Jako všechno na světě to původně vypadalo jako výborný nápad. A jako u mnohých věcí na světě se nakonec ukazuje, že se to kdesi zvrtlo. Když letos internetový server WikiLeaks vynesl na světlo záznamy války v Iráku a potom v Afghánistánu, leckdo měl dojem, že se tu opakuje historie Daniela Ellsberga, který na necelými čtyřmi desítkami let seznámil americkou veřejnost s vládou zastíranou realitou války ve Vietnamu.
Ale v diplomatických depeších Spojených států, které naservírovaly WikiLeaks nyní, je sice ledacos důvěrného, ale zatím mnohem více historek než historie. Lid obecný si jistě povzdechne, že svět politiky je plný pokrytectví, když se dozví, jak američtí diplomaté známkují spolkovou kancléřku či francouzského prezidenta nebo italského premiéra. Pokud však někoho udivuje, že diplomaté mluví jinak se svými partnery a jinak se vyjadřují ve svých zprávách, měl by se zamyslet, zda o stejných věcech a stejnými slovy rozpráví se svou ženou a se sousedy na patře či za plotem.
Jestli něco na depeších posílaných americkými ambasadory a konzuly udivuje, je to leckdy obsah, z něhož by se dalo usuzovat, že daňoví poplatníci by se měli své vlády pozeptat, zda se tady nevyhazují peníze oknem. V srpnu 2009 generální konzul z města Šeng-jang na hranicích Číny a Severní Koreje popisoval, jak „čínští celníci odbavili dva nákladní vozy, aniž by je důkladně prohlédli, a při té příležitosti ani neopustili budovu celnice“. Jindy zase stejný zdroj hlásil, že ve městě Sindžu „kouř vycházel z komínů většího počtu továren než obvykle“.
Při četbě podobných sdělení zastánci diplomatů a ještě spíše zpravodajských služeb namítnou, že hlásit se má cokoli nezvyklého či hodného minimální pozornosti a že pochopitelný obraz lze složit až z množství zdánlivě bezvýznamných detailů. Správci internetového serveru WikiLeaks nám však nenabízejí pochopitelný obraz, ale bezpočet nezpracovaných diplomatických depeší takřka bez ladu a skladu. Schází tu něco více než seřazení podle místa odeslání a času. Protože zpráv z útrob americké diplomacie má být k dispozici celkem čtvrt miliónu, třídění a rozbor by byl nanejvýš namístě. Až dosud je to pouze hromada sypající se z informačního valníku.
Odtud i největší problém nejnovější nabídky WikiLeaks. Místo abychom se dočkali zásadních odhalení, zůstává nám více otázek než odpovědí. Pokud to jsou otázky politikům a státníkům, tak například těm arabským, o nichž americké depeše hlásí, že nabádají Spojené státy, aby napadly Írán sestrojující jadernou bombu. Možná, že arabské země by dokázaly více, kdyby své výhrady vůči atomovým ambicím Teheránu sdělily samy a veřejně, než když budou potají ponoukat Washington.
K diplomacii dvojí jazyk – jiný navenek a jiný v důvěrných zprávách – patří odedávna. Pohne se snad svět alespoň o milimetr, když si Dmitrij Medveděv a Vladimir Putin počtou, koho z nich Američané vidí jako alfasamce a koho jako Batmanova snaživého pomocníčka? O něco závažnější jsou třeba citované věty španělského vyšetřujícího soudce, že ruský a italský premiér spolu pokoutně a úspěšně obchodují. Již tak nevalnému domácímu obrazu Nicolase Sarkozyho jistě nepomohou hlášení, která ho líčí coby „nejproameričtějšího francouzského prezidenta od konce II. světové války“. Všichni právě zmínění se jistě neurazili, protože si nedělají žádné iluze, co o sobě navzájem v soukromí trousí. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová říkala, že někteří její partneři se jen smáli: „Kdybyste jen věděli, co my píšeme o vás.“
Pokud se z dokumentů, které na své zveřejnění skrze WikiLeaks ještě čekají, nedozvíme něco skutečně převratného, tak nám kromě spousty drbů a banalit zbudou závažné otázky. Jako například: Máme věřit tomu, co říkají Číňané o Severní Koreji, že ji nemohou zvládnout a že se na ni vlastně zlobí, anebo Číňané jen chtějí, aby si to Američané mysleli?
Ověřená novinářská zkušenost praví, že dostat se k informaci je skvělé, ale že informace bez souvislostí tratí na ceně, a proto by se bez souvislostí neměly zveřejňovat. Až dosud zveřejněné informace z WikiLeaks tuto zkušenost pouze potvrzují.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6