SVĚT: Už zase provokují
Rusko chce v celosvětovém rozměru znovu zaujmout takové místo, které mu podle představ ruských politických a vojenských lídrů patří. K tomu potřebuje vnitřní stabilitu, odstrašující prostředky a především mezinárodní prestiž, tvořenou zčásti silou zbraní, zčásti ekonomickou silou a zčásti i dosaženým stupněm hrozby pro zbývající svět. Na všech těchto podmínkách ruské vedení intenzivně pracuje a odborníci tvrdí, že nikoli bez úspěchu. Pokud Rusko svého postupného cíle dosáhne, půjde jistě dál. Probuzený a nastartovaný obří stroj se nedá jednoduše zastavit, musí běžet dál. Dále se musí vyrábět zbraně, dále se musí zkoušet nové a nové smrtící systémy a dál se musí stát připravovat na možnost, jak všechny tyto prostředky uplatnit.
Nebezpečí zahájení nové historické etapy ruského expanzionismu má svůj zdroj především v okamžiku rozpadu bývalého Sovětského svazu. Tedy ve chvíli, kdy tato velmoc ztratila svoje mezinárodní renomé a její představitelé, včetně armádních špiček, se dostali na úroveň provinčních čertů. V době existence mocného a obrovského Sovětského svazu o jeho síle, mohutnosti výzbroje a apokalyptických možnostech v celosvětovém měřítku nikdo nepochyboval. Od rozpadu SSSR se ale tak často psalo a hovořilo o rozkladu ruské armády, o neschopnosti a zkorumpovanosti jejích velitelů, o zrezivělých odpalovacích základnách rozpadajících se raket, o drogové závislosti jejich obsluh, že dnes již nemůže pro znovuzískání původního postavení stačit pouze ukazovat zbraňové systémy na přehlídkách. Rusko začalo hledat jiné prostředky jak dokázat svému lidu a celému světu, že jeho mezinárodní postavení a sláva ruských zbraní se opět vrátily. Armádní představitelé mohou dojít k závěru, že tuto sílu je nutné předvést. A protože se ve většině případů na průměrném věku různých maršálů, admirálů a vyšších generálů mnoho nezměnilo, lze dokonce uvažovat, že si ještě před svojí biologickou smrtí mohou chtít zabojovat. Alespoň na chvilku vnímat ten opájející pocit svého prstu, nacházejícího se několik centimetrů od červeného knoflíku znamenajícího apokalypsu lidstva. Alespoň na chvilku vnímat svoji bezvýhradnou převahu nad milióny lidí, nad jejich životem a smrtí.
V této bohulibé snaze o znovuzískání původního postavení budou mít tito lidé i podporu špiček ruských podnikatelských kruhů, protože mezinárodní obchod se zbraněmi a zbraňovými systémy patřil vždy po drogách k těm nejlukrativnějším a pro získání objednávek a pro dosažení dobrých cen je u této komodity vždy potřeba zázemí silného, viditelného a všestranně respektovaného státního útvaru. A konec konců pouze použití zbraní si vynutí opětovné doplnění skladů a tedy i další zakázky. Vidina obrovských zisků pak dokonale zastíní i riziko vlastní zkázy.
V těchto souvisostech si nelze neuvědomit všechny rozpory a tahanice kolem amerického radaru v Brdech. Ukazuje se, že většině našich spoluobčanů připadá naše současnost jako hluboký a ničím nenarušitelný mír, ve kterém jsou všechny radary a raketové základny naprosto zbytečné. Není tomu tak a lze jen doufat, že nám náš budoucí osud nedá příliš pregnantně na vědomí, že se tito lidé mýlili. Jsem pro radar. Bez ohledu na pitomou písničku pana Vyčítala jsem pro radar. Zcela jednoznačně a bez výhrad. A pokud mi v těchto souvislostech někdo potvrdí, že americký radar a raketová základna jsou mimo jiné zaměřené i proti Rusku, budu s jejich umístěním souhlasit dál, protože na hrozbu se v moderním světě dá odpovídat zase jen hrozbou a Rusko hrozbou je a nadále i bude. Pouze příslušný stupeň a intenzita možné odvety mohou, tak jako v minulosti, hlavy ruských maršálů a admirálů ochladit.
A ještě jeden problém. Přestože je Karel Schwarzenberg mým (snad jediným) skutečně oblíbeným politikem, nemohu souhlasit s jeho výrokem, že musíme dosáhnout „větší provázanost s Ruskem, ale vzepřít se jeho mocenským požadavkům“. Větší provázanost s Ruskem totiž vždy povede k následnému akceptování jeho mocenských požadavků. S Rusy se nedá beztrestně koketovat, jeho představitelé totiž nemají vůbec žádný smysl pro humor a pro nezávazný flirt a nic nedělají jen tak naoko a pouze ze zdvořilosti. A ono „ větší provázání“ si vždy budou vykládat jako vazalský úvazek. Přesto je ale spravedlivé doplnit, že ministr Schwarzenberg současně zdůrazňuje nutnost zachování jednoznačného postoje zejména v otázce amerických protiraketových základen i za cenu případné konfrontace s ruskou stranou a jejími mocensky motivovanými stanovisky.
Aktuálním problémem totiž je, že ti, kteří uvažují a jednají za nás, mentalitu a uvažování Rusů neznají. To může opravdu znát pouze ten, kdo s Rusy dlouhodobě žil a pracoval, kdo důkladně sám na sobě poznal, co se Rusovi může a co se nesmí povolit, kam až se dá ustupovat, jaká je jeho stupnice hodnot, co je takový člověk ochoten obětovat a co je pro něj posvátné. Naši představitelé (a samozřejmě také i ostatní evropští souputníci) totiž potřebují především vytvářet skupiny schopných analytiků a poradců s výše uvedenými znalostmi a kvalitami, těmto poradcům pečlivě naslouchat a v přístupu k Rusku a jeho lidem být vrcholně opatrní a uvážliví. Pokud to neudělají, bude zle. Nenechme se mýlit zdánlivou blízkostí ruského národa. Jsou jiní. A právě tak, jako jsou tito znalci potřební ve vztazích s mentalitou Číňanů, nebo Arabů, jsou nezbytní i ve vztahu k široké ruské duši. Naši představitelé jsou ale zatím naopak nezdravě sebevědomí a lehkomyslní.
Budoucnost ukáže, kde je pravda a co nás čeká a nemine. Faktem v tuto chvíli ale je, že Rusko už zase provokuje a hrozí a to není dobré.
