Takto nic neříkající titulek přisuzuji černošské zákonodárkyni Maxine Watersové, už víc než třicet roku ve washingtonském kongresu údajně prosazující zájmy svých voličů, adresou v jedné z pramálo přitažlivých čtvrtí v nekonečné metropoli Los Angeles. Dotyčká politická postava ale nebydli v tak nevábné končině, dává přednost noblesnější adrese.

Nikdy netrpěla zábranami svádět nedostatky svého volebního obvodu na někoho či něco jiného. Poněvadž tam značné množství jejích oveček holduje omamným jedovatým substancím, není to ovšem jejich vlastní odpovědnost, ale vina CIA - washingtonské špionážní centrály. Federální a státní orgány pídí po velkoobchodníku s kokajnem, jmenuje se James Prince a je to přítel manžela zákonodárkyně Watersové už od dětství. Tento její volební obvod charaterizuje trvalá nezaměstnanost, chudoba a řádění mládežnických gangů.

Tato dotyčná dáma se o republikánech zásadně vyjadřuje jako o nepřátelích. To nejsou kolegové a kolegyně zasedající v tomtéž Kongresu v oficiální snaze vymýšlet a realizovat lepší, schopnější formy vládnutí. Když z roce 1992 v Los Angeles vypukly riots (“shluk, povyk, srocení, výtržnost, povstání, pozdvižení, zbouření“), tato zákonodárkyně událost přetlumočila na rebellion (“povstání, vzpoura“) a na své heslo „No justice, no peace“ - neboli „bez spravedlnosti nebude míru“.

Nikdy netrpěla nedostatkem výmluv, omluv pro počínání svých davů. Což se vztahuje na přestřelky trvající celý dlouhý víkend, rabování a zapalování všemožného okolí (arson orgy), což je charakterizováno jako „a spontaneous reaction to a lot of injustice and a lot of alienation and frustration“.

Na sobotním pochodu ve Washingtonu prohlásila: „Nevážím si tohoto prezidenta. Nevěřím tomuto prezidenovi. On nepracuje v nejlepším zájmu amerického lidu. Budu bojovat každý den, až bude dosažen jeho impeachment.“

V roce 1973 Joanne Chesimard, bývalá příslušnice Black Panthers, neboli Černých pardálů, zastřelila policistu (New Jersey state trooper) s následkem jejího odsouzení na doživotí, což došlo ke značnému rozhořčení v kruzích, k nimž patřil Martin Luther King, s vysvětlením, že byla pronásledována pro své úsilí ve prospěch lidských práv. Této vražedkyni se podařilo upláchnout na Castrovu Kubu, kde dodnes setrvává. Castro, jakož i jeho následovníci ignorují požadavky Washingtonu o její vydání. Nic takového se neudálo za Obamy a nelze předpokládat optimistické vyřešení za nynějšího Trumpa.

Neúnavná Maxine Watersová stále zdůrazňuje, že nepřestane usilovat o Trumpův

impeachment - čili řešení, které se v historii USA ještě nikdy nezdařilo.

Začínáme se ale dočítat o eventualitě případného použití 25. ústavního dodatku, o čemž se už uvažovalo za prezidenta Dwight Eisenhowera – poté, co utrpěl infarkk, závažný srdeční případ, po čemž následoval náznak mrtvice. Ústavní dodatek počítal s nastoupením do role tehdejšího viceprezidenta.

Po zavraždění J.F. Kennedyho, prezidentskou přísahu složil dosavadní viceprezident L.B. Johnson.

Před zavražděním Lincolna se vyskytovaly oprávněné obavy, že milovaný Abraham v Bílém domě trpěl četnými psychickými neduhy. Podobné nemilé pocity prožíval pak nejeden jeho následovník v nejvyšší funkci.

Doba nynější, útoky neutuchají, se zdůrazňováním hříchů jak vulgárně materialistických (např. vyhýbání se daňové povinosti), Trumpovi též připisována hamižnost, rovněž i posedlost ženským půvabem. V neporovnání ale s jeho prezidentským předchůdcem Billem Clintonem, majitelem velmi nepokojného poklopce.

Začala pronikat různá obvinění o zahraničních konexích, dokonce čpících obviňováním z velezrádných úmyslů směrem na šírou Rus. Fáma, že Trumf obdržel odměnu půl milionu dolarů za proslov učiněný v Moskvě. Jenže tím řečníkem a přijemcem šlechetné odměny nebyl Trump, ale Clinton, a to nejednou.

Příkladů tohoto žánru, spolu s nemenším množstvím odměny, je k dispozici pořádné množství. Včera jsem v televizi zahlédl trio poněkud korpulentnějších matron, rovněž zákonodárkyň politicky korektního afro-amerického druhu, také se domáhajících odstranění Trumpa jako zásadně neakceptovatelné hlavy státu.

- - -

Porozhlédněme se po latinsko-americkém kontinentu. Do většiny oněch států jsem nahlédl, aniž bych se ale ve většině příliš vyznal. Svou rozlohou, aspoň polovině kontinentu, se rovná Brazílie a tím druhým nejznačnějším státem je Argentina. Sice sousedé, ale po větší část dvacátého století daleko víc to byli rivalové než partneři. Počet brazilského obyvatelstva je značně větší než argentinský, nikdy nebylo dosaženo druhu spolupráce jako té francouzsko-německé v Evropě, vzdor víc než dvěma vzájemným světovým utkáním. V padesátých letech autokrat Vargas proti Peronovi. Oba neústupní nacionalisté. V Brazílii hlavou státu se stala Dilma Rousseff, dcera bulharského přistěhovalce, a v Argentině se prezidentem stal předchozí guvernér velerozsáhlé provincie Patagonia, a po jeho smrti žezlo převzala jeho značně spanilá vdova.

Nynější situace: V Brazílii prezidentem Michel Temer, v Argentině jím je Mauricio Macri. V obou zemích vladaření žen skončilo neslavně. V Brazílii došlo k vystrnadění bulharské Dilmy cestou onoho impeachmentu, který se v USA nikdy nepovedl a nevěřím, že by se mohl za nynějšího prezidenta zdárně uskutečnit. Předchozí argentinská prezidentka příliš sázela na spolupráci s Chavezovou Venezuelou. Ta bývala nejbohatší zemí celé Latinské Ameriky. Nyní již zdaleka není.

Neodolám ocitovat ze stati Johna Stossela s názvem „Chomsky’ Venezuela Lesson“ (Townhall, 12.6.2017): „Ty americké celebrity, které velebily venezuelskou ́lidovou revoluci ́, není jim to nyní trapné? Připustí, že se mýlili?“

„Ne,“ odpověděl lingvista a politický pisatel Chomsky, „měl jsem pravdu.“

Herec Sean Penn se setkal s Hugo Chavezem několikrát a tvrdil, že Chavez docílil „neuvěřitelné věci pro 60 procent velmi chudých lidí“.

Oliver Stone, tvůrce filmu, který fawned (“podlézal, lichotil, vtíral se“) Chavezovi a latinsko-americkému socialismu. Chavez spolu se Stronem šli v Benátkách na premiéru filmu.

Michael Moore chválil Chaveze, že odstranil 75 procen chudoby.

Ve Venezuele Chavez a jeho pokračovatel Nicolas Maduro stvořili extrémní chudobu.

The Economist, „Miami vice“ (18.1.2017): „Americké ministerstvo financí označilo venezuelského viceprezidenta jménem Tereck El Aissami, že to je prominentní drug trafficer. Je to multimilionář, s výtečnými konexemi s gangy v tomto druhu podnikání s jedovatými omamnými substancemi.V Miami vlastní tři byty v komplexu Four Seasons a tryskové letadlo a velice si pěstuje svou oddanost socialismu. Chavez ho povýšil na ministra vnitra, stal se šéfem vlastní špionážní agenury a ve věku 42 roků byl povýšen na Madurova vieprezidenta.“

Chomsky se spolu se Stonem vyjádřil, že „Venezuela dosáhla pozoruhodnou redukci chudoby“. Což tedy realizovala ve státě kdysi nejbohatším na celém kontinentě.

Inflace již dosáhla tisícovou výši.

Ještě tato irelevantní maličkost: The New York Times, 5. července 2017, čili jeden den po národním svátku, v New York City, ve služebnín vozidle seděla již 12 roků sloužící policistka Miosotis Familia. K jejímu vozu přistoupil Alexander Bonds, věk 34 roků, momentálně na svobodě poté, co odsouzen za loupež v Syracuse, N.Y. V autě sedící policistku zastřelil. Její partner stačil z vozu vystoupit, pustil se do pronásledování a úspěšně ho odstřelil.

KONEC