Kolik lidí Castro nechal zavraždit? Autoritativní Černá kniha komunismu mu připisuje odpovědnost za 15–17 tisíc popravených. Spekulativnější odhady mu kladou za vinu až 80 tisíc obětí – všechny, kdo zahynuli na útěku z jeho pochmurného ráje, když se na improvizovaných plavidlech pokoušeli překročit Floridskou úžinu. Kromě toho má na svědomí i mnoho dalšího napáchaného zla.

Přesto, v krvavém porovnání s jinými komunistickými diktátory byla Castrova vláda mírná. Castrova Kuba na první pohled ani nevypadá jako ta největší kostnice moderní Latinské Ameriky. Guatemalská občanská válka (1960–1996) si pravděpodobně vyžádala více nevinných životů stejně tak jako řada amerických prezidentů zahájila války, které stály více životů – byť samozřejmě toto není objektivní porovnání, protože ti měli moc zabít mnohem více lidí. Proč se tedy pozastavovat u hrůz jeho režimu nebo tančit na Fidelově hrobě?

Protože Castro se stal symbolem mnohem většího zla, než dokázal napáchat on sám – zla, jehož oběti se počítají na desítky a stovky milionů – a které může udeřit i v dnešní době. Castro symbolizuje představu, že zaostalé země si mohou a mají zvolit následující kroky k modernitě:

1. Vyvolat občanskou válku s cílem zničit stávající režim jakýmikoliv prostředky.

2. Po vítězství nastolit neomezenou vládu marxistických revolucionářů.

3. Radovat se z toho, když tito marxističtí vůdci znárodňují podniky, vyhánějí zahraniční investory a snaží se řídit hospodářství podle centrálního plánu.

4. Použít centralizované hospodářství k vybudování silné armády.

5. Použít tuto armádu (a další vojensko-politicko-propagandistické a špionážní prostředky) k podpoře marxistických revolucionářů v dalších zemích, které kopírují tuto cestu k modernitě.

Kdokoliv se zdravým rozumem mohl předvídat výsledky tohoto postupu: masové vraždění, otroctví, válka, hlad a bída. Běda však, zdravý rozum není tak běžnou záležitostí. Hrůzný marx-leninský experiment se rozšířil z Ruska do východní Evropy, Číny, jihovýchodní Asie, Afriky a do Castrovy Jižní Ameriky. A ačkoliv řada těchto režimů byla horších, než je ten kubánský, Castro způsobil – a dále způsobuje – velké zlo tím, že charismaticky inspiroval a vyvolával sympatie pro tuto psychopatickou cestu k zářným zítřkům.

Podle mého mínění má tak Castro podobnou symbolickou hodnotu jako minimální mzda: je to něco, co musíme rázně odsoudit, ačkoliv v dnešním světě existují i daleko větší zla. Jak jsem napsal:

„Z hlediska veřejného mínění je minimální mzda symbolem představy, že přímočaré politické opatření, ze kterého máte ́dobrý pocit ́, je smysluplným řešením sociálních problémů. Lidé mají malé platy? Uděláme zákon, aby dostávali víc. Problém vyřešen...

Musíme se zbavit minimální mzdy. Ale to je jen první krok. Naším konečným cílem je zbavit se omylů, které minimální mzda představuje.“

Musíme se zbavit sympatií pro Castra. To je ale také jen první krok. Naším konečným cílem je zbavit se omylů, které Castro představuje. Castro byl negativní postava přímo z 1984. Ve spravedlivém světě by pak na jeho náhrobku byl následující epitaf:

„Člověk neustavuje diktaturu, aby bránil revoluci. Člověk vyvolává revoluci, aby ustanovil diktaturu.“

Přeložil Vladimír Krupa

Bryan Caplan je profesorem ekonomie na Univerzitě George Masona a autorem knih „Mýtus racionálního voliče“ a „Selfish Reasons to Have More Kids“.