„Hle, jádro pudla,“ zvolal prý doktor Faust, dotušiv se že ten černý pudl s jiskřícíma očima, co k němu právě přiběhl a nedal se odehnat, je ďábel Mefisto ve psím přestrojení. Také že si milého doktora Fausta nakonec řečený ďábel odnesl dírou ve stropě, inu, neradno si zahrávati s úkazy, z nichž kdovíco se může vyklubat. Což platí i pro politicko-ekologickou debatu v čase přítomném a její ústřední téma, změny klimatu.

Probíhají na povrchu zemském sice už od prahor, v naší době však do nich poprvé výraznější mírou – třebaže zatím žádný klimatolog neráčil vyčíslit jakou – zasáhl člověk. No dobře. Když se k tomu mužové vědy nemají, jako by se kdovíčeho styděli, pokusím se s plným vědomím své omylnosti poukázat na jádro klimatického pudla sám. Není to tak obtížné, jen si vyhnat z hlavy rituální zákazy, jimiž se obtížil náš čas, domnívaje se býti osvíceným.

Přečetl jsem si právě v jednom populárním týdeníku varovnou úvahu předvídající, že změny klimatu vyženou Afriky na 86 milionů běženců. Hned také udává celé klubko příčin: terorismus, banditismus, snadno dostupné zbraně, islamistickou ideologii a - jádro pudla je skoro na dosah - stupňující se sucho. I táži se: jak by, ke všem ďáblům a démonům, neměly být africké země postiženy suchem, když - článek uvádí za příklad Etiopii (postaru Habeš), jejíž populace se stačila v krátké době čtyřiceti let rozplemenit bezmála na čtyřnásobek? A to je Habeš ještě ze solidnějších afrických států; šeredno pomyslet, nač si zavařily chaotičtější země černého kontinentu. Sám jsem Habeš vlastní zkušeností nepoznal (ač bych rád), ze zpráv někdejších cestovatelů však vím, že to bývala lesnatá země s ostrůvky lidského osídlení. Dnes je tomu naopak: osídlení z jednoho konce na druhý, a ostrůvky lesa… kdoví, jestli nějaké ještě zbyly. A jestli zbyly, padnou ze oběť sekyře bezpochyby také, jelikož s neustále rostoucími počty obyvatel roste i potřeba stále nové zemědělské půdy, až, až… všichni svatí aby věděli jaké až. Ač nejsem prognostik, budoucnost Habeše a s místními odchylkami i ostatních tzv. rozvojových zemí se jeví, ohleduplně řečeno, neutěšeně.

Naskýtá se otázka, co my teď s tím. Asi už nic, obávám se. Všelijaké rozvojové pomoci jen utvrzují lokální vládce v domnění, že sami nemusí proti příčinám vysychání půdy podnikat nic, když tu starost spolu s nemalými náklady na sebe bere bohatý strejček zpoza Středozemního moře, pakli vůbec veškerá pomoc nezmizí v kapsách rozvojových hodnostářů. Na zadní kolečka pak příliš nemyslí ani leckterý evropský politik; a nelze očekávat, že africký na ně bude myslet intenzivněji. Třetí recept, znovuuvedení ve vývoji zaostavších zemí pod přímou vládu evropských mocností by možná – možná, pravím – něco platný byl, nechal si ale nasadit psí hlavu kolonialismu a sotva už se najde blázen, aby byl ochoten naložit si na hřbet obtíže toho nepopulárního a přitom ztrátového podnikání. Rozšířená představa o vykořisťování afrických a jiných zemí koloniálními mocnostmi je v rozporu se skutečností; teprve tehdy ony mocnosti nebývale zezámožnily, když se zbavily svých zámořských držav. Proč si je tedy vydržovaly jako drahou kurtizánu… inu, pro tu prestiž. Aby si je mohly zamalovat na mapě světa, co si tak vzpomínám, Britové modře, Francouzi červeně, heč, tohle všechno je naše! Prestiž. Praštěné slovo. Je jednou z mála předností naší doby, že už se tolik neprestižničí.

Ale vraťme se k té Habeši, pardon, k Etiopii. Dokud se budou tamní dámy dle údaje výše zmíněného týdeníku obklopovat v průměru osmi potomky, rovnají se všechny rozvojové pomoci a výpomoci vyhazování peněz oknem do větru; a dokud budou tamní pánové pokládat mnohohlavá hejna podvyživených harantů za důkaz své mužné zdatnosti, není vyhlídky na vyváznutí z tohoto kruhu beznaděje.

Co z toho vyplývá pro nás, bledé tváře… jakkoli to zní sobecky, není naší povinností přijímat populační přebytky z končin, kde vládne představa osmi- i vícečlenných dětských houfů co důkaz mužné cti a zdatnosti. Zadruhé se pokusme rozlišit, co je v dosahu našich sil a co není; pokusy o ovlivnění zemského klimatu k naší libosti silně připomínají bolševiky let čtyřicátých, kteřížto se také hotovili poroučet větru dešti. A snad si, zatřetí, můžeme krom starostí o kdeco a kdekoho od pólu k pólu dbát i vlastního prospěchu. Neboť povede-li si úspěšně, bez významnějších krizí euro-americké hospodářství, odvodí z toho svůj díl užitku i země chlácholivě nazývané rozvojovými; ale až na druhém místě a s náležitým odstupem.

Takové jest jádro pudla na sklonku let desátých tohoto nepokojného století, ctihodný dvorní rado J. W. Goethe.

Hannover, 2. července 2019