Francouzskému generálovi a poté i prezidentovi de Gaullovi, tvůrci páté republiky, se zpravidla přičítá toto rčení - vyjádření samozřejmosti o prioritě státu a získání prestiže, důležitější a realističtější než pošetilé bažení stát se miláčkem lidstva.

Odpovědností každé odpovědné vlády je především national interest - národní zájem, jehož obsah a zaměření se ovšem stává předmětem mnohých domácích hádanic.

Kvalita politiky domácí a zahraniční se může důkladně lišit. Rumunsku v období mezi první a druhou světovou válkou, v éře Ligy národů v Ženevě, zásluhou značné aktivity a viditelností bukureštských, francouzštinu zdatně ovládajících diplomatů se dařilo vytvářet představu své země hodně se lišící od domácí reality chudoby, endemické korupce, nesolidnosti, nespolehlivosti, s reputací, že každý Balkánec je ochoten prodat vlastní matku, jenže Rumun ji nedodá.

Přílišné dychtění po popularitě je známkou slabosti, v zahraničí snadno spatřitelné a zneužitelné. Dosavadní supervelmoc USA se dosud nepřestala vyznamenávat svou štědrostí v rozdávání zahraniční pomoci, vždy v potvrzení zkušenosti, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. Tak si lze snadno ověřit v Organizaci spojených národů při porovnání procenta hlasů států podarovaných k podpoře dárců, jejich stanoviska. Už mnohá léta, víc než jedno desetiletí, Egypt je po Izraeli tím největším příjemcem americké asistence, v pravidelné roční výši kolem 1,5 miliardy dolarů. Popularita dárce jak v národě, tak ve vládních kruzích je ovšem minimální, jak si lze každodenně ověřit v mediálních zdrojích. Prezident Morsi se přece vůbec nenamáhal, aby vydal příkaz, jímž by se zabránilo útoku davu na americké velvyslanectví a tamějšího vztyčení černého praporu al-Kájdy. Morsi charakterizuje Izraelce jako "potomky opic a prasat" (descendants of apes and pigs), druh diagnozy nijak podpořené například výsledky získaných Nobelových cen. Nicméně Obamova šlechetnost, zcela po vzoru jeho předchůdců jakkoliv odlišné politické orientace, neutuchá. Kromě peněz hrůzně zadlužená Amerika Egyptu též dodala ultramoderní stihačky F-16 a přemnoho tanků typu Abrams, jejichž použití činí oprávněné starosti právě Izraeli, tomuto americkému spojenci.

Jiným příkladem obtížně pochopitelné velkorysosti jsou mnohamilionové zásilky potravin strádající Severní Koreji, jejíž odhadem třetina obyvatelstva trpí podvýživou. Obdarovaná vláda však nemá zábrany reagovat na tak důležitou asistenci od svého údajně zavilého nepřítele: vysvětluje ji jako důkaz uznání a respektu jejich superiornímu marxleninskému, byť hlad produkujícímu systému, jemuž ti méněcenní kapitalisté přinášejí tribute ("hold, pocta"), vazalem to historicky respektovaná povinnost.

Přičiny tak obtížně pochöpitelného počínání dárců mohou být všelijaké. V případě Egypta je to podpora už víc než půl století trvající chiméry izraelsko-arabské koexistence, pokusy o pacifikaci islámských radikálů. Režimu Muslimského bratrstva Obama odpustil dluh miliardy USD. V případě Severní Koreje odvrátit nebezpečí nukleární kontrontace, aby její představitelé od svých krvelačných slov nepřistoupili k devastujícím činům. Citována je hrozba vicemaršála Ri Yong-ho, šéfa generálního štábu, že jeho jakkoliv hladová země má schopnost likvidovat Ameriku jedním zásahem, se zpřesněním "podříznout krk každému, kdo pomluví vůdce Severní Koreje" (The Washington Times, 30.4.2012:24).

Staří Římané měli rčení, že kdo chce mír, nechť se připraví na válku. První americký prezident George Washington ve svém poselství Kongresu totéž opakoval. Ronald Reagan, čtyřicátý prezident země charakterizoval svoji politiku v témže smyslu, slovy "peace through strength".

Tento postoj nynější prezident Obama odmítl již od začátku svého působení v Bílém domě, s odůvodněním, že důraz na vlastní sílu je provokativní, je naopak výrazem slabosti a popudem protivníkům k ještě větším protiamerickým iniciativám. Tak radikálně odlišné strategii se dostalo zřetelně posměšného označení leading from behind - "vést zezadu".

Ochota k jednostranným ústupkům je ovšem druhou stranou vítána ne jako příležitost k přijatelné dohodě, ale jako důkaz slabosti oponenta, již nutno využít.

Zejména za podmínek, že supervelmoc, dosavadní kolos, chřadne, z někdejšího primárního věřitele se stal největší dlužník nepříjemně zaangažovaný v mnoha konfliktech na světě.

S rostoucí pravidelností je připomínán tristní precedent Argentiny před druhou světovou válkou, na níž se nepodílela, znamenitě prosperujícího, exportujícího státu, nyní však již pouze vlastní vinou dlouhodobě se zmítajícího v důkladném úpadku. Však úpadek prestiže USA je již nepřehlédnutelný v reakcích - zejména, ale nikoliv výlučně - Číny, druhu civilizace zvlášť háklivé na ztrátu tváře. Tak již mnohonásobně dokumentováno, též i fiaskem při volbě místa příštího uspořádání olympiády. Mezi uchazeči bylo i Chicago, Obamova báze, s oprávněně mordýřskou reputací, skončivší na potupně poslednim místě.

Reputaci se rozhodně nevypomáhá zdůrazňováním vlastní slabosti. Ony tzv.self-inflicting wounds, důvody odvratitelné. O "bitvě" docílit nezávislost na zdrojích energie, zejména těch arabských, se už dočítám aspoň půl století, od dob Nixonova prezidentování. A přitom takový cíl je vskutku dosažitelný. Před několika dny (28. ledna 2013) takto se v televizním interview odpovědně srozumitelně vyjádřil senátor James M. Inhofe z olejářského státu Oklahoma. Energy independence of Arab oil within few weeks. Úkol za pár týdnů zvládnutelný, ani kapky saúdské ropy pak netřeba. Ledacos zmiňují autoři Anne Korin a Gal Luft v knize "Petropoly: The Collapse of America's Energy Security Paradigm": Řešením nejsou mediálně velebené zdroje energie slunečné, větrné, jaderné, svou účinností přirovnávané k pilulkám prozacu pacientovi trpícímu rakovinou. Mohutné jsou kanadské zdroje tzv. tar sand ("dehtový písek" v doslovném překladu). V posledním desetiletí z Ameriky zásluhou dvou nových metod produkce přírodního plynu ( hydraulic fracturing a horizontal drilling) se stala "Saúdskou Arábií tohoto zdroje energie".

Plno akutních bolehlavů na této naší planetě. Nadále kypí agresivita islámských ambicící dosáhnout globální kalifát, napětí na Blízkém východě neubývá a konkurenční tlaky na Dálném východě kvůli vzájemně se vylučujícím nárokům na vlastnictví ostrůvků minimální velikosti a třeba i zcela pominutelného potenciálu přibývá. Mluvčí Pentagonu se stále častěji s přibývajícími chmurami zmiňují, že k písmenům A,B,C - předzvěst války atomové, bakteriologické, chemické - přibude cyberwarfare, hrozba patrně nejakutnější, která zejména postihne země technicky nejvíc vyvinuté, a proto i nejvíc zranitelné, bez rozdílu na jejich dosažený respekt či popularitu.

KONEC