Vladimir Putin se dočkal – už i on má svou blízkovýchodní „válku v přímém přenosu“, podobně jako Američané. Ruské suchoje krouží nad Sýrií a bombardují. Sem tam prý i pozice Islámského státu, nicméně pokud vůbec ano, jde spíše o politický maskovací manévr. Účelem ruské akce je především udržení vlastního spojence Bašára Asada u moci, čemuž odpovídá i skutečnost, že ruské letectvo útočí převážně na protiasadovskou syrskou opozici.

Světové sdělovací prostředky zaujala i forma medializace, kterou Američané zatím nepředvedli: předpověď počasí, v níž pohledná rosnička, údajně vystudovaná meteoroložka s doktorátem z Moskevské státní univerzity, objasňuje povětrnostní podmínky v Sýrii právě s ohledem na jejich vhodnost pro vedení leteckých operací.

Ruská veřejnost, stále patrně postižená afghánským syndromem, totiž ruskou vojenskou misi na jejím počátku příliš nepodporovala. Je proto nutné vtáhnout ji více do hry, učinit z Rusů fandící diváky u televize v obýváku, tedy válku tak nějak „hokejizovat“. Samozřejmě, drastické záběry nejsou povoleny.

Ruské syrské tažení a jeho medializace však plodí otázky, které se týkají i České republiky a našich spojenců. Záběry startujících a přistávajících ruských letadel včetně záběrů dopadů bomb údajně pořízených z jejich palub, stejně tak jako oficiálně uváděná místa úderů a jejich prý úspěšný výsledek samozřejmě svádějí k pochybnostem, nakolik virtuální či oficiálně sdělované věci odpovídají realitě.

A to nejen v ruském případě. Američany vedená koalice bombarduje Islámský stát už přes rok a pořádný výsledek zatím nikde žádný. Islámský stát sice již neroste, ale dosud se ani nezmenšil. Přitom ho vlastně tvoří jen několik větších měst, na jím kontrolovaných teritoriích údajně žije okolo deseti milionů lidí.

Média sice přinášejí zprávy o tisících rekrutů, kteří přišli za Islámský stát válčit ze západní Evropy, avšak zejména v jejich případě se přece nejedná o zkušené bojovníky. Těžkých zbraní Islámský stát moc nevlastní, a disponuje-li nějakými, jde o kořist uzmutou syrské a irácké armádě.

Proč tedy tento útvar dosud tak pevně odolával úderům letectev Spojených států i dalších členů Američany vedené koalice? Toť otázka z nejzáhadnějších i nejzásadnějších.

Ani ne šestimilionové Dánsko nasadilo do bojů s Islámským státem sedm stíhaček F-16. Desetimilionová Česká republika, jejíž politická reprezentace ráda používá silná slova o nutnosti boje s terorismem, nevyslala nic. (Tedy pomineme-li munici a teď prý možná i samopaly pro Kurdy.) Proč? Bojíme se?

Nebo jsou třeba gripeny českého letectva k boji s Islámským státem nevhodné? Pokud ano, jde o vážný problém. A zkusili jsme například nabídnout služby našich lehkých bitevníků L-159 Alca? Bojový úspěch by přece zvýšil též šance na jejich prodejnost.

Nejen čeští politici dluží svým voličům na výše naznačené otázky odpověď.