Skončil boj s klimatem a začíná adaptace. Tak shrnul poselství konference v Cancúnu už před jejím skončením Jan Pretel. Říká-li to přední klimatolog se zkušeností takových jednání, něco na tom bude. Z Pretela nečiší ani triumf ideologa, ani frustrace aktivisty, ale prosté konstatování reality. Svět neuzavře jednotnou protiklimatickou koalici, jak si mysleli idealisté ještě loni v Kodani, ale se změnami podnebí se popasuje každý podle svého.

Ta realita se zhmotňovala před očima. Čísla se pomalu, ale jistě skládala do jasného vzkazu: Ti, kdo buntují do nekompromisního boje s klimatem, tedy ti, kdo prosazují co nejpřísnější omezení pro emise skleníkových plynů a za společný hybatel světa určili distribuci CO2, se na emisích podílejí stále méně. Naproti tomu ti, kdo se na svých emisích CO2 vezou k bohatství, se přísnými pravidly řídit odmítají.

Máme-li to říci s brutální jednoduchostí, tak Evropa prohrála především s Čínou, ale i s Indií a Brazílií. Proč? Tím, jak Evropa vypouští čím dál méně skleníkových plynů, je čím dál méně součástí problému, tudíž i její vize nápravy je čím dál méně součástí řešení. Západ produkuje asi polovinu světového bohatství, ale jen třetinu světových emisí. Kdyby přistoupily rychle se rozvíjející státy na jeho emisní pravidla, jak by mohly dospět k bohatství, jež tak přísná pravidla umožňuje stanovit? Ta logika nejenže nemá chybu v očích Číňanů, Indů či Brazilců, má navíc přitažlivost pro značnou část ostatního - chudšího - světa.

Západ nakrmí „zelený fond“ pro rozvojové země, ale nevzniknou závazné planetární normy pro emise CO2 ani globální obchod s emisními povolenkami, tak vyzněl Cancún. Jednoduchá analogie vypadá takto: Až do Cancúnu majitelé hybridních mercedesů vymýšleli pravidla pro většinové škodovkáře, teď dali škodovkáři najevo, že na to nepřistoupí a šmytec.

Evropa už ale rozvinula svou vlastní analogii, de facto válečnou. K ní patří výrazy typu boj s klimatem, ofenziva proti emisím, obrana před změnami. V této analogii vyhráli v Cancúnu přizpůsobovači (ve vyhrocené formě popírači) nad bojovníky. Jak teď bojovníci zareagují? Obvyklá rada pro protahovanou a neúspěšnou válku zní „vyhlaste vítězství a stáhněte se“. Takto vycouvali Američané z Vietnamu nebo Izraelci z Libanonu. Ale vycouvají tak ze svého boje i klimatičtí aktivisté? Toť otázka.

Ještě zajímavější budou reakce vlád. Praktickým pohřbením Kjótského protokolu totiž za dva roky vyšumí závazný standard a společný jmenovatel v podobě CO2. Ale strategie přizpůsobení se změnám jsou různorodé. Jiné priority mají státy položené nízko u moře (Nizozemsko, Itálie), jiné státy trýzněné suchem a požáry (Řecko, Španělsko), jiné státy ohrožené povodněmi (Česko a většina střední Evropy).

Představa, že přizpůsobení se změnám klimatu bude výrazně levnější než boj s ním, je však mylná. Jistě, bude to transparentnější než globální obchod s povolenkami. Jenže mají-li být ty kroky účinné, rozpočty budou krvácet. Výraz „zvýšit retenční schopnost krajiny“ zní velmi abstraktně, ale v praxi zahrnuje nákladná opatření. Myslíte si, že vrátit do původních meandrů řeku, která byla někdy za normalizace svedena do uměle narovnaného koryta, je levný projekt? (Typickým příkladem je jihočeská Blanice.) A to ještě nemluvíme o korupčním lákadle příslušných státních zakázek.

Uvidíme, jak se k tomu postaví české elity. Nesoustředí se jejich část spíše na svatořečení Václava Klause, dávného hlasatele adaptace na změnu klimatu? Neprohlásí víru v globální oteplování za herezi? Nebudou její vyznavače upalovat coby kacíře? (Až dosud se to nesmělo, neboť při autodafé vznikají skleníkové plyny.) Doufejme, že ve skutečnosti nebudou čekat až na další povodeň, aby se věci rozhýbaly. V harmonii říše středu Ani ve světovém kontextu není triumf přizpůsobovačů nad bojovníky tak černobílý. Tam totiž platí další analogie - vítězství konfuciánské harmonie nad západní konfliktností.

Jistý signál dala už čínská reakce na Nobelovu cenu míru pro Liou Siao-poa. „Evropa je plná malých zemí, jež spolu po staletí válčily. Nechceme, aby lidé, kteří nerozumí míru, zruinovali jeho pojetí,“ řekl šéf komise pro Konfuciovu cenu míru, čínského trucpodniku. Můžeme se mu smát po libosti, ale tušíme vůbec, jak velkou část světa ten čínský argument proti sebestřednosti Západu oslovuje?

Číně vládne komunistická strana a její symboly, ale komunismus se svým bojem protikladů, vykořisťovaných proti vykořisťovatelům jí už nic neříká. Opírá se o harmonii konfucianismu. Naproti tomu Západ - hlavně Evropa, která oceňuje disidenta Lioua a vnucuje světu Kjótský protokol - tu harmonii narušuje.

Evropa se dokáže prosadit vůči Číně na poli Nobelovy ceny míru i za cenu konfliktu, a zaplaťpánbůh za to. Ale na poli reálného měření sil a vyjednávání s čínským pojetím harmonie prohrává. Konference v Cancúnu to ukázala právě v den, kdy se svět soustředil na prázdnou židli v sále radnice v Oslu.

LN, 13.12.2010