SVĚT: Vládnutí v rodinné režii - 2
Žádná žena se ovšem nestala hlavou USA, několik kandidátek na viceprezidentskou funkci spolehlivě neuspělo.
A u jižních sousedů v Mexiku vrcholné vládnutí nadále zůstává výlučně pánskou záležitostí. Na jihoamerickém kontinentě s machismo tradicí, kde vládne mužská pěst a ženám se přisuzuje role poslušných putiček, se v Argentině mimořádně prosadila Evita, miláček národa, a po její hodně předčasné smrti dokonce došlo k pokusům přimět Vatikán ke kanonizaci, prohlásit ji za svatou. Ovdovělý diktátor Juan Domingo Peron byl v roce 1955 vypuzen do exilu, z něhož se po 18 letech vrátil znovu do prezidentské funkce a jeho pokus opakovat historii skončil fraškou. Za viceprezidenta či spíš viceprezidentku si vybral svou druhou manželku Isabelu, a když do roka umřel, tato bývalá servírka si s pomocí věštce počínala tak diletantsky, že vojáci v zemi, kde neschopné vládnutí je věru normou, ji vbrzku svrhli.
Přemnohé se však v tamějších končinách změnilo. Po pádu Pinochetova režimu v Chile se prezidentem stala Michelle Bachelet, původním povoláním lékařka, a zdárně schopně si počínala. V sousední Argentině, s koexistencí nepříliš harmonickou, hlavou státu byl zvolen Néstor Carlos Kirchner, nikoliv předák z mnohamilionové metropole Buenos Aires, jak se dalo předpokládat, ale guvernér z Patagonie, vzdáleného zapadákova. Po jeho předčasné smrti, prezidentování se po vítězných volbách 2007 ujala jeho vdova Cristina Fernández de Kirchner a vládne tam dodnes.
Zdaleka nejvýznamnějším státem Latinské Ameriky - jak rozsahem území, počtem obyvatelstva, ekonomickým potenciálem, jakož i výkonem, též uplatňovaným vlivem zahraničně politickým, je ovšem Brazílie. Důkladně již pominula někdejší reputace ubožáka s žebráckou holí: nyní se nachází v tabulce nikoliv příjemců, ale dárců zahraniční pomoci. Již svou štědrostí předčí Francii, Velkou Británii a Německo dohromady, teď se stále zřetelněji slyšeným nárokem na získání místa mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Hlavou tohoto významného státu je Dilma Rousseff, jejíž jméno zní jakoby slovansky, a to právem, poněvadž její otec je naturalizovaný přistěhovalec původem z Bulharska. Dcera je ročník 1947, vyrostla v upper-class prostředí, na univerzitě studovala ekonomii, podílela se na podzemní činnosti proti vládnoucí vojenské juntě, zatčena 1970, mučena, odseděla si čtyři nepříjemné roky. Z marxistky se přerodila ve zdatnou technokratku a když v roce 2002 odborový předák Luiz Inacio Lula da Silva vyhrál prezidentské volby, stala se jedním z ministrů a posléze povýšila na šéfa jeho kabinetu. Po vypršení svého mandátu ji prosazoval jako svou nástupkyni, jíž se stala v perném volebním utkání.
O prezidenství usilovala v Peru dcera tamějšího bývalého prezidenta Alberto Fujimori (1990-2000) se zásluhami o záchranu země před terorismem a hyperinflací, ale i s obviněním ze svých vlastních prohřešků se vzdálil do Japonska, země svého původu. Pošetile, s ambicí o dosažení rehabilitace se ale vrátil a skončil s trestem vězení v trvání 25 let. O zvrat rodinné nepohody se pokusila jeho dcera Keiko Fujimori (věk 36) a ve volbách 2011 se jí to málem povedlo. Takže tatínek zůstává nadále vězněn.
V asijském světě, bez ohledu na politickou orientaci režimu, se tradičně uplatňoval vliv oněch dragon ladies – dračic manipulátorek, v peřinách ledacos našeptávajících svým nezřídka míň inteligentním pánům. Příkladem nám poslouží Imelda Marcosová, ne sice krvelačná, ale jinak hodně lačná kleptokratka, nebo též vdova po jihovietnamském zavražděnén prezidentovi Ngo Dinh Diemovi. Paní Čankajšková, která zemřela v USA ve věku víc než sto let, mnohonásobně předčila svého maršála a generalissima svým šarmem a intelektem.
Manželky v zemích mohamedánských setrvávají v pozadí, nezřídka zabalené a nezřídka jich bývá víc než jedna. Mezi výjimkami byla dočasně vládnoucí, posléze zavražděná Benazir Bhutto, dcera pakistánského premiéra Zulfikara Ali Bhutta, významného státníka na mezinárodním fóru, který ale doúřadoval na domácí šibenici.
Další výjimku uvedu zmínkou o pozoruhodné české spisovatelce Věře Noskové, její knize s provokativním titulem "Chraňme mužeˇ (Praha, 2010). Tvrdí, že "řevnivost a závist jsou mezi ženami rozhodně daleko častější než mezi chlapy"(s.44).
Aplikovatelné na Bangladéš, převážně až výlučně islámský stát se 160 miliony obyvatel, rovněž cíl rekordního počtu přírodních katastrof - tajfúnů, cyklonů, povodní, zejména takového druhu strádání. S úlevou jsme se začali dozvídat o lepšících se hospodářských podmínkách, chvalitebném zmotořování státu , nyní již třetího největšího vývozce textilu na světě. To v tristním kontrastu politického nenávistného počínání dvou prominentních sokyň.
Jednou je nynější předsedkyně vlády s jménem Sheikh Hasina, ze strany Awami League. "Sheikh" jakoby "Šejk", jednoznačně to masculinum. V tomto případě by se přece nehodilo, leč vyloučit nelze, poněvadž její ministerští zaměstnanci ji oslovují jako "sir". Pak se v tom vyznejte. Je dcerou šejka Mujibura Rahmana, v roce 1975 zavražděného Otce vlasti, bangladéšské nezávislosti. Dcera o něm buduje kult "největší bengálské osobnosti tisíciletí", jeho portrét je všudypřítomný, též zdobí čerstvě vydané bankovky.
Intenzita její oddanosti vůči svému zploditeli je porovnatelná s nenávistí vůči své sokyni jménem Khakleda Zia, vedoucí osobnosti v opoziční Bangladéšské národní straně (BNP). Dotyčná během svého předchozího vládního předsednictví (2001-6) se proviňovala značně kleptokratickým počínáním. Momentálně by se měla vypořádávat s prokurátorskými žaĺobami, obviněním z mnohonásobné korupce. Jenže její pronásledovatelka Sheikh Hasina má na vlastním krku třináct obvinění , včetně vydírání a spolčení k vraždě.
Summa summarum - vendeta, krevní msta, prezentovaná v podání dvou soupeřících politických stran.
Až do roku 1971, Bangladéš a Pákistán byly součástí téhož státu. Sdílely stejné muslimské náboženství, ale s pramalým procentem radikálních islamistů v Bangladéši. Tam se docela zdárně daří v oblasti zahraniční politiky, úspěšné kultivování příznivých vztahů s Čínou, dokonce i s Indií, která v uvažování představitelů Pákistánu zůstává tím úhlavním nepřítelem. Druhým takovým úhlavním nepřítelem je ovšem americký oficiální spojenec, dárce, dodavatel zahraniční pomoci v miliardových hodnotách. Bangladéš rovněž dost oprávněně pohrdá politickým počínáním kdysi společného, nyní ale nukleárně vybaveného státu. S připočtením nemalého vlivu islámského fanatismu stát to potenciálně ten nejexplozivnější.
V domácí bangladéšské politice paní ministerské předsedkyně je o dostatečnou porcí iracionality postaráno. Projevuje se to například útokem na Muhammada Yunusu, zakladatele banky Grameen, tvůrce veleužitečného programu poskytování úvěrů začínajícím osamostňujícím se drobným podnikatelům. Tato iniciativa byla v roce 2006 dokonce odměněna Nobelovou cenou míru. Laureátova získaná prestiž, mezinárodní reputace, velice popudila předsedkyni vlády, přesvědčené, že ona sama si cenu víc zasloužila a nyní oslavovaný Yunus jakoby umenšoval památku jejího otce a vlasti zakladatele.
V někdejší Barmě, přejmenované na nynější Myanmar, postihlé hanebným vládnutím generálů, v domácím či státním vězení střídavě pobývá statečná, vytrvalá disidentka Aung San Suu Kyi, laureátka téže Nobelovy ceny. Obdržela ji v roce 1991, kdy mezi nominovanými kandidáty byl i náš český Václav Havel.
Za východní hranicí této diktatury bylo a stále ovšem je thajské království s oblíbeným vladařem Bhumibolem (Rama IX.) s rekordní výdrží na trůnu, leč se stále chatrnějším zdravím. Tak i tomu s politickým zdravím monarchie, vyčerpávané již pět let trvajícími zmatky. Země něžných buddhistů, svatostánky zlatem se třpytící, s náramnými plážemi, příležitostmi k potěše ducha i těla, nyní však s nepokoji a násilím, s nímž aby si poradila žena Yingluck Shinawatra - první předsedkyně vlády v historii země. (Thajština je jazyk až výstředně obtížný - nynější ministr zahraničních věcí se jmenuje Surapong Towijakchaikul.) Tato Yingluck vládne po vítězných volbách, jaké původně vyhrál její vlastní bratr Thaksin Shinawatra, jeden z největších boháčů v zemi, tuze populární populista, zejména mezi chudinou. Svržen za vojenského převratu 2006, zachránil se exilem v emirátu Dubai a sestra na domácí půdě v červenci 2011 vyhrála nové volby. Král ji pověřil sestavením vlády a ona národu slíbila "návrat štěstí našim bratrům a sestrám". Přívrženci její politické strany Pheu Thai se prezentují v košilích rudé barvy. S rostoucím počtem českých turistů by mohlo přibývat případů snadno pochopitelné alergie.
Málem jsem opominul zmínit se o velikánu - velikánce jménem Golda Meir (1898-1978), narozené na Ukrajině v Kyjevě, v osmi letech dorazivší do Milwaukee, města piva v USA. Sionistka, kibucnice, posléze předsedkyně vlády (1969-1974, tedy včetně velmi nebezpečné doby za války Yom Kippur, egyptského útoku v den největšího židovského svátku). Stála v čele státu Izraele, tam v sousedství států bažících po jeho zničení, dovedla komandovat vlastní generály. Žena s problematickým fyzickým půvabem, avšak s odvahou, inteligencí, smyslem pro humor a realitu, vyjádřenými například přesvědčením, že není mezinárodní povinností Izraele spáchat národní sebevraždu. Amen.
Neoficiální stránky Oty Ulče
