SVĚT: Úspěšná konkurence středověku
Takové počínání, s jakkoliv apokalypickým dopadem, ale zůstalo lokální záležitostí jednoho důkladně postiženého národa, aniž by však svět měl důvod se obávat jeho globálního dopadu.
Zdrojem oprávněných chmur je ovšem islám, prosazující se v militantní, intolerantní, nesmiřitelné podobě. K vystřízlivění by mnohdy měl postačit pohled přes plot. Třeba na domácí počínání v Saúdské Arábii, kde militantní wahhabismus se prosazuje s neutuchající vervou. Náboženská policie, dohlížitelé, prosazovatelé nařizovaných ctností, drábové bičující, zatýkající, provinilce trestající. Velepřísné zákony šária stanoví trestní sazby včetně utnutí hlavy či smrti ukamenováním za pohřešky podle příslušných mohamedánských sazebníků.
Přesunem od saúdských sunnitů k iránským šíitům, konkurenčním interpretům a prosazovatelům té správné víry, si příliš nepolepšíme. V Iránu rovněž zasahuje náboženská policie, rány rozdává, soudy přísně odsuzují, kati u šibenic mají plno práce. Prezident Ahmadinežád, v projevu na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku zdůraznil své rozhodnutí, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa – poprvé v historii světové, o mír údajně usilující organizace, se stalo, že by jeden člen oznamoval svůj program zabít, zničit, totálně zlikvidovat jiného člena. Při dřívějších příležitostech opakoval své přesvědčení, že dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá ve studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních počinů této hlavy státu bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extra svatyně na právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nenávrátivšímu imámovi z desátého století. Prezident ve své dřívější funkci primátora Teheránu předkládal plány na nákladné rozšíření hlavní avenidy, aby po ní mohl nerušeně kráčet ze studny se vynořivší mesiáš a davy věřících z chodníků v povzdálí mohly jásat. Fanatik realitu odmítá, zavrhuje kompromisy, snaží se ji zničit a nahradit svými fantaziemi. A je hlavou státu usilujícího o zhotovení atomové bomby.
Turecko, po poučení z debaklu první světové války a tehdejšího spojenectví s posléze poraženou stranou, z druhé světové války zásluhou zachované neutrality vyšlo bez šrámu. Na rozhraní Evropy a Asie, most mezi křesťanstvím a islámem, stabilizující faktor v komplikovaném mezinárodním kolbišti. Stát současně sekulární i islámský, ale též demokratický, s příznivým vztahem jak k arabskému světu, tak, donedávna, i k Izraeli.
Pochopitelný nedostatek nadšení Evropské unie rozšířit své řady přijetím státu s víc než sedmdesáti miliony mohamedánů se stal hlavní příčinou odklonu Turecka od Evropy a jeho přiblížení, v některých očích i doslovného objetí arabského světa jakož i nearabského Íránu. Tato radikální změna se realizuje za vlády, jíž předsedá Recep Tayyip Erdogan (Justice and Development Party – „Strana spravedlnosti a rozvoje“), vesměs v zahraničí považován za umírněného moderate muslim. Nyní se však projevuje jako větší radikál než ti nejradikálnější Arabové. Podporuje ultranacionalistické nálady v národě, připomínající přehnanou verzi někdejšího našeho vlastenčení „co je české, to je hezké“. Neopatrný kritik čehokoliv tureckého se může ocitnout u trestního soudu. Stát postihuje přísným paragrafem 301 trestního zákona kohokoliv, kdo slovem či písmem by se dotknul pocitu vlastenecké důstojnosti. Sekulární, k náboženství neinklinující strany jsou na ústupu, v defenzivě je i armáda, v mediích převládá sebecenzura. Dochází k násilí na zbylých tam křesťanech, katolický arcibiskup byl na veřejnosti nedávno k smrti ubodán, nikdo se neobtěžoval vraždění zabránit. Turecko, dřívější spolehlivý NATO spojenec, se změnilo v horlivého podpůrce Hamasu, hlasuje proti sankcím OSN vůči Íránu, má vládu islamistů, v jednotné protiizraelské frontě Hamas – Hizballah – Írán. Taková solidarita nearabských Turků – jakož i nearabských Íránců (Peršanů) - není ovšem založena na arabském nacionalismu, ale na premise, že konflikt na Blízkém východě je zejména, až výlučně, náboženský (čili druh uvažování Osamy bin Ladena) a tudíž je řešitelný pouze s rostoucím násilím na obzoru.
Íránu se dosud nepodařilo zhotovit svou první atomovou bombu – na rozdíl od Pákistánu, jeho východního souseda. Jak moc divně a nebezpečně se svět pohnul, takto si připomínám, když mysl zavandruje do minulosti. V šedesátých letech minulého století jsem se svou kantorskou kariérou započal na prériích amerického Středozápadu, v Iowě, tam mezi kukuřičnými lány. V mou přízeň se tam lísal sympatický, leč nepříliš pilný student z prominentní pákistánské rodiny. Zval mě k nim na návštěvu a já tehdy vážně uvažoval o cestě za volantem tamějším směrem: přes Turecko, přes hranici do íránské říše tehdejšího šáha Pahlavího, a z ní hned do Pákistánu. Vjezdu na pravé straně do Iráku a pak po levé do Afghánistánu netřeba. Takový výlet v dnešní době by byl snad doporučitelný pouze zájemcům o sebevraždu. Tolik značně jsme pokročili do éry mnohých vynikajících vynálezů, kompjůtrů, mobilních telefonů, všemožných elektronických zázraků.
V poválečné likvidaci britského impéria též došlo v roce 1947 ke zrodu Pákistánu, jenž v představách svého zakladatele Mohammada Jinnaha měl být státem sice muslimským, ale sekulárním. Na rozdíl od převážně hinduistické Indie však vznikla hodně nedemokratická diktatura a ve vojenském puči roku 1977 generál Zia ul-Haq, ve snaze získat legitimitu své vlády, se prezentoval jako obránce, ochránce islámu. To prokazoval všelijak, též zavedením zákonů proti tzv. blasphemy, v anglicko-českém slovníku přeloženo jako „rouhání“, spíš však ve smyslu „vyjádření značné nevážnosti vůči Bohu, svatým osobám či věcem“. Urazit islám = hlavu uříznout. Precizní specifická odveta a současně vágní koncept, svým přemnohým reinterpretováním rozšiřovaný, se stále rostoucím množstvím potenciálních provinilců. Nejenom že v Pákistánu muslimové vraždí své souvěrce a z krveprolití obviňují Ameriku a Izrael, jak jinak, ale s obviněním z hříchu blasphemy postihují všemožné ideologické úchylkáře – sunnité proti šíitům a naopak, příznivce jakéhokoliv víry včetně skálopevných ateistů. Paul Marshall a Nina Shea z Hudson Institute’s Center for Religious Freedom, autoři pojednání „Blasphemy in Pakistan“(The Weekly Standard, 24.1.2011) uvádí řadu ponurých údajů: nemuslimské menšiny, ač pouhých 5 procent pákistánské populace, tvoří 50 procent všech obviněných z hrdelního zločinu onoho „rouhání“, i když třeba já nemohamedán bych se o Alláha vůbec nezajímal – což se lze rouhat nezájmem?
Skutečný stav věcí je ještě horší. Zločin blasphemy lze spáchat nevhodným názorem na otázku nemající nic společného s náboženským přesvědčením. Vědec Mohammad Younas Shaikh, profesor lékařství, člen pákistánského výboru pro lidská práva, v jedné své třídě před posluchači se kriticky vyjářil o politice týkající se Kašmíru, což soud kvalifikoval jako ono „rouhání“, odsoudil ho k trestu smrti, jenž však nemohl být vykonán, poněvadž se mu podařilo ze země upláchnout. To bylo v roce 2001. V roce 2007, obviněný s téměř totožným jménem, publicista Younus Sheikh, obdržel doživotní trest, poněvadž v jedné ze svých knih vyjádřil nesouhlas s islámským trestem zabití ukamenováním cizoložníků a ovšem zejména cizoložnic.
Soudy, jež vynesly trest smrti v případě provinilců blasphemy, dosud však nenařídily vykonání popravy. To ale neznamená, že uniknou fanatikům, vraždícím i osoby soudy osvobozené.
Situace v zemi se natolik zhoršila, že cílem se stává pákistánská vládnoucí elita, došlo ke známému, dějinami již mnohokrát opakovanému stavu, kdy revoluce požírá vlastní děti. V prvním týdnu nového roku 2011, Salman Taseer, guvernér významné punžábské provincie a velmi blízký přítel prezidenta Zardariho, byl zavražděn svým osobním strážcem. Guvernér Taseer byl znám jako „voice of Muslim moderation“, usiloval o zrušení příšerných blasphemy zákonů, veřejně podporoval udělení milosti křesťanské matce pěti dětí, z důvodů onoho údajného rouhání k smrt odsouzené. Guvernérův vrah Malik Mumtaz Qadri natolik byl mravně rozhořčen, že jednal, jak jednal, stal se mediálním miláčkem podstatné části islámské veřejnosti, též veleben pěti sty příslušníky relatively moderate („poměrně umírněné“) islámské sekty a členy asociace mladých, údajně prodemokratických právníků.
Dosud se nenašel odvážlivec, ochotný převzít roli prokurátora a vraha zažalovat. Předseda vlády Yousuf Raza Gilani si netroufl přijít na guvernérův pohřeb.
A já bych tam tehdy byl málem jel na osvěžující dovolenou.
Neoficiální stránky Oty Ulče
