Diverzní teroristický přepad muničního skladu v moravských Vrběticích uskutečněný v r. 2014 rozvědkou ruské armády, a teprve nyní objasněný, nebyl jediným případem svého druhu v geopoliticky klíčovém prostoru mezi Německem a Ruskem. Několik dalších se odehrálo v Bulharsku a všechny názorně a dostatečně brutálně prokazují, že a jak se nynější Rusko vůbec nesmiřuje s mocenskou ztrátou středovýchodní Evropy ve prospěch demokratické civilizace. Pokračuje tím nejen v ruské komunistické, ale právě tak carské tradici velmocenských nároků na Evropu, zřetelně se vyvíjející od 19. století.
Problém vztahu k Rusku se proto opět stal palčivou výzvou české a evropské politice a zkouškou jejich vyspělosti, zatímco USA vyostřenou konfrontaci s Ruskem zakoušejí již delší dobu. Otázka tedy nezní „Rusko, my a Evropa“, ale „Rusko a demokratická civilizace“. Takto radikálně si ji před první světovou válkou položil profesor Masaryk a po něm až v roce 1981 americký prezident Reagan v éře vystupňovaného ruského komunistického ohrožení nesamozřejmého světa svobody a demokracie. V éře, kterou by nynější ruská diktatura tak ráda obnovila. Nezbytnou základní podmínkou obnovy ruského velmocenského postavení je mocenská kontrola prostoru mezi Německem a Ruskem. Proto Vrbětice, tedy Česká republika, proto Bulharsko, proto Ukrajina a Bělorusko. Všude tam šlo a jde o život, protože tam šlo a jde o svobodu, o svobodný život občanů a jejich států.
Jak zatím v této zkoušce obstála Česká republika? Je pozoruhodné, že navzdory setrvalé politické nesoudržnosti a rozháranosti v základních výsledných činech překvapivě úspěšně. Vůči Rusku účinně prosadila ultimativní požadavek odchodu všech zpravodajských důstojníků s diplomatickým krytím z ruského velvyslanectví a následně s nemenším ultimativním důrazem dosáhla radikálního snížení křiklavě vysokého počtu ruských diplomatů a pracovníků tamtéž. Tím doslova šokovala nejen Rusko, ale právě tak nynější Západ. Okamžité převážné pochopení a podporu nám vyjádřily státy z prostoru mezi Německem a Ruskem, jednoznačné spojenecké sympatie NATO a emotivně důrazně americká ambasáda v Praze.
Šokovanou rozpačitost další západní reakce určitě nelze politicky účelově svádět na nemotorné výroky prezidenta Zemana a ministryně spravedlnosti Benešové. Jimi se západní Evropa, tedy hlavně Německo, Francie, establishment Evropské unie a nynější obdobná americká Bidenova (přes zjevné realističtější úsilí zahraničního ministra Blinkena) naivně usmiřovací zahraniční politika vůči Rusku rozhodně neřídí. Jejich nynější odmítání konkrétních diplomatických kroků, jež by přesvědčivě dotvrdily slovní podporu České republice s odůvodněním nezvyšovat napětí s Ruskem, je zjevným návratem do někdejší bezvýchodné slepé uličky Západu v podobě takzvaného uvolňování napětí ze sedmdesátých let. Ve skutečnosti ale, a to jak tehdy, tak i nyní, do kolejí klasického mnichovanství v tradici Chamberlainova pomateného usmiřování Hitlera. Jeho tragickou obětí se v r. 1938 a 1939 stala Československá republika.
Označovat důraznou reakci České republiky na ruské teroristické přepadení vrbětického muničního skladu za iracionálně záměrnou devastaci a programové ničení česko-ruských vztahů je proto mravně neúnosné a nerealistické. Neméně mylné je tvrzení, že na středoevropském prostoru mezi Německem a Ruskem je silně zainteresováno pouze Německo a Rusko. Po r. 1989 jsou to právě tak Spojené státy americké, jež podporou východního rozšíření NATO, a zejména nyní, v závažném konfliktu s čínskou globální rozpínavostí, geopoliticky správně chápou, že jediným pevninsky možným prostorem, vytvářejícím trvale zásadní přístup do Asie, je právě Evropa, a to v první řadě její pásmo menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Proto se tolik zasazují o jeho trvalou demokratickou stabilizaci jednoznačnou a účinnou podporou zejména nynějšího dlouhodobého projektu Trojmoří. Ten je zásadní geostrategickou odpovědí nejen na ruské, ale neméně čínské a jiné velmocenské úsilí tento klíčový geopolitický prostor opět, anebo nově podmanit. Jinak řečeno, uvedená transatlantická geopolitická odpověď v prostoru středovýchodní Evropy zřetelně vyvažuje donedávna bezkonkurenční a tradiční gravitační sílu Německa a Ruska Vážně tvrdit, že se tzv. vzdálených mocností tato oblast netýká, je v dnešní intenzivně a mohutně globalizované době nerealisticky zpozdilé.
Katastrofické výzvy k jakémusi umírněnému podvolení plné závislosti na Rusku a jeho surovinách v důsledku nastávající mohutné německo-ruské strategické synergie, založené na německo-ruském plynovodu Nordstream II a německé hospodářské bezuhlíkové utopii, jsou nepřijatelné. Chtít se podle takových rad zaměřit jako na naši údajnou spásu na tzv. rozumnou a vyváženou politiku vůči všem relevantním mocnostem, připomínající „politiku všech azimutů“ Jiřího Paroubka, nebo scestné poválečné představy o Československu jako mostu mezi Východem a Západem, je naivní geopolitická představa. A vyzývat právě v těchto souvislostem k záchrannému pásu východního partnerství s postsovětským prostorem je již očividným projevem zoufalství.
To Ronald Reagan předvedl vůči velmocensky agresivnímu Rusku politický příklad účinného jednání, jejž sám výslovně označil za alternativní opak katastrofálního mnichovanství domněle rozumné a vyvážené politiky uvolňování napětí. A dosáhl tak osvobození středovýchodní Evropy od tehdejším Ruskem dlouhodobě vnucených komunistických totalitních diktatur. A Reaganův odkaz má inspirativní význam právě v dnešních kritických časech. Takže nepanikařme. Není totiž všem dnům konec.