Celebrity i běžní lidé delegitimizují soupeře slovy o genocidě. Schází společný jmenovatel

Je to tady. Jakmile se v nějakém konfliktu vyhrotí barikády i mezi celebritami Hollywoodu, mluví se o „kulturní válce“. Více než ve vztahu k Rusku je tomu teď ve vztahu ke Gaze – k Izraeli, Palestině, Hamásu, k právu na svobodu a sebeurčení, právu na život a sebeobranu...

Jsou to témata v abstraktní podobě nesporná. Ale jakmile jde o Izraelce a Palestince, staví se z nich názorové barikády. Kulturkampf, říkají tomu i v anglosaském světě a Izraeli. Německý originál tu skýtá nenapodobitelnou údernost. A názorová údernost letí, kdykoliv se bojuje v Gaze.

Ztráty v Gaze dosáhly 1800 mrtvých. Je to asi jedno procento ztrát, jež byly napočteny za tři roky války v Sýrii, a slabý odvar toho, co páchají džihádisté v Iráku. A přece hvězdy světového filmu na jedné straně obviňují Izrael z genocidy (petice, kterou podepsali Javier Bardem, Penelope Cruzová či Pedro Almodóvar), na druhé straně Jon Voight, Howard Stern či Scarlett Johanssonová vyčítají prvně jmenovaným, že posilují antisemitismus.

Pro kulturní válku je typické, že zúčastněné celebrity tvoří jen vrchol barikády v populaci Západu. Včetně Česka. Stačí se podívat na webové diskuse pod články – hlavně o Gaze, ale i o Ukrajině.

Pravda u teroristů a genocidníků

Kulturní válka o právo Palestinců na tvrdý odboj a právo Izraele na tvrdou sebeobranu se tu ovšem společensky vymyká. Ti, kteří relativizují al-Káidu, jsou považováni v lepším případě za cvoky, v horším za lidi v cizím žoldu. U Gazy je tomu jinak. Proti odvetnému bombardování za raketové útoky se staví i uměření a slušní lidé. Takoví, kteří by džihádisty neomlouvali. Pochopení mají jen pro ty z Hamásu a jen proto, že „to dostávají sežrat“ od Izraele, přičemž umírají i civilisté.

Na ukázku z dopisu čtenáře LN: „To, co se děje v Gaze, je otřesné. Izraelci jsou bezcitní zabijáci žen a dětí. Na jednoho padlého Izraelce připadá 25 zabitých Palestinců, většinou civilistů, žen a dětí. Nemocnice přeplněné, bez elektřiny a vody, lékaři operují při světle baterek, humanitární katastrofa. A utéct není kam, maličká Gaza je blokovaná.“ Je to pravda, ale ne celá pravda. Jako každá barikádová pravda i tato vynechává kauzalitu (fakt, že rakety začaly létat z Gazy na Izrael, ne naopak) i jiný pohled (fakt, že odpaliště raket i vstupy do tunelů bývají vázány na nemocnice či školy). Je to taková pravda, kterou najdeme i v opačném gardu.

Na ukázku z blogu amerického ekonoma Stevena Plauta, který dlouhá léta žije i přednáší vHaifě a svůj provokativní text nazval Pravidla války (pouze) pro Izrael: „Zaútočí-li Arabové, platí pravidlo číslo jedna. Izrael jich smí zabít jen takový počet, který je NIŽŠÍ než počet Židů, které předtím zabili Arabové. Zabije-li v sebeobraně větší počet arabských útočníků, než činil počet jimi zabitých Židů, je pasován na agresora... Tato logika uplatněná na druhou světovou válku by udělala z Británie a USA agresory vůči Německu a Japonsku, neboť zabily více Němců a Japonců, než oni jich.“ I toto je pravda, která ale vynechává podstatné aspekty, je to pravda druhé strany barikády. Problém kulturních válek spočívá v tom, že proti sobě staví pravdy či argumenty, které samy o sobě stojí za úvahu. Kulturní válka vytěsňuje hledání společného jmenovatele, a pokud nějaký má, je to snaha delegitimizovat „druhou stranu konfliktu“ – nejenom v konfliktu virtuálním, ale i v tom skutečném.

Vpřípadě Gazy se tak děje buď označováním izraelských akcí za genocidní (což je nesmysl, neboť tu chybí úmysl plošné likvidace skupiny lidí), nebo paušálním označováním Palestinců za teroristy (což je také nesmysl, ale sama Palestinská autonomie tomu nahrála, když s Hamásem utvořila vládu národní jednoty).

Hledáme-li analogii v Evropě, najdeme ji ve vztahu ke konfliktu na východní Ukrajině. Tam jsou v pozici Izraele ukrajinští vládní vojáci, kteří pacifikují hrozbu separatistů ve městech Donbasu, což přináší ztráty mezi civilisty. Jedna strana názorové barikády pak označuje vládu v Kyjevě za nacisty a banderovce, druhá strana zase Putinovo Rusko za „zločinný režim“ (v roli „genocidního Izraele“ se pro změnu ocitá Moskva, jenže tento argument používají lidé, kteří s Izraelem sympatizují).

V Ulsteru okupaci „překousli“

Kulturní válka vytěsňuje širší argumentaci. Jinak bychom si mohli oživit neblahé události spáchané Američany (masakr vietnamské vesnice My Lai v roce 1968, sestřelení íránského civilního airbusu v roce 1988), aniž by se o USA mluvilo jako o zločinném či genocidním režimu.

Izraelsko-palestinský konflikt není tak unikátně světobolný, za jaký ho vydávají barikádníci. Ano, Palestinci utrpěli v roce 1948 nespravedlnost. Ale v jádru stejnou, jakou zažili maloasijští Řekové, Kypřané, Ázerbájdžán po ztrátě Náhodního Karabachu, obyvatelé Západní Sahary, republikáni v Severním Irsku... Proč někde dokázali historické nespravedlnosti či okupace překousnout snadněji než Palestinci? Možná i proto, že jim nikdo nedával nereálné sliby. Ani celebrity z Hollywoodu.

LN, 5.8.2014