Obtížná je odpověď na tak ošidnou otázku. Má být tím nejdůležitějším kritériem náhoda narození v nejsprávnější kolébce? Byli a nejspíš ještě se vyskytují vládcové moudří a též zoufale pitomí. Jinak si třeba počínal náš Karel IV. a britský Jiří III.

Devatenácté století pošramotilo pořádný podíl dědičného monarchistického uspořádání, vpřed a úplně na vrchol se nezřídka prodrali tvorové bez významného zázemí. Prcek oficírek z Korsiky, nevýznamného ostrova, jak on důkladně přeoral evropské dějiny své doby!

V příštím, tom dvacáté století, rakouský nýmand z téměř intimní vzdálenosti českých hranic, se zasloužil o mnohamilionové množství mrtvol. Jeho výkon pouze dovedl vyrovnat a překonat vyklouzlý gruzínský bohoslovec Josip Džugašvili. A oba tyto krvavé koryfeje v dáli od evropského kontinentu dovedl překonat kulatý filozofující kormidelník Mao Ce-tung.

V dost bezpečné dáli od tak důkladných nepříjemností se vytvořila severoamerická republika s ústavou nyní již nejstarší, stále platnou, byť nezřídka ignorovanou, a s řadou pravidelně zvolených prezidentů. Nyní v Bílém domě zasedl nájemník již čtyřicátý pátý, zásluhou volebního výsledku, který žádný odborník nepředvídal, rovněž to bylo utkání rekordně nákladné, s nikoliv milionovými, ale miliardovými dolarovýmí výdaji. Kampaň, propaganda, hory peněz. Každý zájemce, jakkoliv mohutně zazobaný, musí spoléhat na přísun fondů, ochotu dárců s všelijakou motivací.

Většina vítězů v prezidentských utkání nedisponovala velikánskými majetky. Ve dvacátém století třeba Woodrow Wilson, profesor filozofie, Harry Truman, původním povoláním haberdasher (obchodník galanterním zbožím), Jimmy Carter, námořní důstojník a pěstitel burských oříšků. Richard Nixon z nebohaté rodiny, William Jefferson Clinton z ještě chudší, navíc z Arkansasu, zcela nevýznamného jižanského státu. Rovněž bohatstvím nebyl zavalen Ronald Reagan, nevýznamný hollywoodský herec, jehož partnerem na stříbrném plátně bývala opice Bozo.

Velkými boháči se značným vlivem, správnými konexemi vynikala významná rodina Roosveltů. Jako první se začátkem dvacátého století prosadil progresivně orientovaný, obtížně zvládnutelný bouřlivák Teddy a několik desetiletích později nejdéle v prezidetském křesle setrval ochrnutý Franklin Delano Roosevelt.

Za americkou politickou dynastii abychom též pokládali tu irskou katolickou s jménem Kennedy. Nemohla se honosit kořeny v počátcích americké existence, však ji teprve založil obchodně i jinak úspěšný Joseph P. Kennedy, všemožně úspěšný podnikatel zejména v Chicago oblasti. Značně zbohatl v nezákonném počínání v době prohibice, též v začátcích Hollywoodu, nijak odolný vůči tamějšímu dámskému půvabu, on otec deseti dětí. Měl čtyři syny, u nichž předpokládal tu nejznamenitější politickou kariéru.

Stal se mecenášem Demokratické strany, jeho fondy mu pomohly k povýšení na velvyslance ve Velké Británii. Svého nejstaršího syna Josefa si představoval v příští prezidentské roli, k čemuž však nedošlo, poněvadž vypukla druhá světová válka, v níž vyvolený potomek, příslušník letectva, za letu v blízkosti Biskajského zálivu zahynul.

Po válce druhý syn John F. (Fitzgerald, jméno tuze irské) se pustil do politiky, ̈byl zvolen do Kongresu, stal se senátorem a pak prezidentem - první katolík v národě převážně protestantském. Jeho kariéru a život ukončila střelba v Dallasu.

Třetí syn Robert (Bobby) působil v bratrově vládě jako Attorney General a po jeho smrti se pustil do vlastní kampaně stát se jeho nástupcem. V tom v roce 1968 došlo k jeho zavraždění fanatickým Palestincem Sirhánem. (V této souvislosti si nemohu odpustit toto: Kdysi mi talentovaný, již nežijící spisovatel Jan Beneš v Kalidornii tvrdil, že Kennedyové a náš Klement Gottwald byli příbuzní. Zde zmíněný katolický Robert Kennedy měl rovněž skoro tucet dětí s manželkou Ethel, rozenou Skacel, vysloveno „Skejkl“, paní Skácelová. Její tatínek či dědeček byl původem Moravák Skácel, zamlada otěhotněl nějakou děvečku na moravské vesnici, před následkem upláchll do Ameriky a opuštěná oplodněná chuděra porodila našeho pozdějšího prvního dělnického, též syfilitického prezidenta Klementa Gottwalda.)

Zbýval pak už jen syn čtvrtý: Ted (Edward M.) Kennedy (1932-2009). On se o prezidentství pokoušel po smrti bratra Roberta, což se mu ale nepovedlo zejména zásluhou tehdy nevýznamného hollywoodského herce Reagana. Tento Kennedy si vysloužil pověst hřímajícího, hodně levicového radikála, například se nejvíc zasloužil o zničení ambicí vysoce kvalifikovaného soudce: Robert Bork, publicista, znamenitý myslitel, nejlepší kandidát na povýšení k Nejvyššímu soudu (Kennedy tehdy značně tvrdil, že v případě takové volby žádná žena by nikdy nemohla poklidně spát). Tento hodně dlouhou dobu sloužící senátor ale nedovedl být pokračovatelem svých dvou předchozích bratrů. Jejich šarm, výřečnost a vtip podstatně postrádal. Také hodně pil a smilnil, choť Joan podváděl. Jeho prezidentské ambice definitivně zhatil dřevěný most na ostrově Chappaquiddick v jeho rodném státě Massachusetts. Po pitce v noci vezl svou víc než sekretářku s dost českým jménem Mary Jo Kopechne. S autem spadl do vody, on se zachránil, ona niloliv. Těžko bylo možné přehlédnout tento kontrast: Jeho bratr John, pozdější prezident, za války (WW2) v Pacifiku z topící zasažené lodi PT 109 plaval tři míle (pět kilometrů), vlekl zraněného námořníka vodami mezi žraloky a všelijakými potvorami do bezpečí tam někam na atol. Notný to rozdíl od počínání nejmladšího bratra Tedyho, když nikoliv ve střízlivém stavu s autem spadl z mostu a chudinku partnerku nechal zahynout. Nebýt to Kennedy, delší pobyt za mřížemi by ho nebyl minul. Zúčastnil se soubojů v 59 primárkách, z nichž 44 prohrál.

V úsilí se zmocnit prezidentské role v průběhu jedné generace se prosadila rodina Bushů. V předchozích generacích se značně uplatňovala v roli bankéřů, politiků, posléze zejména se svou bází v prostorném Texasu, Samuel Prescott Bush (1863 - 1948) v roli senátora. Velmi se uplatnil potomek George Herbert Walker Bush, narozen 1924, za WW2 pilot, angažován na bojištích v Pacifiku, sestřelen a včas vyloven z vod četných žraloků. Stal se 41. prezidentem (1989-1993), jeho syn George W. Bush, narozen 1946, pak prezidentem č.43, 2001-2009.

A nyní v roce 2016 tutéž metu se snažil dosáhnout další syn Jeb (John Ellis) Bush, narozen 1953, čili o sedm roků mladší než jeho bratr, nynější exprezident.

Tento junior, který se osvědčil jako guvernér Floridy, plynně dovede komunikovat ve španělštině - výtečná to výhoda v končinách s vysokým procentem hispánského etnika. Ze všech 17 kandidátů Republikánské strany, usilujících o nominaci svou stranou, tento Bush byl finančně nejštědřeji vybaven. Během kampaně se pustil do značně razantní verbální přestřelky s posléze tuze překvapivým vítězem Trumpem, bývalým manželem české či spíš moravské našinkyně ze Zlína, bývalého Gottwaldova.

Poprvé v dějinách USA došlo k téměř úspěšnému vítězství ženské dychtitelky a tou ovšem byla Hillary Clintonová, nikoliv v tradici vdovy dědící trůn po zemřelém, nejspíš zavražděném manželovi. Precedent třeba filipínský: Corazon Aquino, první prezidentkou,1986-1992. Dřívějším příkladem byla Indira Ghandi, i ona posléze zavražděná. Na Srí Lance, dřívějším Ceylonu, Sirimavo Bandaranaike, v Oxfordu vzdělaná, první žena ministerskou předsedkyní v roce 1960 po svém zavražděném manželovi s pozoruhodným jménem Solomon West Ridgeway Dias Bandaranaike. První ženou předsedkyní vlády v převážně islámském státě Pákistánu se stala statečná Benazir Bhutto, nar.1953, jejíž politický předchůdce a biologický otec byl Zulifikar Ali Bhutto, který sice nebyl zavražděn, ale po vojenském převratu oběšen. Zavražděnou se stala jeho dcera v roce 2007.

Po značné moci a materiálním bohatství dychtící kandidátku Hillary tak ponuré precedenty příliš neodrazovaly.

Na nynějším evropském kolbišti v letošním roce naději k zazáření zejména měla Marine Le Pen, která po svém stále aktivním otci převzala prezidentství radikálně nacionalistické strany Národní fronty.

Závěrem zmínka o našem rodném prostředí: Vůči nepotismu komunisté rovněž nebyli zcela imunní. První poválečný předseda vlády, mimořádný padouch Zdeněk Fierlinger, měl bratra velvyslancem v Japonsku. Bratr Rudolfa Slánského rovněž někde snad velvyslancoval, pak vězněn, posléze ale nikoliv věšen. Alexej Čepička zásluhou své svatby s Gottwaldovou dcerou se stal ministrem národní obrany. Miloš Jakeš učinil svého syna ředitelem dětského filmu nebo tak nějak. V postkomunistické éře v parlamentu zasedli Benda starší a mladší. Dva Dienstbieři vynikli - první ministrem zahraničí, druhý něčím jiným.

. Snad české mentalitě ještě natolik rozumím, abych předpokládal, že v národě dosud převládá přednost nikoliv pro dědice z významných rodů, jimž výhody bez přičinění spadly do klína. Tedy nikoliv nezasloužené výhody aby byly rozhodující mincí. Jako jediná přijatelná výjimka se mi vybavuje Jan Masaryk, syn T.G.M., osvoboditele, zakladatele státu, ten nebýt vyskočen z vlastního okna, tak by se asi byl národu víc povedl než Edvard Beneš, Prezident Nadrobitel.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče