Výroky expertů o stavu světové ekonomiky je vždy třeba brát se skeptickým odstupem. Zpravidla slyšíme jen to, co slyšet chceme. Stejně je tomu i s hospodářskou krizí. Pro optimisty jsme z nejhoršího venku. Podle pesimistů nás pravý propad teprve čeká. Zdá se, že nejpřiléhavější metaforou tohoto podivného způsobu krize je severské podobenství o putování jeřába po bažinách.

Připomeňme si nervózní křivku ekonomického zpravodajství. Krach finančních trhů v USA na podzim 2008 vyvolal paradoxní posílení dolaru vůči euru – dle všech zákonů by měna měla ztrácet na síle. Za podmínek, kdy padaly ceny ropy, zlata či kovů, si však trhy nic spolehlivějšího než dolar neuměly vymyslet. Po celý následující rok hodnota dolaru klesala, což zajistilo americkému hospodářství relativní výhodu a vývoz začal stoupat. Americký průmysl dostal růstový stimul a od poloviny loňského roku se ukazatele plížily vzhůru. Žel, víc než z poloviny to byl růst spojený s očekáváními – výroba na sklad, efekt doplnění zásob. Spotřební poptávka se prakticky neoživovala. Drobné vylepšení dat však umožnilo politikům mluvit o ukončení krize.

Evropa mezitím zažívala odvrácenou stranu tohoto procesu. Na konci roku 2008 ještě mohla těžit z posílení dolaru, neboť to podražilo čínské dovozy vázané na dolar a zlevnilo vlastní export. Oslabení dolaru v následujícím roce však všechny obchodní výhody opět vymazalo a zvýšilo podíl dolarových obchodů. Kapitály nadále utíkaly do dolarových aktiv, neboť jejich ceny na burzách – futuresů na ropu, zlato a jiné komodity – rostly rychleji, než oslaboval dolar. Letos se problémy Evropy prudce vyostřily. Ozřejmila se skupinka outsiderů – států s chronickým rozpočtovým schodkem nebo v hypoteční a úvěrové krizi, Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko. Vznikla dokonce zkratka PIGS dle začátečních písmen těchto zemí, v angličtině však s nelichotivým druhým významem. Proto v květnu 2010 Evropa zažila krizový záchvat. Obrovský balík finanční pomoci outsiderům, hlavně ze společné pokladny Mezinárodního měnového fondu a na základě státních záruk blahobytnějších zemí Evropské unie, umožnil otočit voj celého povozu a Evropa vykázala trend ke zlepšení. Přesně ve stejnou dobu však ekonomický růst v USA zase začal prokluzovat. Zásoby byly částečně obnoveny a dolar se opět dal do růstu, což s malým zpožděním nutně zbrzdí hospodářství.

Ve zmíněné severské pohádce putování jeřába po bažinách dopadá bídně. Když vytáhne z bláta ocas, uvízne mu zobák. Když vytáhne zobák, uvízne mu ocas. Ekonomiky USA a zemí Evropy pracují v opačných fázích, jdou proti sobě. Čím lépe se daří USA, tím hůře se vede Evropě, a naopak. Regulace oběživa je v moci národních vlád, a proto se nabízí snadná, ale falešná odpověď na otázku, kdo může za tuto „houpačku“. Třeba za to, že jen za dva poslední roky kurz dolaru vůči euru udělal dva plné cykly oslabení a posílení v rozmezí 30 centů.

Centrální banky a vlády se samozřejmě snaží udržet kurzovní hodnotu měny v rozumných mezích, leč jejich možnosti nejsou libovolné. Kurzovní politika jednotlivých zemí je odvozena od jiných, mnohem mocnějších ekonomických a politických faktorů. Jedním nich je také volební cyklus. Zrovna nyní jsme svědky takové situace. V USA se blíží takzvané „mezivolby“. Nechce-li jejich prezident Barack Obama ztratit většinu v Kongresu, musí stůj co stůj demonstrovat nějaké ekonomické úspěchy. To pravděpodobně znamená, že bude nadobro rezignovat na plány snížit rozpočtový schodek a spolehne se na další rozpočtovou stimulaci spotřeby. Vedlejším projevem fiskální povolnosti bude nejspíš nové oslabení dolaru. To v závěru roku bude mít za výsledek zpětný výkyv „houpačky“ – zlepšení v USA, zhoršení v Evropě.

Pravda, existuje také asijská ekonomika, která dosud roste díky levné pracovní síle. Existují ekonomiky vývozců surovin, které slušně vydělaly na dvojnásobném zhodnocení komoditních futuresů. Navzdory tomu všemu je třeba hledat klíč k růstu světové ekonomiky na ose USA–Evropa coby hlavních světových spotřebitelů. Stabilní růst započne, až tam začne stabilně růst spotřeba a s ní i úvěrování. Hospodářství vývozců levné práce nebo surovin dříve, nebo později ztratí dech, nezačne-li růst světová spotřeba. A ta zatím v souhrnu neroste. Roste-li v USA, klesá v Evropě. A naopak. Ocas je z bláta venku – zobák uvízl. Co když se světový ekonomický vývoj stává superpomalým procesem se zanedbatelnými změnami na úrovni statistické chyby – něco na způsob stárnutí organismu?

Týdeník EURO 38/2010

Autor je publicista