V neděli 10. prosince zemřel generál Augusto Pinochet, jenž má nejen v našem veřejném mínění nezáviděníhodnou pozici synonyma vojenského diktátora, a tedy jistého ztělesnění zla. K tomu mu ve velké míře dopomohla i sovětská propaganda, neboť Moskvě překazil plány na faktické ovládnutí západního pobřeží Jižní Ameriky.

Viděno z vesmíru, je Chile nudlí, která se stala státem. Nicméně očima vojenského stratéga jde o „interesantní“ území. Není divu, že se svržení prezidenta Salvadora Allendeho stalo dramatem globálního dosahu. A o motivaci sovětských propagandistů nepřímo vypovídá místo, jaké Pinochet zaujímá v myslích Čechů, jimž je dnes okolo šedesáti let. Hlavně těch, kteří zažili rok 1968 na studiích a následná normalizace pohřbila jejich velké naděje. „Ať už byl, jaký byl, v té době bylo Chile jedinou zemí, kde bolševik dostal po papuli,“ řeknou vám dodnes mnozí z této - sovětskými tanky postižené - generace.

Dnešní pohled na Augusta Pinocheta už může být „vyváženější“. Jaký tedy byl doopravdy? Asi nepřekvapí, že se kolem něj vytvořila spousta mýtů. Rozpleteme-li je, rozhodně nezískáme obraz dobrosrdečného neviňátka, ale přece jen před naším zrakem vyvstanou minimálně významné polehčující okolnosti.

Kalašnikov od Fidela

První se týká samotného puče. Ten nevyvolaly mocenské choutky chilské armády, ale zablokování chilské demokracie. V prezidentských volbách v roce 1970 získal radikální levicový kandidát Salvador Allende přes 35 procent hlasů, což na zisk úřadu v prvním kole nestačilo.

Podle chilské ústavy měl prezidenta, pokud by v prvním kole nikdo nezískal přes 50 procent hlasů, vybírat parlament ze dvou nejúspěšnějších kandidátů. Jazýčkem na váze se tehdy stali křesťanští demokraté, jejichž kandidát skončil až třetí, až za kandidátem pravice Jorgem Alessandrim. Sami měli k levici programově blízko a když jim Allende slíbil, že bude dodržovat ústavu, dali nakonec své hlasy jemu.

Za tři roky začali někteří z nich navštěvovat kasárna zadním vchodem a přemlouvat vojáky, jestli by neudělali pořádek. Chile totiž bylo prezidentskou republikou - Allende si vládu mohl jmenovat sám, bez souhlasu parlamentu. Jeho levice v něm měla pouze něco přes třetinu, on však disponoval dvoutřetinovým vetem. V parlamentu proto skoro nic neprosadil a jím přijímané zákony blokoval.

Svůj radikální program „chilské cesty k socialismu“, spočívající především ve znárodňování, tak prosazoval dekrety a ozbrojenými bojůvkami. Země se ocitla v politickém patu, v chaosu, v ekonomickém rozvratu a za hranicemi právního státu. V září 1973 proto zasáhla armáda, když předtím parlament schválil rezoluci, že Allende porušuje ústavu.

A Pinocheta dosadil do armádního vedení právě Allende, jenž se pak podle tradované a plně neprokázané historky zastřelil v obleženém prezidentském paláci kalašnikovem, který mu daroval jeho velký přítel Fidel Castro. Tak dopadl Chávez sedmdesátých let - vlastně romanticky.

Vítězná armáda se s poraženými v žádném případě nemazlila. Jak se vyjádřil jeden z členů junty, admirál Gustavo Leigh, jejím cílem bylo „vyříznout z těla chilského národa nádor marxismu“. A Pinochet a spol. rozhodně neoperovali v rukavičkách, naopak. Podle chilské Komise pro pravdu a usmíření, zřízené v roce 1990, zahynulo za Pinochetovy vlády okolo tří tisíc lidí, zástupy dalších ale patří mezi „nezvěstné“.

Daleko větší počty lidí se staly obětí velice krutého mučení, věznění či musely emigrovat. A odhady počtu obětí provedené některými nevládními organizacemi jsou ještě vyšší. Srovnávat počty mrtvých je sice vždy ošemetné, nicméně počty obětí sousední argentinské junty se pohybují v řádu desetitisíců. Řada afrických režimů pak chilské i argentinské vojáky v této „disciplíně“ hravě strčí do kapsy. A proti Pol Potovi, řezníkovi v řádu milionů, jsou vlastně všichni naprostí břídilové.

Ale zkuste si otestovat, jaké asociace ve vás vyvolávají slova „Pinochet“ a „Pol Pot“. Myslím, že to první o něco horší než to druhé. Což přece jen jaksi není vůči Augustu Pinochetovi fér.

Běžel sám a doběhl druhý

Generál také nechtěl pouze „řezat“, ale hodlal léčit i pozitivně. Zejména trhem: jeho režim představoval kombinaci politického autoritářství s ekonomickým liberalismem. Povinné spoření do soukromých důchodových fondů, jež dnes tvoří všeobecně doporučovanou součást nezbytných reforem důchodových systémů, je vlastně chilský vynález realizovaný v době Pinochetovy vlády. A byť ani ekonomickou politiku Pinochetova režimu nelze hodnotit jednoznačně, i jeho kritici uznávají, že celkově chilskou ekonomiku pozvedl - na tomto základě pak stavěly demokratické vlády křesťanských demokratů a socialistů po celá devadesátá léta. A staví na něm dodnes: hospodářský liberalismus Pinochetových ekonomů pouze poněkud zmírnily jistými sociálními ohledy. Hlavní principy hospodářské politiky chilského státu ale zůstávají zachovány od druhé poloviny sedmdesátých let.

A právě ekonomická úspěšnost asi způsobila, že v Chile není Pinochet hodnocen jednoznačně negativně. Soudě dle výsledků svobodných voleb, tábor jeho příznivců tvoří zhruba 40 procent elektorátu. Sám Pinochet si chtěl v roce 1988 prodloužit a legitimizovat svůj mandát v referendu, v němž se Chilané mohli vyjádřit, zda si ho přejí za prezidenta na dalších osm let, byť s omezenými pravomocemi. Běžel sám a doběhl druhý, vtipkovalo se v Chile poté, co generál prohrál poměrem 43:54,5 %.

Ale výsledky hlasování uznal a další demokratizaci nebránil, neboť mu síla jeho tábora umožnila dojednat přechod s výraznými garancemi. Až do roku 1998 byl například vrchním velitelem pozemních sil a chilští civilní prezidenti dlouho nesměli do armádních záležitostí strkat nos. Nedávné ústavní reformy jim to sice usnadní, ale starý generál prostě stačil zemřít dřív, než stavidla mocenských garancí definitivně povolila.

LN, 12.12.2006

politolog