Riziko se neodvíjí od jaderné technologie, ale od toho, že režim ajatolláhů hrozí jiným

Znáte princip předběžné opatrnosti? Jak by ne. Ovlivňuje přece naše životy, někdy až obsesivně. Předběžná opatrnost velí, abychom se připoutávali i na zadních sedadlech aut. Přikázala zastavit letecký provoz nad celou Evropou, když vybuchla islandská sopka. Když v Japonsku tsunami poškodila jadernou elektrárnu Fukušima, deset tisíc kilometrů vzdálené Německo se rozhodlo definitivně „vystoupit z atomu“, ač tam tsunami nehrozí. Ale dejme tomu.

Jenže tak úplně to neplatí. Když se předběžná opatrnost tak usilovně šíří, proč se nepoužívá na Írán a dohodu o jeho jaderném programu? To je zatrolená otázka.

Soustem pro média byla řeč izraelského premiéra v americkém Kongresu. Benjamin Netanjahu se vyslovil proti chystané podobě dohody velmocí s Íránem a hned je pasován na umanutce. Na muže rozbíjejícího dojednaný kompromis, který zruší sankce proti Íránu a povolí mu obohacování uranu výměnou za nevyhrocení sporu. Ale tady opravdu záleží na úhlu pohledu.

Státy jako Německo, které se samy rozhodly „vystoupit z atomu“, uznávají právo Íránu obohacovat uran, je-li to k mírovým účelům. A Obamova Amerika se teď přiklonila na jejich stranu. Ale státy jako Izrael, jejichž samotnou existenci režim ajatolláhů zpochybňuje, vidí záruku jen v jeho úplném „vystoupení z atomu“. Je to obsese, jak tvrdí většina médií? Nebo jen předběžná opatrnost?

Já jsem sunnita a bojím se

Problém debaty je v tom, že íránskou hrozbu odvozuje jen z technologií – od počtu odstředivek a procenta obohacování uranu. Pak je snadné pasovat na umanutce Benjamina Netanjahua i Miloše Zemana, jenž v Americe (na sněmu lobbistické skupiny AIPAC) hájil stejné pozice a podbarvil to sloganem „Já jsem Žid“. Skutečnost je ovšem pestřejší.

Jede-li český prezident do USA na sněm proizraelské lobby, je v tom logika i tradice české politiky. Je to tradice, jež se odvíjí od TGM přes Jana Masaryka i Václava Havla až po Nečasovu vládu. Ono „Já jsem Žid“ je ale v kontextu íránské hrozby zužující. Posiluje dojem, že jaderné ambice Teheránu představují problém, který uměle nafukuje Izrael. Někteří tvrdí, že ho uměle nafukuje jen izraelská pravice, jako by před tím nevarovala i levice. Jistě, Netanjahu teď bodoval do své volební kampaně, ale ten problém je reálný a široký.

Zemanův výrok může vybízet k interpretaci „Já jsem Žid a bojím se odstředivek v íránské poušti“. Pak by působil jako příspěvek k alarmismu, který rozvíjejí sami lídři Izraele, když varují, že íránská Bomba je už už hotová (na podzim 2012 Netanjahu tvrdil, že může být hotová do roka). Připomněl by alarmismus Poláků před hrozbou z Ruska, který zase nebere vážně Zeman. Jistě, hranice mezi alarmismem a předběžnou opatrností je tenká, ale íránská hrozba se opravdu netýká jen Izraele.

Klidně může někdo říci: „Já jsem Libanonec a bojím se Hizballáhu podporovaného Íránem.“ Írán si z Libanonu dělá opěrný bod od roku 1982. Dokládají to stovky zabitých či unesených Američanů, Francouzů a dalších.

Klidně může někdo dodat: „Já jsem Argentinec a bojím se Íránem řízeného teroru.“ I tam byly stovky zabitých – zejména Židů v Buenos Aires. I tam jde o stále živé téma, o čemž svědčí letošní vražda žalobce spjatého s vyšetřováním.

Klidně může někdo pokračovat: „Já jsem sunnita a bojím se, že nás převálcují Íránem řízení šíité.“ Třeba v Jemenu, kde před pár měsíci převzali vládu nad zemí. Ale koho zajímá Jemen.

Pro Obamu je to jen folklor

Argument, že každý stát má právo na mírové využití atomu, je silný. Obamova Amerika ho aplikuje na Írán a má své důvody. Chce mocensky stabilizovat region, který pomáhala destabilizovat. Chce vy užít stabilní Írán v boji proti sunnitským džihádistům v Iráku i Sýrii.

To vše má logiku. Ale stejnou logiku má i obava Izraele, že se tak děje na úkor jeho bezpečí. Proto z Jeruzaléma zaznívá, že je lepší žádná smlouva s Íránem než špatná smlouva, jaká se chystá teď. Rozuměj taková, která mu nechá status „prahového státu“ – takového, který v případě potřeby postaví Bombu v řádu měsíců.

Skutečná hrozba není v odstředivkách ani v „právu na obohacování uranu“. Je v tom, že ono právo si osobuje – a velmoci s tím souhlasí – stát zpochybňující existenci států jiných. Stát, jehož lídři hovoří o Izraeli jako o vředu, který je třeba vymáčknout. Stát, kde vojenskou přehlídku vede tahač raket s nápisem „Ať Izrael přestane existovat“. Stát, jehož sportovci na olympijských hrách odmítají nastoupit proti izraelským. Pro Obamu řešícího obnovu mocenské rovnováhy na Blízkém východě jsou to prkotiny či tradiční folklor. Pro Izraelce, pravičáky i levičáky, jde o zásadní věc přežití.

Před patnácti lety popsal v LN Tomáš Guttmann poučení z holokaustu takto: „Věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít.“ Teď to v New York Times aktualizuje David Brooks: „Věří-li íránští lídři tomu, co říkají, pak by měla být politika Spojených států právě opačná, než jaká se nyní prosazuje.“ Toto je předběžná opatrnost, která si zaslouží víc než jen posměšný odsudek.

LN, 5.3.2015