SVĚT: Válka není prohraná
„Iráčtí“ jestřábi v USA začínají ztrácet nervy, byla by ale škoda podlehnout deziluzi
Válka v Iráku dospěla do „vietnamské“ fáze. Ne počtem obětí, dnes mnohem menším než za indočínského konfliktu. Ani silným protiválečným hnutím, jež otřáslo Západem v podobě studentských revolt a demonstrací. Vietnam začíná připomínat ztráta nervů části kdysi válečnicky orientované západní elity.
Politolog Francis Fukuyama ohlásil rozchod s neokonzervatismem, k němuž byl ještě nedávno řazen. Britský komentátor Gerard Baker přiznává omyl, že považoval válku za potřebnou a moudrou zároveň. Ze situace na bojišti vyplývá, říká Baker, že pravdu měli ti, kdo varovali před občanskou válkou, sektářstvím a zakořeněnou krvežíznivostí Iráčanů. Doyen amerických paleokonzervativců William F. Buckley, nikdy přítel intervencí, pak rovnou prohlásil, že Irák je ztracen. Míněno Spojené státy prohrály, byl to šlechetný pokus, jenž nevyšel.
Fukuyama marxistou
Je vždy svým způsobem esteticky nepatřičné a z etického hlediska obtížné podporovat válku vzdálenou tisíce kilometrů, kde umírají a jsou mrzačeni lidé, které člověk nikdy neviděl, a činit tak od klávesnice počítače v klimatizované místnosti. Ten naléhavý pocit viny zná každý pisatel, který kdy zvedl z kalamáře brk na podporu válečného konfliktu. Tato dispozice se v momentě, kdy je konec války v nedohlednu a první stránky novin plní zprávy o nových a nových obětech útoků a atentátů, nemůže podepsat na rozpoložení analytiků.
Jiná věc je, udělá-li někdo podezřelé salto. Fukuyama v rozsáhlém eseji pro magazín New York Times a teď i v nové knize třeba píše, že jeho slavnou tezi o konci dějin - definitivním ideologickém vítězství západní demokracie a tržní ekonomiky nad komunismem - spojenci dezinterpretovali.
Jeho argument je třeba chápat, píše Fukuyama, jako jakýsi marxistický pohled na nezadržitelný postup modernity.
Ta však má svoje fáze, sune se dle vlastních zákonitostí a nelze ji urychlit vojenskou intervencí.
Sám sebe Fukuyama vidí jako Marxe a horlivé neokonzervativce, oddávající se sociálnímu inženýrství, jež jinak tvrdě kritizují u jiných, přirovnává k bolševickým radikálům Leninovi a Stalinovi. Důsledky jejich činů byly tragédií, důsledky činů amerických neokonzervativců jsou dnes fraškou, píše vpravdě marxisticky Fukuyama.
Taková myšlenková gymnastika, na pohled zajímavá, nemá valnou hodnotu. Nalepíme-li totiž v politice na každý rozhodnější postup hanlivý štítek „sociálního inženýrství“, omezíme ji na pouhou „údržbu kotlů“ a připravíme se o možnost opravdu věci měnit. Podle toho by byla celá reaganovskothatcherovská revoluce přece jen nepřípustným aktivismem navzdory tomu, že k dobrému změnila veškerou západní politiku.
I kvůli tomu se popularita amerického prezidenta George Bushe usadila v suterénních číslech. Po útoku v Samaře na Zlatý dóm, mešitu jedenáctého imáma, je propuknutí občanské války v Iráku reálné. Bílý dům se musí obávat hlavně toho, že Američané už prezidenta nepovažují za rozhodného, důvěryhodného lídra, neboť dosud to byla hlavní Bushova přednost od jedenáctého září 2001. Oslabila ji zmatečná reakce vlády po loňském hurikánu a teď se zdá, že Bush ještě víc upadá do letargie a je vláčen vývojem.
Prezident, který měl tolik odvahy úplně změnit národně bezpečnostní doktrínu a zahraniční politiku, je nerozhodný. Ještě na podzim a na začátku zimy, kolem vydařených voleb, reagovala jeho vláda úpravou vojenské taktiky a důsledným poukazem na úspěchy v Iráku a celém regionu, které média zatlačují do pozadí.
Varianty: špatná a ty ještě horší
Dnes to nestačí. Na stole je otázka případného rozdělení země na kurdskou, sunnitskou a šíitskou oblast, o němž však Bílý dům zatím nechce ani slyšet, jako by se odmítl poučit z válek na Balkáně, bojů v Libanonu a endemické krize v Izraeli. Zkušenosti praví, že horké hlavy je nejdřív třeba od sebe oddělit i na několik let, než je možné pokoušet se opatrně o řešení. Rozdělení Iráku má úskalí, není to dobrá varianta, ale ostatní vypadají hůř.
Považoval jsem vždy za neopatrné mluvit o demokracii v zemi, jakou je Irák. S ohledem na podmínky úplně stačí pokoušet se o postupnou demokratizaci a liberalizaci, stabilizování po vzoru progresivnějších států regionu, jakým je třeba Jordánsko. Přílišné ambice vedou k deziluzi a uprostřed jejích chapadel se právě nacházíme. Byla by škoda, kdyby nás k sobě stáhla úplně, vždyť osvobození Iráku přineslo mnoho pozitivního. Rozhýbalo ztuhlý, nesvobodný Blízký východ a nasměrovalo je k modernitě. Syrský režim oslabil, Írán je sice ohniskem krize, geostrategicky je ale v defenzivě, Egypt je nucen tancovat kolem demokratizace, soustavný hospodářský a politický pokrok v emirátech nelze upřít. Ani válka s teroristy v Iráku není prohraná, je to jen zápas na dlouhou dobu s těmi, kteří sázejí na to, že ztratíme trpělivost a nervy.
(Lidové noviny, 21.3.)
Válka v Iráku dospěla do „vietnamské“ fáze. Ne počtem obětí, dnes mnohem menším než za indočínského konfliktu. Ani silným protiválečným hnutím, jež otřáslo Západem v podobě studentských revolt a demonstrací. Vietnam začíná připomínat ztráta nervů části kdysi válečnicky orientované západní elity.
Politolog Francis Fukuyama ohlásil rozchod s neokonzervatismem, k němuž byl ještě nedávno řazen. Britský komentátor Gerard Baker přiznává omyl, že považoval válku za potřebnou a moudrou zároveň. Ze situace na bojišti vyplývá, říká Baker, že pravdu měli ti, kdo varovali před občanskou válkou, sektářstvím a zakořeněnou krvežíznivostí Iráčanů. Doyen amerických paleokonzervativců William F. Buckley, nikdy přítel intervencí, pak rovnou prohlásil, že Irák je ztracen. Míněno Spojené státy prohrály, byl to šlechetný pokus, jenž nevyšel.
Fukuyama marxistou
Je vždy svým způsobem esteticky nepatřičné a z etického hlediska obtížné podporovat válku vzdálenou tisíce kilometrů, kde umírají a jsou mrzačeni lidé, které člověk nikdy neviděl, a činit tak od klávesnice počítače v klimatizované místnosti. Ten naléhavý pocit viny zná každý pisatel, který kdy zvedl z kalamáře brk na podporu válečného konfliktu. Tato dispozice se v momentě, kdy je konec války v nedohlednu a první stránky novin plní zprávy o nových a nových obětech útoků a atentátů, nemůže podepsat na rozpoložení analytiků.
Jiná věc je, udělá-li někdo podezřelé salto. Fukuyama v rozsáhlém eseji pro magazín New York Times a teď i v nové knize třeba píše, že jeho slavnou tezi o konci dějin - definitivním ideologickém vítězství západní demokracie a tržní ekonomiky nad komunismem - spojenci dezinterpretovali.
Jeho argument je třeba chápat, píše Fukuyama, jako jakýsi marxistický pohled na nezadržitelný postup modernity.
Ta však má svoje fáze, sune se dle vlastních zákonitostí a nelze ji urychlit vojenskou intervencí.
Sám sebe Fukuyama vidí jako Marxe a horlivé neokonzervativce, oddávající se sociálnímu inženýrství, jež jinak tvrdě kritizují u jiných, přirovnává k bolševickým radikálům Leninovi a Stalinovi. Důsledky jejich činů byly tragédií, důsledky činů amerických neokonzervativců jsou dnes fraškou, píše vpravdě marxisticky Fukuyama.
Taková myšlenková gymnastika, na pohled zajímavá, nemá valnou hodnotu. Nalepíme-li totiž v politice na každý rozhodnější postup hanlivý štítek „sociálního inženýrství“, omezíme ji na pouhou „údržbu kotlů“ a připravíme se o možnost opravdu věci měnit. Podle toho by byla celá reaganovskothatcherovská revoluce přece jen nepřípustným aktivismem navzdory tomu, že k dobrému změnila veškerou západní politiku.
I kvůli tomu se popularita amerického prezidenta George Bushe usadila v suterénních číslech. Po útoku v Samaře na Zlatý dóm, mešitu jedenáctého imáma, je propuknutí občanské války v Iráku reálné. Bílý dům se musí obávat hlavně toho, že Američané už prezidenta nepovažují za rozhodného, důvěryhodného lídra, neboť dosud to byla hlavní Bushova přednost od jedenáctého září 2001. Oslabila ji zmatečná reakce vlády po loňském hurikánu a teď se zdá, že Bush ještě víc upadá do letargie a je vláčen vývojem.
Prezident, který měl tolik odvahy úplně změnit národně bezpečnostní doktrínu a zahraniční politiku, je nerozhodný. Ještě na podzim a na začátku zimy, kolem vydařených voleb, reagovala jeho vláda úpravou vojenské taktiky a důsledným poukazem na úspěchy v Iráku a celém regionu, které média zatlačují do pozadí.
Varianty: špatná a ty ještě horší
Dnes to nestačí. Na stole je otázka případného rozdělení země na kurdskou, sunnitskou a šíitskou oblast, o němž však Bílý dům zatím nechce ani slyšet, jako by se odmítl poučit z válek na Balkáně, bojů v Libanonu a endemické krize v Izraeli. Zkušenosti praví, že horké hlavy je nejdřív třeba od sebe oddělit i na několik let, než je možné pokoušet se opatrně o řešení. Rozdělení Iráku má úskalí, není to dobrá varianta, ale ostatní vypadají hůř.
Považoval jsem vždy za neopatrné mluvit o demokracii v zemi, jakou je Irák. S ohledem na podmínky úplně stačí pokoušet se o postupnou demokratizaci a liberalizaci, stabilizování po vzoru progresivnějších států regionu, jakým je třeba Jordánsko. Přílišné ambice vedou k deziluzi a uprostřed jejích chapadel se právě nacházíme. Byla by škoda, kdyby nás k sobě stáhla úplně, vždyť osvobození Iráku přineslo mnoho pozitivního. Rozhýbalo ztuhlý, nesvobodný Blízký východ a nasměrovalo je k modernitě. Syrský režim oslabil, Írán je sice ohniskem krize, geostrategicky je ale v defenzivě, Egypt je nucen tancovat kolem demokratizace, soustavný hospodářský a politický pokrok v emirátech nelze upřít. Ani válka s teroristy v Iráku není prohraná, je to jen zápas na dlouhou dobu s těmi, kteří sázejí na to, že ztratíme trpělivost a nervy.
(Lidové noviny, 21.3.)
