SVĚT: Vládnutí v rodinné režii - 1
Rodinným dynastiím se nejlíp daří v podmínkách totality: nejzářnějším příkladem poslouží Severní Korea, výtvor ultrastalinisty Kim Il Sunga (česky spíš známého jako Kim Ir Sena), po jehož smrti, k níž oficiálně ale nikdy nedošlo, vláda připadla synovi, jenž už teď rovněž bude končit a trůn je připraven pro jeho, ve Švýcarsku gramotností vybaveného, potomka.
Všemožní diktátoři činí pokusy, nezřídka krátkodobé, s rodinným vládnutím. Někdy to dovedou být iniciativy značně bizární, jak například v Dominikánské republice prokázal třicet let vládnoucí generál Rafael Leonidas Trujillo, obdařivší svého čtyřletého vnoučka hodností admirála. V sousední, pateticky ubohé republice Haiti, na druhé polovině téhož ostrova Hispaniola, prezident Francois Duvalier ("Papa Doc") učinil svým doživotním nástupcem syna Jean-Claude ("Baby Doc"), posléze převratem smeteného, načež zmizivšího v lahodném exilu na francouzské Riviéře, utratit uloupené miliony peněz.
Diktátorská tvorba rodinných dynastií se ale nevyznačuje přílišnou trvanlivostí. Však mohou zasáhnout síly vnější jako americká invaze v Iráku, tak zhativší plány Saddama Husseina s předáním žezla synům Kusaiovi či Udayovi, všichni tři již znační nebožtíci. Historii obohacují a rovněž hyzdí nikterak ojedinělé převraty, puče, podtrhy, a naopak i sympatická legitimní povstání.. Revoluční nepokoje roku 2011 v arabském světě přeťaly v Egyptě záměry Mubaraka, žádný z jeho potomků nebude zprezidentštěn, otec a synové dlí za mřížemi. Tam v Libyi poputují synové Kaddáfího, v době tohoto sepisování ještě nelapeného. V Sýrii se již rovněž povážlivě rozkymácel rodinný prezidentský podnik zakladatele Hafize al-Assada, momentálně v dost zakrvácených rukou syna Bašira, očního lékaře původním povoláním, s pramalou perspektivou příliš růžové budoucnosti.
Přesun vládní moci nemusí být mezigenerační, ale uvnitř též generace, z bráchy na bráchu. Z chorého Fidéla Castra na sourozence Raula. Taková aranžmá ovšem čpí nepotismem, v kontextu demokratického vládnutí značně nepatřičným. Však nevlídně reagovala americká veřejnost na rozhodnutí svého tehdy čerstvého prezidenta Johna F. Kennedyho poté, co pověřil bratra Roberta významnou ministerskou rolí (Attorney General). Robertův záměr posléze dosáhnout prezidentské mety zhatila smrtící kulka atentátníka, a touž ambici nejmladšího bratra Edwarda pohřbila jím zaviněná smrt sekretářky Mary J. Kopechne.
Dva Bushové v Bílém domě však nejsou důkazem nehorázného nepotismu - oba přece ve volebním utkání vyhráli, byť v případě mladšího uchazeče George W. s asistenci podivného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Každopádně, takoví kandidáti, jakkoliv energičtí, talentovaní, využívají výhod rodinných konexí, reputace, snadnější mediální viditelnosti.
V českém politickém prostředí, poněkud nepotistický odér byl postřehnutelný i ve složení parlamentu, v němž usedli mladičký syn Jiřího Dientsbiera, jakož i Benda Junior.
Zmínku si zaslouží eventualita přesunu či podílení se na vládnoucí moci v tom kterém manželském uspořádání. Tématem jsem se kdysi (2004) poněkud zabýval v textu s názvem "Nečasté vládnutí po přeslici" o roli žen, manželek či pouhých milostnic, uplatňování vlivu přímého i nepřímého, z vlastní iniciativy či zásahem osudu, učinivším z první dámy státu jeho první vdovu vládkyni.
Ve Srí Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipinách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. Tam je teď v nejvyšší funkci státu Gloria Macapagal Arroyo, rovněž z prezidentské rodiny. V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a tedy i nejpočetnější demokracii vůbec, po otci Jawaharu Nehruovi převzala moc jeho dcera Indira. V Indonésii, mnohatisícovém archipelagu ostrovů, dočasnou hlavou státu se stala rozkošně pojmenovaná Megawati Sukarnoputri, nejstarší dcera Sukarna, Otce Vlasti.
Dařilo se všelijakým Mesalinám, Xantypám, Kateřinám Medicejským, ať už na trůnu nebo v jeho pozadí. My, poddaní rakousko-uherského mocnářství, jsme měli Marii Terezii, mužikům od nás na východ vládla Kateřina Veliká, na Madagaskaru si potrpěli na matriarchát. Porovnejme britskou královnu Alžbětu II. s její předchůdkyní a jmenovkyní Alžbětou I., jež poroučela setnout hlavu nejednomu ze svých, sympatie pozbyvších oblíbenců.
Nepochybnou je legitimita žen na trůnu v monarchiích, pramálo již početných - královna Beatrix v Holandsku, Margarethe II. v Dánsku. Ve Švédsku nynější monarcha Carl Gustaf XVI. míní svým nástupcem, nástupkyní, učinit korunní princeznu Victorii.
Na evropském kontinentě železné dámě Thatcherové se dostalo víc moci, než kolik mohla uplatňovat její předchůdkyně královna a císařovna Viktorie. Významnou vládní roli nyní uplatňuje německá kancléřka Angela Merkelová, podle nedávného (srpen 2011) hodnocení ta nejmocnější žena současného světa.
Proslulá feministická publicistka Germaine Greer kdysi přišla s apelem moderním demokraciím, aby přestaly s šarádou povyšování manželek hlav států do pseudomonarchických rolí. S výjimkou jejich manželů si je přece nikdo nezvolil. A jako následování hodný příklad dala komunistické země, kde vedoucí soudruzi se se svými soudružkami příliš neukazovali. V éře Leninově a o to víc ve Stalinově, Naděžda Krupská setrvávala v pozadí.
V roce 1954 na mírovou konferenci v Ženevě přijeli americký John Foster Dulles s chotí, britský Anthony Eden s chotí, reprezentant Francie rovněž s manželkou a Nikita Sergějevič Chruščov s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Do té doby vědečti socialisté pořádali výlučně pánské jízdy. Závan nových časů teprve v roce 1961 naznačil kulatý předseda Nikita, když se do Vídně dostavil k mírovému popovídání s manželi Kennedyovými, rozdíl snadno postřehnutelný. Podstatnou změnu zavedl Michael Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na veškerá zahraniční setkávání přijížděl s chotí Raisou.
O unikátní výjimku ze zavedeného komunistického počínání se v daleké Číně postarala poslední Maocetungova manželka (Chiang Ch´ing - takto v anglické transkripci), o jejímž osudu, vrcholícím řáděním za Velké kulturní proletářské revoluce jako ultraradikálky, příslušící k nespočetnému množství Gangu čtyř, existuje řada knih. Zemřela ve vězení, vzteklá až do posledních okamžiků.
Po druhé světové válce v tehdejších čerstvých lidových demokracií se značně zviditelňovala Anna Paukerová, rumunská ministryně zahraničních věcí, ale i židovka, takže pak došlo i k jejímu pádu. Budovatelé vědeckého komunismu vesměs ženám svěřovali politicky méně závažná ministerstva zdravotnictví či školství. Chvalitebně nekrvavou demontáž komunistického vládnutí v zemích tábora míru roce 1989 potřísnila justiční šaráda s promptním odstřelením rumunského Ceausesca a jeho mimořádně odporné, dominantní choti Eleny.
Vládnutí v Africe bývalo výlučně mužskou záležitostí, ačkoliv v pouštní republice Botswaně, jíž od začátku své nezávislosti v roce 1966 patří zasloužený primát té nejslušnější a nejschopněji spravované země kontinentu, Lady Ruth, manželka prezidenta Sira Seretse Khamy, absolventa oxfordské univerzity, získala značnou popularitu a vliv, ačkoliv to byla běloška, tam ve světě, stále háklivém na barvu pokožky.
V Libérii, po čtrnáct let trvající, hodně krvavé občanské válce a vypuzení vražedného vládce Charlese Taylora, nyní v péči mezinárodního tribunálu v Haagu, došlo v roce 2006 k poctivě uskutečněným volbám - v zemi s třicetiprocentní gramotností - v nichž zvítězila pozoruhodná žena Ellen Johnson Sirleaf se vzděláním získaným na Harvardu, bankéřka s mnohaletou praxi, první a dosud jediná domorodá žena v čele státu na africkém kontinentě.
V Austrálii, nám nejvzdálenějším kontinentě, předsednictví vlády dosavadnímu držiteli Kevinu Ruddovi, spolustraníkovi v Labor Party, v roce 2010 uzmula jeho dosavadní zástupkyně Julia Gillardová. Ročník 1961, narozena v britském Wallesu, žádné manželství, žádné děti, několik partnerů, ateistka (automatická to dikvalifikace v USA).
Neoficiální stránky Oty Ulče
