Děkuji za pozvání na toto důležité mezinárodní fórum a za zařazení do prezidentského panelu „moudrých mužů“. Za příliš moudrého se však nepovažuji a navíc musím ironicky dodat, že v „brave new world“ evropské politické korektnosti by už dnes bylo zcela nepřijatelné hovořit pouze o moudrých mužích. Politická korektnost bezpodmínečně vyžaduje genderovou rovnost. I z tohoto důvodu jsem rád, že jsem zde v Turecku, kde v tomto ohledu přetrvává normálnější a zdravější pohled na svět.

Nazvat dnešní odpolední panel otázkou „Kam jde lidstvo?“ se mi zdá příliš ambiciózní. Na takovou otázku neumím odpovědět. Lidstvo – tento abstraktní pojem, který žádný smysluplně definovatelný obsah nemá – nikam nejde. Jít někam mohou pouze lidé a já považuji za uspokojivé alespoň to, že lidé jdou nejrůznějšími směry a že zatím ještě není žádná celoplanetární autorita, která by se nám snažila diktovat, kam máme jít. Stačilo by, kdybychom se chovali rozumně, opatrně a zodpovědně a vyhýbali se provokování konfliktů. Že tomu tak často bohužel není, se pokusím ilustrovat na třech příkladech, které v současnosti považuji za nejproblematičtější a nejnebezpečnější.

1. Jsme svědky nové varianty konfliktu mezi Východem a Západem. Je to něco jiného než starý konflikt mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem (a sovětským impériem), který jsme prožívali v druhé polovině 20. století. Někteří z nás opravdu „na vlastní kůži“. Dnes vznikl nový konflikt mezi Západem a zbytkem světa (dobře to vyjadřuje nepřeložitelná hříčka slov „West“ a „Rest“). Zdá se přesnější říci, že jde více o Orient než o Východ ve významu minulého půlstoletí.

Jako Středoevropan patřím k Západu, ale většinu svého života jsem prožil v jedné menší komunistické zemi, kterou po 2. světové válce ovládl Sovětský svaz. Tato životní zkušenost velmi zostřila mé oči, což je užitečné i dnes, když sleduji problémy soudobého světa. Díky naší minulosti jsme velmi citliví, ne-li přecitlivělí na jakoukoli mediální manipulaci. Proto nejsme ochotni akceptovat – dnes na Západě tak módní – doktrínu, že Západ nezištně a velkoryse šíří do světa nesporné a neoddiskutovatelné (svou správností) západní hodnoty a že poněkud zaslepený „zbytek světa“ tyto hodnoty dobrovolně a mírumilovně – ke své škodě – přijímat nechce.

Tato karikatura obrazu světa je naivní, zbytečně arogantní a natolik jednostranná, že ji není možné brát vážně. Stejně jako její logický protiklad, který přichází z Východu, je založena na propagandě a šíření ideologie universalismu^[1] a nemá sebemenší respekt k evolučně utvářeným rozdílům, které charakterizují lidstvo a jeho historii. Nejsme identičtí a žádnou ideologií nebo náboženstvím bychom neměli být nuceni stát se uniformními.

Univerzalisté na obou stranách zastávají názor – aniž by ho formulovali tak explicitně, jako to nyní činím já – že ve skutečnosti ani Východ, ani Západ vlastně neexistují. Podle nich je jen jedna světová komunita, jen jedno univerzální světoobčanství, jen jedna nestrukturovaná skupina jednotlivců patřících do rodiny Homo sapiens. To jistě platí na biologické úrovni, ale určitě ne na úrovních civilizačních, kulturních a náboženských. V této dnešní účelové interpretaci jsou jak Východ, tak Západ degradovány na pouhé geografické pojmy.

Snažím se nebýt obětí své vlastní kulturní a civilizační zakotvenosti. Přesto jsem přesvědčen, že nemáme podporovat žádný jednosměrný vývoz idejí, hodnot, kultury, vzorců chování, životních stylů. Nejenom respektuji, ale dokonce velmi oceňuji ten fakt, že je Istanbul tak evidentně rozdílný od Prahy. Ale tato dvě města mají zůstat tam, kde jsou a kde vždy byla. Jednostranný export idejí – z kterékoli strany – a zejména násilné šíření idejí do teritorií, kam se nehodí, je špatné, kontraproduktivní a nebezpečné.

Můj spor s univerzalistickou doktrínou a můj respekt pro diverzitu a odlišnost nemohou být chápány jako ospravedlnění násilných činů extremistických skupin, které porušují elementární, autentické a přirozené normy lidského chování. Jsem přesvědčen, že takové obecně platné normy existují. Měly by být podporovány v každé civilizované společnosti a nikým by neměly být odmítány, opomíjeny či zanedbávány. Nesmí si je přisvojovat žádná specifická ideologie či náboženství. Destrukce životů lidí a kulturních hodnot ve jménu jakékoli ideologie nesmí být tolerovány. I ti, kteří uvažují odlišně, musejí být považováni za partnery, nikoli nepřátele.

2. Druhé téma, které bych chtěl alespoň stručně zmínit, je blíže tomuto regionu, Balkánu, Turecku a celé jihovýchodní Evropě. Tento region se svými dlouhotrvajícími historickými nepřátelstvími, která byla v minulém století ještě zkomplikována komunismem a dědictvím jeho pádu, je nepříznivě ovlivňován dnešní formou a konceptem evropské integrace a ambicemi vytvořit evropský superstát (novou světovou velmoc) místo toho, aby se směřovalo k vytváření otevřeného prostoru pro spolupráci a pro eliminaci bariér, které ji blokují.

Dnešní model evropské integrace je exkluzivní. Vytváří nové bariéry, diskriminuje ty, kteří jsou za nimi, zesiluje mezi nimi napětí a ve svých celokontinentálních ambicích je neuskutečnitelný (což snad nejvýrazněji ukazuje neúspěšný pokus o měnovou unifikaci Evropy). Je to vidět i na absurdní délce doby tureckého čekání na členství v EU. Evropská integrace by měla být méně ambiciózní, více inkluzivní, měla by vztahy mezi zeměmi usnadňovat.

3. Můj třetí problém se týká Ukrajiny. Organizátoři fóra navrhli jako jedno z témat dnešní odpolední diskuse „Ruská výzva pro východní Evropu“. Podle mého názoru by tolik potřebná debata o tomto regionu měla být nazvána jinak. Střední a východní Evropa čelí něčemu jinému. Čelí důsledkům destabilizace Ukrajiny. Racionální lidé ve východní Evropě nemají pocit, že jsou ohrožováni Ruskem.

Jsme ohrožováni ukrajinskou krizí, která byla vytvořena uvnitř Ukrajiny, nikoli mimo ni. Byla způsobena neúspěchem Ukrajiny uskutečnit důslednou postkomunistickou politickou, ekonomickou a sociální transformaci. Byla způsobena i evidentní a dlouho existující inkoherencí Ukrajiny (i vzhledem k tomu, že je rozdělena na dvě dominantní etnika – ukrajinské a ruské) a v neposlední řadě byla způsobena zneužitím domácích problémů Ukrajiny k zahájení nové vlny konfrontace mezi Západem a Ruskem. Měli bychom přijmout nesporný fakt, že tato konfrontace původně nepřišla z Východu. Ale vážně diskutovat tento problém by vyžadovalo daleko delší čas, než jaký tu mám k dispozici.

^[1] O tom jsem prvně promluvil na konferenci ve Vídni v listopadu 2014: „The Growing Ambitions of the Ideology of Universalism and Their Destructive Consequences“, http://www.klaus.cz/clanky/3651.

Projev na 18. Euroasijském ekonomickém summitu v Istanbulu, 9. dubna 2015, překlad z anglického originálu.

Ve zkrácené verzi publikováno v týdeníku Euro dne 13. dubna 2015