Poté, co v polovině srpna byl v Paraguayi uveden do úřadu nový prezident Fernando Lugo, původním povoláním biskup, „levá otočka“ v Latinské Americe může být pokládána za dovršenou – mimo zůstala jen Kolumbie s pravicovým, a přesto populárním prezidentem Álvarem Uribem v čele. Hle, paradox – právě znalost jemných rozdílů mezi údajně jednobarevnými režimy umožňuje spolehlivě rozeznat, co v lidské společnosti funguje, a co nikoli.

Levicové utopie mají v Latinské Americe svůj pravý domov - v podmínkách povšechné mizérie a zvlčení obyvatelstva tomu ani nemůže být jinak. V roce 1848, kdy byl vydán Komunistický manifest, prezident Bolívie Manuel Belzu oslovil krajany provoláním: „Soudruzi! Hlavním původcem všech křivd a zločinů je soukromé vlastnictví… Řekněme NE majetku a vlastníkům! Pryč se šlechtou! Půda patří všem! Pryč s vykořisťováním člověka člověkem!“ O Marxovi neměl tušení, ale myslel ve stejných kategoriích. V dějinách první „komuna“ mimochodem nevznikla v Paříži v roce 1871, nýbrž v Bogotě v roce 1854. Paraguay je z chudých ten nejchudší: 42 procent obyvatel žije pod úrovní bídy, polovina neumí číst a psát, 80 procent obdělávané půdy patří latifundistům, národní hospodářství se skládá z pašování a prodeje padělků, korupce a nezákonnost jsou přebujelé i na latinskoamerické poměry. A to i přesto (anebo právě proto), že v dějinách země bylo mnoho pokusů o vybudování socialistické společnosti. V letech 1645 až 1768 tam vládlo Tovaryšstvo Ježíšovo, jež zavedlo socialismus jako řemen - bylo zrušeno soukromé vlastnictví a dokonce i peníze. Nezávislost Paraguaye vyhlásil v roce 1814 právník José Gaspar Rodríguez de Francia, který znárodnil půdu a jako první na světě zavedl všeobecné povinné bezplatné vzdělání. Další pokus o utopii se konal v roce 1936, kdy se moci chopil plukovník Rafael Franco, jenž vyhlásil program budování socialistické společnosti dle sovětského vzoru.

To se rozumí, že levice neovládala latinskoamerickou pevninu po celé dějiny. Jako nikde jinde zde platil princip politických houpaček – střídání levicových a pravicových režimů. Jestliže se tržnímu hospodářství v regionu (až na Chile) příliš nedařilo, pak to bude tím, že se pod tržními vztahy zde rozumělo něco zcela jiného než v USA nebo Evropě: drogový obchod, násilný zábor půdy, otrocká práce Indiánů, korupce, pašeráctví. Část latinskoamerického obyvatelstva byla dlouhodobě zcela vyloučena ze sociálního života – Indiáni-bezzemci, osvobození otroci, ožebračení farmáři a vojáci, zpustlí emigranti z Evropy a Asie. Z této holoty se rekrutuje obyvatelstvo příměstských favel v Brazílii, ranchos ve Venezuele, barrios v Mexiku a tak dále. Jsou nezaměstnaní po mnoho generací. Jejich způsobem obživy je zločin, prostituce a nahodilá nádeničina. Jsou to sociální deprivanti, neboli „vyloučení“. Z „vyloučených“ se rekrutují masová hnutí ultralevicového nebo ultrapravicového ražení, která mohou zvítězit, mají-li v čele talentovaného caudilla. Vyřešit problémy rozvoje taková hnutí neumějí. Některé režimy integrovaly „vyloučené“ do struktur občanské společnosti. To se podařilo v Brazílii, Argentině a Uruguayi. Extremismus je těmto strukturám cizí, jejich sociálněekonomická politika se vyznačuje umírněností a pragmatismem. Proto je vládnutí Brazilce Ignácia Luly da Silvy nebo Uruguayce Tabarého Vásqueze stejně jako jejich kolegů z Kostariky a Dominikánské republiky pokládáno za přiměřeně úspěšné.

To Hugo Chávez je jiná káva! Dostal se k moci tak, že se opřel o sociální revanšismus „vyloučených“. Mezi ním a touto základnou není žádná zpětná vazba: negramotní žebráci nemohou nic poradit prezidentovi a žádat něco po caudillovi v klientelistické společnosti není zvykem. Prezident si může dělat, co chce: znárodňovat velké podniky a malé trafiky, utrácet miliardy na zbrojení a na pomoc „spojencům v antiimperialistickém boji“, výnosem měnit časové pásmo a zavádět do škol Protokoly sionských mudrců… Pod úrovní bídy přitom žije takřka 50 procent obyvatel, komunální služby v Caracasu nefungují, v ukazatelích zločinnosti a tempu inflace obsadila Venezuela první příčku na kontinentu, z obchodů zmizelo mléko a máslo.

Levičácký režim Huga Cháveze stejně jako Eva Morálese nebo bratří Castrů ani nemůže být ekonomicky nebo sociálně účinný, ježto společnost nemá co mluvit do rozhodování. To je výsadou včerejších desátníků, kteří nemají ponětí o základech ekonomie nebo sociální politiky. Přitom takový neefektivní režim opřený o fanatismus „vyloučených“ může přetrvávat desítky let – Kuba je toho příkladem. Věrným příznakem „socialismu 21. století“ je vymizení všech jiných vrstev obyvatelstva kromě „vyloučených“ a na nich cizopasících byrokratů – zbytek hlasuje nohama nebo klesá mezi lumpenproletáře. Nový paraguayský prezident si proto bude muset dobře rozmyslet, k jaké levici svou zemi přiřadí.

Euro, 39/2008

Autor je publicista