Na konci 60. let minulého století zmizela z našich kin a televize řada filmů. Pro tehdejší režim byly totiž nepohodlné, a tak je zavřel na dvě desetiletí do trezoru. Dnes se situace opakuje. Byť zatím především na západ od nás.

Asi nejznámějším dílem, které to postihlo, je americký velkofilm z roku 1939 Jih proti Severu, který stáhla z nabídky televize HBO. Zdůvodňuje to tím, že „Jih proti Severu je produktem své doby a zobrazuje některé etnické a rasové předsudky, které byly bohužel v americké společnosti běžné. Tato rasistická vyobrazení byla špatná tehdy a jsou špatná dnes.“ Tento film jsem viděla před více než dvaceti lety, takže si jeho děj už moc nepamatuji. Jen vím, že jeho promítání bylo tak dlouhé, že bylo dokonce přerušeno přestávkou. Trvá totiž bezmála čtyři hodiny. A tak je mojí nejsilnější vzpomínkou na něj to, jak mne z dlouhého sezení bolel zadek.

Ten bude jeho potenciální budoucí diváky bolet nejspíš ještě víc. HBO se totiž chystá vrátit film do nabídky doplněný o „vysvětlení a odsouzení“. Jen není jasné, co si pod tím máme představit. To jako bude po každé rasistické scéně film přerušen a několik mudrlantů začne rozebírat, co v ní bylo špatně a jak tomu má divák správně rozumět? A jak chápat výraz „odsouzení“? Těžko říct. Ovšem v době, kdy je rabování považováno za „boj proti rasismu“, bych nechtěla být u toho, až bude někdo toto „odsouzení“ provádět v praxi...

A jedna perlička na závěr. Film Jih proti Severu byl oceněn celkem osmi Oscary. Toho za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli dostala Hattie McDanielová (zde). Což byla první herečka černé pleti, které se této pocty dostalo. Kdyby jen věděla, za jak „rasistický“ film to bylo...

Do trezoru míří i seriál BBC Malá Velká Británie, který mohli diváci v Česku sledovat před časem ve vysílání HBO nebo veřejnoprávní ČT. Má 22 dílů (plus 6 dílů pod názvem Malá Velká Británie v USA) sestávajících z krátkých skečů, ve kterých dva protagonisté Matt Lucas a David Williams představují postavy nejen rozličných profesí, povah a inteligence, ale také pohlaví, rasy a sexuální orientace. Což už samo o sobě napovídá, že děj těchto scének není vždy úplně politicky korektní. Respektive že takový není téměř nikdy. To ovšem neznamená, že seriál je nějaká velká bžunda. Témata jednotlivých skečů se totiž v řadě dílů opakují a s nimi bohužel i jejich pointa. A opakovaný vtip už zkrátka není vtipem.

Kritici tomuto seriálu vyčítají především zesměšňování sexuálních menšin a parodování černochů. V jedné řadě scének totiž oba herci představují extrémně obézní „dámy“, přičemž jedna z nich je běloška a druhá černoška. A právě za tuto postavu to od samozvaných ochránců politické korektnosti schytali. Údajně tím totiž zesměšňují lidi s černou barvou pleti. Je přitom zřejmé, že kritici vůbec nepochopili (nebo nechtěli pochopit) pointu těchto scének. Předmětem parodie totiž není barva kůže ani jedné ze zmiňovaných „dam“, ale jejich povahové vlastnosti. Obě jsou totiž až neuvěřitelně namyšlené, povýšené a hloupé. Podle reakcí strážců politické korektnosti se však ukazuje, že napříště budou moci být jako nadutí tupci vykreslováni nejspíš pouze běloši...

Matt Lucas podrobil v roce 2017 svoje účinkování v tomto seriálu „sebekritice“. Přesto je spolu se svým hereckým partnerem obviňován také ze zesměšňování homosexuálů. V jedné řadě scének totiž představuje velmi netolerantního a urážlivého Daffyda Thomase prohlašujícího se za „jediného gaye z vesnice“ a označujícího každého, kdo s tímto jeho tvrzením nesouhlasí, za homofoba. Pikantní na tom všem je, že sám pan Lucas je gay (zde). Takže svým účinkováním v těchto skečích vlastně šíří nenávist vůči sám sobě. To zkrátka nevymyslíte...

Tento seriál bývá občas přirovnáván k tvorbě skupiny Monty Python. Myslím, že to úplně nesedí. Když totiž člověk srovná scénky z Malé Velké Británie s gejzírem nápadů, kterými srší skeče Monty Python, tak je to zkrátka úplně jiná liga. Třeba scénka s mrtvým papouškem, nebo skeč se švihlou chůzí patří dle mého soudu do zlatého fondu tohoto žánru. Ale i členové této skupiny už narazili. To když se nechala slyšet BBC, že dnes by už „šest bílých mužů“ nevysílala. Na což ovšem reagoval její člen a režisér Terry Gilliam po Monty Pythonovsku: „Taková pitomost, že ani v komedii už nemůže být šest bělochů! Všechny nás to strašně rozčililo – a víte co? Já už nejsem bílý muž, já jsem černá lesba.“ Zkrátka proti novodobým Koniášům vytáhl zbraň, která je mu nejbližší a kterou ovládá přímo mistrně – humor. Ostatně tato forma boje proti vrchnostenské blbosti není z minulého režimu (a z režimů předchozích) neznámá ani našincům. A je nejspíš na čase ji opět oprášit a nabít „ostrými“...

Přitom to u nás v devadesátkách vypadalo velmi nadějně. S politickou korektností nikdo ještě nebláznil, a tak mohlo dokonce i ve studiích ČT vzniknout takové dílko jako je Česká soda. Jak se ovšem před časem vyjádřil jeden z protagonistů Petr Čtvrtníček, dnes už by něco takového natočit nešlo (zde). A to ani kdyby se prohlásil za „černou lesbu“. Je smutné a varovné zároveň, že Česká soda je dokonce méně akceptovatelná než propagandistické filmy a pořady natočené před rokem 1989. Třeba jako film Copak je to za vojáka z roku 1987, který vysílala naše veřejnoprávní ČT celkem nedávno a ke kterému na svých stránkách uvádí anotaci „Život vojenský, život veselý.“ A co teprve program ČT3. Ten nemít možnost čerpat z archivu plného normalizačních výtvorů, tak pomalu nemá co vysílat. Zjištění, že tyto pořady vadí méně než polistopadová Česká soda, je opravdu velmi smutné...

Možná někdo namítne, že stahování různých filmů z nabídky televizních stanic není „uzamykáním do trezoru“ v pravém slova smyslu. Technicky vzato má pravdu. Tyto tituly lze totiž najít třeba na YouTube, nebo na jiných kanálech, existují na DVD, případně je mají lidé postahované ve svém soukromém archivu. O to ale vůbec nejde. Už totiž samotný fakt, že zase někdo chce diktovat ostatním, které filmy jsou ty „správné“ a které jsou „nevhodné“, totiž vyvolává nepříjemné reminiscence na dobu, o které jsme si mysleli, že se už nikdy nevrátí. Oproti lidem na „západě“ máme sice tu výhodu, že si ještě pamatujeme, kam až se to může zvrtnout a do jakých nepěkných konců to může dojít. Ale vzhledem k neradostným perspektivám, které se v souvislosti s tím rýsují, by bylo lepší snad ani nevědět...

P.S. Dodatečně jsem objevila tento seznam „závadných“ filmů. Doplnila bych na něj ještě Sněhurku a sedm trpaslíků. Ani jeden z nich totiž nebyl černoch...