Všiml jsem si, že intelektuálové, kteří se vyjadřují k událostem jako mediální externisté, tj. přímo se tím neživí jako placení novináři, tíhnou poslední dobou k verbálnímu extremismu. Nevím, čím to je, jestli to má na svědomí pokleslá blogosféra, které se chtějí připodobnit, snaha za každou cenu zapůsobit alespoň přeháněním, když už ne myšlenkou a neztratit se tak z médií (to by byla tragédie!), nebo psychologický zkrat způsobený tím, že myšlenkové ideologické schéma už evidentně neodpovídá realitě a je potřeba přidat pseudofaktům na emocionální síle?

A tak se teď dovídáme, že je ten nový rok prorok – zlom jak hrom, něco jako ten slavný annus mirabilis 1989, že se rozhoduje o budoucnosti světa (to by se Číňané a Indové divili), že půjdou u nás lidé do ulic a možná poteče i krev a eurozóna se nejspíš rozpadne. Ach, ta potřeba věčného katastrofického věštění! Ano, svět je na kraji stagnace, případně mírné recese. Nuda. Světové HDP je proti roku 1900 zhruba padesátinásobné a to západní, do kterého patříme, je ještě vyšší. Evropa (spolu s Amerikou a Anglií) trochu zchudne (o tři nebo pět procent) a dokud se neroztočí kola inflace, tak se moc dít nebude. Obavy, že europolitici budou za každou cenu zachraňovat ideologické euro a zvyšovat daně, jsou nepochybně na místě. A pro jižní státy Evropy, kde je už teď téměř padesáti procentní nezaměstnanost mladých lidí pod třicet, je situace opravdu katastrofální, ale zhoršit se snad už nemůže. Ovšem představa, že eventuelní krach eurozóny, případně Unie, je katastrofa, je nesmysl. Vždyť to především Unie vytváří permanentní podmínky k dlouhodobé recesi svými dotacemi, nákladnou a zbytečnou integrací. O tom už bylo napsáno tolik, že to snad už stačí. Socialistická ekonomika Unie (50% veřejné rozpočty) je neúnosná a buďto od ní nová generace politiků upustí, nebo se EU rozpadne. A pro Španělsko či Itálii by byl krach rychlejším vysvobozením než dlouhodobá recese. Hospodářství nezatížené státním ekonomickým parazitismem se rychle vzpamatuje, jako pacient po úspěšné operaci.

Co bude, nikdo nikdy neví, možná nukleární válka s Íránem, možná návrat k tradici a solidním hodnotám civilizace. Každá krize, i ta dnešní, je totiž těhotná novou nadějí. A že by šli Češi a Moravané masivně do ulic, i když se tu na rozdíl od Sýrie nestřílí, může prohlásit jen člověk, kterému, jak říkali V+W, kape už trochu na maják.