Válčení mezi Arménií a Ázerbájdžánem prozatím skončilo a teď bude určitě pár roku pauzírovat. Samozřejmě, až na občasné místní přestřelky, bez toho by jistě místní nemohli být. U ledu ale vzájemná animozita neskončila, o to netřeba mít nejmenší strach. Nepřehlédnutelná tradice vzájemných půtek, pogromů, rozličných masakrů (včetně podílu některých Ázerů na obludné arménské genocidě), jakož i pravidelných vojenských konfliktů zavazuje. Volá Jihokavkazany do zbraně. Tudíž právě skončený čtyřiceti čtyřdenní konflikt je s tou největší pravděpodobností jenom pouhou epizodou vzájemně vypjatých vztahů. Jakkoliv epizodou závažnou. Svými dopady dalece přesahující teritorium hornatého, ale především geopoliticky podstatného Kavkazu.

Výrazně slabší Arméni, jejichž hospodářsky nevýkonná, zkorumpovaná země trpí dlouhodobým odlivem mozků do zahraničí, v této fázi prohráli. Prohráli bezmála vše, co prohrát mohli. Navzdory odhodlané obraně i sebeobětování mnohých mladých vojínů, podstatně hůře vyzbrojených obránců, dosáhl územní úpadek Republiky Arcech dvaceti procent původního rozsahu. Poslední ztracené oblasti byly pod kontrolu Baku předány tento týden. Arménští padlí z někdejší vítězné operace „Svatba v horách“ se musejí obracet v hrobě. Frustrace veteránů 90. let i dneška se jistě dotýká nebes. Nově Náhorní Karabach spojuje se samotnou Arménskou republikou již jen uzoučký pás Lačinského koridoru. Samotný křesťanský region byl tak mimo jiné odříznut od šíitského (sankcemi navíc přiškrceného Íránu), jenž mu v minulosti poskytoval podporu proti tureckým mocenským ambicím.

Ponižující fiasko s tisíci mrtvými, po němž v nikdy nikým neuznaném Arcachu nejprve vzplanuly domy odcházejících a dnes jsou tam podle všeho ničeny arménské památky, si zčásti zavinili přímo potření Arménci. Valčili takříkajíc v bývalé válce. Místní prozápadní politické elity navíc léta ignorovaly varovaní, že se ruské bezpečnostní ujištění vztahují výhradně k celistvosti Arménie, kdežto Náhorní Karabach alias „Černá zahrada“ je zcela jiná kapitola. Především však těžce podcenili odhodlání tradičních nepřátel získat zpět kontrolu nad právně ázerbájdžánským územím. Alievův diktátorský režim investoval spoustu petrodolarů z těžby v Kaspiku, aby si pořídil maloasijské či izraelské hi-tech zbraně. Díky nim docílil zdrcující vzdušné převahy, tolik zásadní pro moderní vedení války, a tím i celkového vítězství. K němu nemalým podílem přispěli též vojenští poradci z Turecka (nepřehlédnutelného člena „garanta mezinárodního míru“ jménem Atlantická aliance), kteří posléze Ázery v řežích s Armény přímo podpořili.

Nyní se maloasijské útvary, což působí jako ze slabikáře cynismu, stanou patrony dodržování míru tamtéž. Tak jako na druhé straně rozmístěné ruské odřady. Jejich oficiální přítomnost ve formálně ázerbájdžánském prostoru – existující nepřiznaně už předtím – není jinak vůbec strategickou kartou k zahození. Nemluvě o podpořené garanci arménské bezpečnosti, přesněji: ještě hlubší závislosti nepřáteli obklíčeného státu na Moskvě.

Kdo ke stávajícímu patu v partii s obětovanými arménskými pěšáky nesporně rovněž přispěl, byli islamističtí radikálové z dovozu. S jejich vyzbrojováním, výcvikem i nasazením má údajně sekulární turecká demokracie prezidenta Erdogana (zrovna teď odsoudivší 337 účastníků puče z roku 2016 k doživotí) zkušeností na rozdávání. Stejně tak s rozpínavostí ve výsostných vodách států Evropské unie, jíž je stále ještě formálním kandidátem vstupu. Ano, právě onoho mezinárodního svazku, jehož vrcholní funkcionáři pravidelně horují proti náboženskému radikalismu nebo terorismu. A donekonečna slibují nápravu předchozích chyb budování multikulturalismu.

Arménů se tudíž na Západě nikdo vlivný pořádně nezastal, ačkoli se před kamerami permanentně zjevovaly pózy blíže neurčené potřeby nastolit klid zbraní. Před veřejností zřejmě nemohla a nesměla padnout žádná srovnání s nedávnými konflikty, v nichž Gruzie či Ukrajina neúspěšně měřily síly s Ruskou federací. Tehdy se přitom dokonce mluvívalo o „nové studené válce“. Až se dle některých mediálních šíbrů mohlo zdát, že ruští speciálové co chvíli vtrhnou na Ruzyni jako v osmašedesátém...

Zde může být tedy sice bezpečnostní politika Kremlu hodnocena o drobet líp než ta západní, nicméně v globálu je jeho proarménský přístup spíše jen vedlejším produktem vychytralých domluv s Erdoganem nebo jeho turkickým klientem. Válčícími, aby posílili, anebo přímo vyvezli svou dosavadní moc. Po letošním létě, kdy provedli takříkajíc úspěšné průzkumy bojem, jim v tom na podzim nezbránilo nic. Vyspělé demokracie se rozhodly vyjít vstříc ankarské agresivitě nebo ropně bohatému Baku; ostatně ani načasování ataku v době amerických prezidentských voleb nebylo špatně vymyšleno. Samotné Rusko si zase dobře spočítalo, že jeho vojenské kapacity nejsou neomezené, vztahy s Ázery solidní a gambit Arménů lze uplatnit v kontextu jiných demarkačních čar mezi zájmovými sférami. V neposlední řadě tím byly navíc fatálně potrestány jerevanské elity, vygenerované jednou z barevných revolucí, jimž Vladimír Vladimirovič Putin rozhodně nefandí.

Každému, co jeho jest. Včetně válčení v bývalých válkách.

Obdobný text zveřejnila Mladá fronta