Ve filmu "Amerika", inspirovaném nedokončeným dílem Franze Kafky, na opačný konec Atlantiku dorazí Martin Dejdar ke svému mramorově studenému strýci Jiřímu Lábusovi, mogulovi. Ten tuze zbohatl investicemi do jednoho z nejzákladnějších, život umožňujících živlů, jímž je voda. Kdo ji vlastní, velmi mocným se stává.

Nelze nesouhlasit. Tuto pravdu jsem si například ověřil připlutím k pacifickému ostrovu Iwo Jima, při jehož dobývání za druhé světové války Američané utrpěli obrovské ztráty a Japonce zdolali teprve po jejich vyčerpání poslední kapky vody.

Ve včerejších televizních zprávách jsem se dozvěděl o pohromě v Texasu: Převážně farmářské městečko, pouhých 4500 obyvatel s okolní obrovskou rozlohou - inu, Texas - po několika měsících absolutního sucha hyne z téhož důvodu.

Ve státu New Yorku jsme nedávno absolvovali opačnou zkušenost, když rozbujená řeka s indiánským jménem Susquehanna, naše město důkladně zaplavila. Však Češi a Moravané začátkem tohoto tisíciletí takovou zkušenost též pořádně okusili. Ale ani je nepostihl rozsah dosud nezvládnuté katastrofy v thajském království. Již 400 životů ztraceno, druhá největší ekonomika jihovýchodní Asie důkladně zasažena. V posvátném městě Ayutthaya největší filiálka automobilky Honda, s roční produkcí téměř čtvrt milionu (240 000) automobilů, je potopena, bez záruky jejího očekávaného, tolik potřebného zmrtvýchvstání. A mohutná chaotická metropole Bangkok jižním směrem se nachází v ještě prekérnější situaci.

- - -

Zkázonosným vrtochům matky či macechy Přirody úspěšně konkuruje počínání nás, pozemšťanů. Tématem jsem se zabýval už téměř před desetiletím (NP, 16.7. 2002.),

že v souvislosti s prognózami o moderním válčení s písmeny A, B, C - zbraně atomové, bakteriologické a chemické, přibývá i písmeno W – water, voda. Vědci, špioni a politici sledují s chmurami rozmach saharské pouště pochodující jižním směrem. Ze studie vydané Organizací spojených národů se dozvídáme, že již nyní 80 států s celkovým počtem 40 procent obyvatelstva světa trpí nedostatkem vody ohrožujícím jak zemědělství, tak průmysl. Rovněž 40 procent lidstva žije v zemích, jejichž hranici tvoří řeky s jinými státy na opačném břehu. Někdy je zdrojem případného konfliktu vrtoch přírody (řeka změní tok – případ Rio Grande, tvořící hranici mezi Mexikem a USA), jindy zásah člověka (Gabčíkovo – Dunaj a šalamounské řešení u Mezinárodního soudu v Haagu).

"V tomto století se mnoho válek vedlo kvůli ropě a v příštím století to bude kvůli vodě," prohlásil v roce 1995 Egypťan Ismail Serageldin, viceprezident Světové banky. Dodal, že k řešení problému by bylo třeba investic ve výši 600 až 800 miliard dolarů, ale k dispozici bude pouhá dvacetina takové sumy. Desalinizační zařízení stojí spoustu peněz a jiné projekty, jako například nápad Saúdské Arábie přitáhnout si ledovec z Antarktidy jako zdroj čerstvé vody, se dosud neuskutečnil.

Nejnebezpečná nejen v tomto ohledu je oblast Blízkého východu a severní Afrika, kde populační růst od roku 1960 do roku 2025 způsobí až osmdesátiprocentní úbytek vody per capita, specifikuje zpráva OSN. Jsou tu tři ohniska značného sváru: Za prvé Nil, nejdelší řeka světa(6690 km), životadárný zdroj pro čtyři země – Egypt, Súdán, Ugandu a Etiopii, jejichž počet obyvatelstva vzrůstá o milión rok co rok. Za druhé, daleko míň mohutný, ale o to politicky víc explozivní řeka Jordán, z níž Israel odčerpává převážné množství vody ke škodě arabských sousedů. Za třetí, oblast toků Eufratu a Tigrisu, na nichž se podílí Turecko, Sýrie a Irák. Turecko se svými patnácti přehradami je v nejvýhodnější pozici, je schopno odčerpat polovinu Eufratu. Naopak nejzranitelnější je Irák, závislý ze čtyř pětin na vodě, která proudí z ne vždy příliš přátelského zahraničí.

Škody lze docílit, když je vody málo, ale také když je jí příliš. Washington – a o to víc Soul, samozřejmě – si dělají starosti, že právě něco takového by mohli mít v úmyslu zpravidla nepříjemně si počínající stalinisté v Severní Koreji. Na řece Han v blízkosti demilitarizovaného pásma totiž vybudovali přehradu Kumgangsan, s rezervoárem obsahujícím 20 miliard galonů vody. Jižní Korea se oprávněně strachuje, že v případě kolapsu, ať už nechtěného nebo naplánovaného, voda by se hrnula údolím řeky a zatopila nedaleký, jen 80 mil vzdálený Soul, metropoli s víc než 10 milióny obyvatel. Egologická agrese, novinka v dějinách válečnictví, to tu snad ještě nebylo. Jihokorejská vláda se již pustila do výstavby obranné protipřehrady.

Agrese tohoto druhu může připravit příroda sama, popuzena naším modernizačním úsilím: onen skleníkový efekt, global warming, zvyšování teploty. Pozvolné tání ledovců, zvyšování mořské hladiny, a tak i ohrožení existence více než 100 miliónů lidstva v přímořských oblastech, na nizoučkých atolech, ostrovech teď již s problematickou životností. Takto ohrožené státy či spíš státečky, od Malediv v Indickém oceánu po Mikronésii v Pacifiku, pořádají konference o temných perspektivách, co si pak počít.

- - -

Problémů přibývá, v současné době se lze mnohé dozvídat o situaci v povodí mohutné, 5000 kilometrů dlouhé řeky Mekong, notně ovlivňující možnosti existence ve čtyřech státech jihovýchodní Asie - Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu. S jedinou tedy výjimkou to jsou státy hlásící se k uskutečňování jakéhosi socialismu a v rámci pokrokové solidarity jen mírová koexistence a nikoliv krvavé řeže na bojištích může být jediným přijatelným řešením.

Ve svárech o vodu státy s upstream polohou, tam, kde říční zdroj začíná, mají výhodu a příležitost k potřebné manipulaci, s jejímiž důsledky aby se pak potýkali downstream sousedé. V tomto případě Mekongu v té výhodné pozici je mohutná Čína v himalájských výšinách Tibetu, kde veletok začíná. Je dychtivá jednak využít hydroelektrického potenciálu, jednak odvracet pravidelné sezonní katastrofy záplav v období dešťů. Počítá se v výstavbou devatenácti přehrad, z nichž již čtyři jsou v provozu.

Ještě větší starost způsobuje rozhodnutí laošské vlády vytvořit v místě s jménem Xayaburi první přehradu jižně od onoho čínského budovatelského snažení. V Laosu první práce již započaly - prozatím jen výstavbou silnic k předpokládanému místu budoucí přehrady. Pokusy Vietnamu jakož i mezistátní instituce Mekong River Commission přimět Laos k odkladům projektu prozatím neuspěly.

Jen s jednou výjimkou, jíž je Amazonka v Brazílii, Mekong má to naprosto největší množství ryb. Odborníci japonského National Institute for Environmental Studies po pěti letech studia v tamější oblasti došli k pesimistickému závětu o dopadu takové výstavby. Zemí, nejvíc vystavenou neblahým následkům, je Kambodža, pro jejíž převážnou většinu (70%) obyvatelstva, ryby jsou jediným zdrojem bílkovin (animal protein).

- - -

Kvůli tomuto konfliktu se střílet nebude, což ale třeba nebude případ rostoucí rivality tří významných států: Číny a Indie, států nejpočetnějích, a v nejedné krizi se zmítajícího, nukleárně vyzbrojeného Pakistánu se 187 miliony obyvatel (2011).

Kašmír je jedním z nejdéle trvajících územních svárů na této planetě. (Již krátce po druhé světové válce český diplomat Josef Korbel, otec pozdější americké ministryně zahraniční věcí, se z pověření OSN o vyřešení konfliktu marně pokoušel.) Tam v místě Baglihar právě probíhá již z poloviny dokončená výstavba přehrady, jež bude elektrickou energií zásobovat stát Jammu a Kašmír.

Britský The Economist, v podrobném textu s příhodným názvem Unquenchable Thirst ("Neuhasitelná žízeň"), cituje indického spisovatele B.G. Verghese, že: "Pro džihádisty voda se stala tím posledním výkřikem volajícím do bitby." Pakistánské noviny Nawa-i-Wagt doporučily, aby "Pakistán dal Indii na vědomí eventualitu války kvůli vodě a tentokrát by to byla nukleární válka."

Světový průměr spotřeby vody na osobu se odhaduje na 8209 kubických metrů. Jenže v Indii je to jen necelá jeho čtvrtina (1730), nedostatek navíc komplikovaný skutečností, že většina té tuze potřebné vody na zem dopadne jen v několika měsících monzunové sezony. Indie uskutečňuje plán výstavby mnoha přehrad, 33 hydroprojektů v pohraničních oblastech. Podobně jako Egypt, jehož existence je nemyslitelná bez Nilu, jediné jeho řeky, stejně tak je Pákistán odkázán na řeku Indus (o téměř dvojnásobné šíři než má Nil, právě jsem se dočetl, aniž bych mohl zcela uvěřit). Poněvadž Pákistán je downstream a Indie upstream, není nouze o pochmurné spekukace, že Indie výstavbou přehrad tak získá možnost svého tradičního rivala pořádně potrápit.

Indie tuto svou upstream výhodu postrádá ve vztahu k Číně. Jejich vztahu neprospívá neochota Číny uznat legitimitu indického státu Arunachal Pradesh. A je to z Himalájí se valící řeka Brahmaputra, v Číně známá jako Tsangpo, jež spěje směrem do Assamu, poblíž onoho sporného území.

Nejen Indie, ale i Čína trpí nedostatkem vody: pětina všeho lidstva jsou Číňané, ale k dispozici mají jen 8 procent zásob vší vody.

Podle údajů Světové banky se oblast jižní Asie s celkovým počtem 1,5 miliardy obyvatel ročně rozrůstá o 1,7 procenta. V příštích dvou až třech desetiletích dojde ke zbudování 60 až 80 přehrad. Nedostává se předpovědí o harmonické regionální spolupráci. Indie odmitá multilaterální vyjednávání o otázkách jako river-sharing, jak se na zužitkování životadárných toků podílet. Konflikty kvůli vodě budou tou nepravděpodobnější příčinou lokálních konfliktů.

Takže Jiří Labus ve filmu Amerika měl vlastně pravdu.

KONEC