Inaugurace Mahmúda Ahmadínežáda jako íránského prezidenta na druhé čtyřleté funkční období byla poznamená masovou obstrukcí poslanců a nerozťala gordický uzel, do něhož se poměry v této zemi zamotaly. Výsledky červnových voleb totiž předčily veškerá očekávání. V Íránu se nevyměnila pouze moc, jak se obecně předpokládalo, nýbrž celá společensko-politická situace. Chybou jen je, že zatím nikdo není s to říct, jaké budou následky této změny.

Přehršle náznaků svědčí, že íránský establishment je rozštěpen vedví. Neprojevilo se to jasně ani tolik během pouličních nepokojů jako až po obnovení nejistého klidu. Události okolo prezidentských voleb obnažily skutečnost, že rovnováha zájmů íránské věrchušky, jež byla odjakživa základem stability, je povážlivě vychýlená. Tábory, které se vytvořily po obou stranách dělicí čáry, lze sotva označit pojmy „reakcionáři“ a „pokrokáři“. Spíše jde o ambice jednotlivých skupin, z nichž každá se cítí být okradená o moc a vliv. Opoziční vůdce Mír Hosejn Músáví vyjádřil příčiny nespokojenosti části společnosti trefně: „Vláda nechce uznat nárok našich elit a využít jejich zkušenost. Naše elity však současně nemají zájem o spolupráci s touto vládou. To znamená krizi legitimity a efektivity.“ Klíčové je v tomto výroku slovo „elity“. Schopnost, nebo neschopnost vlády se s nimi dohodnout je určující pro další vývoj.

Pluralismus íránské politiky, jenž ji nápadně odlišuje od politických systémů sousedních arabských zemí, v ničem nepřipomíná západní modely. To značně ztěžuje veškeré soudy vnějších pozorovatelů. Íránský rozvrat zkomplikoval diplomatická úsilí okolo jaderného programu takřka k neřešitelnosti. Vlídný a chápavý dialog, nabídnutý Barackem Obamou zkraje prezidentství, zatím nikdo formálně nezrušil. Ani Teherán jej úřední cestou nezamítl. Pouze jej nechal spadnout pod stůl. Brutalita při potlačení protestů však omezila manévrovací prostor Washingtonu. Hodnotová komponenta americké politiky může být více nebo méně zdůrazňovaná, leč zrušit ji nemůže žádný prezident. Jakékoli bratříčkování se současným vedením Íránu by vyvolalo bouřlivou nevoli na všech stranách amerického politického hřiště. Navíc íránská vláda, psychologicky oslabená posledními událostmi, bude sotva schopná podstatných kompromisů, ať už nakonec ve sváru zvítězí kdokoli.

Americké vedení se zdá být vůči íránským událostem rozpolcenější než obvykle – jeden hot a druhý čehý. Americký viceprezident Joseph Biden překvapil svět názorem, že USA nezabrání Izraeli v úderu na íránská jaderná zařízení, kdykoli to bude pokládat za nezbytné. Bílý dům se od názoru promptně distancoval a ministryně zahraničí Hillary Clintonová nečekaně zmínila možnost amerických bezpečnostních záruk všem blízkovýchodním spojencům v případě akutní potřeby. Narážka byla okamžitě vyložená jako další prudká otočka zahraničněpolitické linie – že se Američané v podstatě smířili s budoucím jaderným statutem Teheránu a připouštějí nástup nové doby v regionu. I tento zvrat Washington promptně vyvrátil jako nedorozumění. A nakonec ministr obrany USA Robert Gates během návštěvy Izraele a Jordánska označil mezní lhůtu, do níž má Írán odpovědět na Obamovy námluvy. Je jí zahájení Valného shromáždění OSN na konci září.

Tato „uzávěrka“ se nezdá být realistickou. Zhruba na konci září totiž bude v Teheránu teprve schválená nová vláda, jejíž sestavování za daných okolností nebude bezproblémové. Gates je jedním z nejzkušenějších politiků současné washingtonské garnitury. A navíc sirotek po Bushovi. Chápe však, že narůstající nervozita v regionu nutí USA se vyjádřit aspoň k něčemu určitě. Po blízkovýchodní cestě Gates prohlásil, že ho šokovaly změny atmosféry, které tam v poslední době nastaly. Vlády arabských států nyní natolik děsí možný nárůst íránského, a tudíž i šíitského vlivu, že tento strach zatlačil do pozadí i jejich tradiční nenávist k Izraeli. Bouřlivé léto v Íránu nepřidalo jeho sousedům na jistotách o budoucnosti. Nikdo totiž neví, jaké nálady ovládnou Teherán, až se tam vytvoří nová zájmová konfigurace.

Nelze vyloučit, že protichůdné a protiřečící si signály přicházející z Washingtonu jsou pouze součástí krkolomně složité politické kombinace. Jejím smyslem je naznačit Íránu, že veškeré varianty vývoje včetně silových zůstávají ve hře. Realističtější však je domněnka, že Obamova vláda je v této otázce bezradná a nedisponuje žádným jasným akčním plánem. Obama vkládal nemalé naděje v pomoc Moskvy, která měla tlačit na Teherán, protože byla očarovaná vidinou náhlých výhod z americko-ruského „resetu“. Odhlédneme-li od reálné možnosti moskevského nátlaku na vzdorovitého souseda, faktem zůstává, že jakékoli americko-ruské diplomatické manévry v íránském směru se dodatečně komplikují, protože Washington dost dobře neví, co vlastně chce, a jak toho dosáhnout.

Týdeník EURO 33/2009

Autor je publicista