Září 2015. Tisíce syrských migrantů jdoucích po balkánské cestě směřovaly do Německa. Kancléřka Angela Merkelová, která byla v telefonickém kontaktu s ministrem vnitra Thomasem de Maizièrem, mluví o řadě opatření na ochranu hranic, podél kterých byly tajně rozmístěny tisíce policistů, autobusů a vrtulníků. De Maizière požádal o radu policejního prezidenta Dietera Romanna. De Maizière se zeptal: „Můžeme žít s fotografiemi, které budou zveřejněny?“ „Co se stane, když se 500 uprchlíků s dětmi v náručí rozběhne směrem k pohraniční stráži?“

De Maizièrovi bylo řečeno, že vhodná opatření, které bude nezbytné přijmout, by měla zvolit policie přímo na místě. Když de Maizière předal kancléřce Romannovu odpověď, tak Merkelová svoje původní rozhodnutí změnila. A hranice byly na 180 dnů otevřeny.

„Z historických důvodů se kancléřka bála fotografií konfrontace ozbrojené německé policie a civilistů na našich hranicích,“ píše Robin Alexander, přední světový novinář, který tyto podrobnosti odhalil v nové knize Ovládaní („Die Getriebenen“). Alexander odhaluje skutečný důvod, proč Merkelová tlačila na otevření hranic jednomu a půl miliónu migrantů během několika týdnů: „Merkelová, ovlivněna průzkumy veřejného mínění, nakonec odmítla převzít odpovědnost.“ Tak se zrodilo slavné motto Angely Merkelové ‚Wir schaffen das.‘ (My to zvládneme.)“

Podle deníku Die Zeit: „Merkelová a její lidé jsou přesvědčeni, že pochodující by mohli být zastaveni pouze pomocí násilí: s vodními děly, obušky a pepřovým sprejem. Bylo by to chaotické a fotografie by byly strašné. Merkelová je ohledně takových snímků a jejich politického dopadu velmi opatrná a je přesvědčena, že by je Německo netolerovalo. Jednou řekla, že Německo by nevydrželo čelit fotografiím z neutěšených podmínek v uprchlickém táboře v Calais po dobu delší než tři dny. Ale o kolik ničivější by byly snímky bitých uprchlíků, kteří se snaží dostat do Rakouska nebo Německa?“

Uprchlická politika Angely Merkelové nebyla veledílem humanitární politiky; byla diktována strachem z televizních záběrů šířících se do celého světa. V mnoha klíčových momentech je to právě fotograf, který určuje naše chování: snímek, který nás zahanbí a způsobí, že se krčíme hrůzou.

Nyní se zdá, že hlavním německým sentimentem ovlivňujícím veřejné mínění a politiku je dramatický pocit viny. Podle nové knihy německého sociologa Rolfa Petera Sieferleho Finis Germania (Konec Německa), která se vyšplhala na vrchol německého seznamu bestsellerů, je to „světský hřích“.

Chování Němců během současné migrační krize však je symbolické pro celkový stav Západu. Pád Saigonu 30. dubna 1975 byl součástí války vedené a prohrané Spojenými státy, stejně tak v televizi jako ve vietnamských lesích a rýžových polích. Skončilo to únikem helikoptér ze střechy amerického velvyslanectví.

Fotografie „silnice smrti“ s vybombardovanou armádou hrdlořezů Saddáma Husajna na útěku z vypleněného Kuvajtu v roce 1991 šokovaly veřejnost na Západě a vedly k volání po okamžitém zastavení bojů v Iráku a v Kuvajtu. Výsledkem bylo, že letectvo Saddáma Husajna a jeho Republikánské gardy byly ušetřeny. Během „míru“, který následoval, to byli právě tito vojáci, kteří zmasakrovali Kurdy a šíity.

Fotografie mrtvého amerického vojáka vláčeného ulicemi Mogadiša po „Black Hawk Down“ incidentu (Černý jestřáb sestřelen) přinutila prezidenta Billa Clintona vydat rozkaz k hanebnému ústupu ze Somálska. Tato fotografie také vedla americkou administrativu k tomu, aby přehodnotila a zrušila plány na využití amerických vojáků pro mírové operace OSN v Bosně, na Haiti a na dalších strategických místech. Podle generála Davida Petraeuse by se dala popsat americká angažovanost v Afghánistánu jako „mediální válka“.

V humanitární kultuře Západu nás šokuje dokonce i utrpení našich nepřátel. Jsme proto stále přístupnější politice appeasementu, cenzury a ústupu, abychom nemuseli čelit hrozné a aktuální možnosti proti našim nepřátelům bojovat.

To je důvod, proč byl radikální islám schopen vyděsit Západ až ke kapitulaci. Sami sebe jsme paralyzovali. Cenzurujeme karikatury, fotografie obětí teroristů a dokonce i tváře a jména džihádistů. Na druhou stranu islámští teroristé nehledají publicitu; jsou to vojáci připravení zabíjet a umírat ve jménu toho, na čem jim záleží.

Německá média byla tento týden šokována odhalením, že německé letectvo zřejmě během své syrské mise projde ohněm boje. „Ohrožení němečtí vojáci!“ - s vykřičníkem - napsal Bild, nejčtenější deník v Německu. Prohlášení obnažující úzkost z toho, co John Vinocur z Wall Street Journal nazval „zemí, kde armáda a letectvo v podstatě nebojují“. Pacifistické Německo je nyní zdrojem problémů také pro své sousedy, jako je Polsko. „Po celá staletí byla naší hlavní starostí v Polsku velmi silná německá armáda,“ řekl bývalý polský ministr obrany Janusz Onyszkiewicz. „V současné době se vážně obáváme, že jsou německé ozbrojené síly příliš slabé.“

Západní vlády cenzurují obrazy zločinů našich nepřátel a zároveň kladou do popředí naši vinu. Francouzská vláda cenzurovala „hrůzné mučení“ obětí v divadle Bataclan, které byly islamistickými teroristy vykastrovány, vykuchány a měly vydloubnuté oči. Byla to chyba: bylo ve veřejném zájmu, abychom přesně věděli, jakému nepříteli čelíme.

FBI a ministerstvo spravedlnosti vydaly přepis telefonátů džihádistů na linku 911, ale vynechaly všechny odkazy na teroristickou skupinu ISIS a islám. Úřady nechtějí, aby veřejnost věděla, že se Omar Mateen prohlásil za „islámského vojáka“.

Evropská komise proti rasismu a netoleranci pak doporučila britskému tisku, aby neinformoval o tom, že teroristé jsou muslimové.

Generální ředitel (CEO) Twitteru Dick Costolo pozastavil účty, které ukázaly fotografie z popravy Johna Foleyho, spolu s dalšími islamistickými popravami a barbarstvím. Záplava snímků mrtvoly malého chlapce Alana (Aylana) Kurdiho na pláži však Twitteru nevadila.

Mainstreamová média v USA tvrdě bojovala, aby dosáhla zrušení zákazu zveřejňování fotografií rakví s padlými vojáky během války v Iráku. Jejich cílem bylo, zdá se, ponížit a zastrašit veřejnost, aby dosáhly snížení veřejné podpory této válce.

Fotografie z Guantánama a Abu Ghraibu jsou zveřejňovány pouze proto, aby zesilovaly pocit viny Západu, a obracejí „válku proti teroru“ do něčeho ještě nebezpečnějšího, než je džihád způsobující válku.

Generální tajemnice Amnesty International Irene Khan neslavně nazvala Guantánamo „gulagem naší doby“ s odkazem na koncentrační tábory v Sovětském svazu, kde zahynuly milióny lidí. Výsledkem je vymazání našeho nepřítele z naší představivosti. Takto se „válka proti terorismu“ stala na celém Západě synonymem pro bezpráví.

Po odvážném posílení americké armády v Iráku před deseti lety objevili američtí vojáci mučírny al-Kájdy. Nikdo - ani ABC, CBS, New York Times – z těchto mučíren nezveřejnil jednu jedinou fotografii; jen zaplavovaly naše oči obrazy nahých těl v Abu Ghraibu.

Jsme utopičtí technofilové, v kontrastu k tradičnímu západnímu pohledu však jsme nedokonalé lidské bytosti v tragickém světě. Nyní věříme v Překrásný nový svět Marka Zuckerberga, kde by nikdo neměl trpět a každý by měl být navždy šťastný a mírumilovný. To je neuskutečnitelný sen. Na krátkou dobu si to možná můžeme dovolit, jako se to děje s Angelou Merkelovou a evropskou migrační krizí. Tato fantazie však bohužel nebude mít dlouhého trvání. Konflikty u našich bran spolu s naší neochotou dělat těžká rozhodnutí si vyžádají mnohem vyšší cenu.

Giulio Meotti, kulturní redaktor Il Foglio, je italský novinář a spisovatel.

Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská