Nikoli pitvat se v detailech jeho spravedlivé eliminace (pochybuje snad někdo o morálním právu Čechů zabít Heydricha?), ale vzpomenout na oběti útoku 9/11 a jejich pozůstalé. Ti v mediálním tornádu, jež po oznámení smrti zakladatele Al-Kájdy vypuklo, dostali podstatně méně prostoru než muž zodpovědný za jejich utrpení. A to je politováníhodné.

Diskuse se vede o tom, zda je správné oslavovat Usámovu smrt. Mnozí kolem nás to Američanům vyčítají. V drtivé většině ti, kdo útok na Dvojčata sledovali v pohodlí obývacího pokoje.

Slyšeli jsme: Zemřel člověk, není důvod k veselí. Stejná faleš, s jakou se pseudohumanisté starají o to, aby vrahům nebyl po právní stránce zkřiven vlas na hlavě, zatímco děs, kterým musely projít jeho oběti, je mimo okruh jejich zájmů.

---

To jaro souzní s podzimem
Místo slov se lidem
od úst lehce páří

Už nemusí žít
s Usámou bin Ládinem

Máj napsán je v kalendáři
však na pečeti ve zjizveném srdci:
Jedenácté září

---

Usáma bin Ládin se svými činy sám vyřadil ze společnosti lidí, k jejichž smrti můžeme přiřadit slovo pieta. Ta náleží pouze obětem jím a jeho kumpány zosnovaných vražedných útoků. Jásot Američanů lze sotva vnímat jinak než jako vyjádření radosti nad tím, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Nejde, v symbolické rovině, o rituální tance na hrobě zemřelého nepřítele. Ty nám naopak předvedli mnozí muslimové, včetně palestinských Arabů, když v době, kdy celý svět oněměl hrůzou - 11. září 2001 -, oni bouřlivě oslavovali.

Upřímně: ve snaze uctít památku obětí všech čtyř útoků onoho nejtragičtějšího dne v novodobých dějinách Spojených států, jakož i ve vztahu k pozůstalým, nemohla americká vláda udělat nic menšího než bin Ládina zlikvidovat. Byla to její morální povinnost. Zkusme si to docela obyčejně, lidsky představit. V newyorském WTC zahynou naši nejbližší příbuzní, lidé, jež hluboce milujeme a bez nichž si svoji každodennost nedokážeme představit. Se ztrátou se nikdy nevyrovnáme – a přitom musíme žít s pocitem, že Usáma bin Ládin si užívá svobody a možná plánuje další vraždění.

Radost nad likvidací tohoto služebníka zla není výrazem čehosi nepatřičného, ale oslavou vítězství v dílčí bitvě války proti mezinárodnímu terorismu, jehož on byl hmatatelným symbolem. Oslavou zcela přirozenou a pochopitelnou. Bylo snad veselí nad smrtí Hitlera v pětačtyřicátém nepochopitelné?

Nedalo se toho udělat příliš mnoho pro přeživší pekla holocaustu. Děsivá pečeť zůstala v jejich nitru natrvalo. Přesto se jim žilo o trochu lépe, když byl dopaden, odsouzen a popraven Adolf Eichmann. A žilo by se jim o poznání hůř, kdyby věděli, že spoluarchitekt genocidy jménem šoa si užívá svobody kdesi v Jižní Americe.

Američané udělali to, co udělat museli. Je načase udělat přikročit k rošádě priorit. Ponechat zlosyna Usámu příkrovu moře a do popředí zájmu postavit ty, kdo kvůli jeho zvrácené ideologii nejsou mezi živými. A jejich pozůstalé.

Stejskal.estranky.cz