19.3.2024 | Svátek má Josef


SVĚT: USA se už na Evropu příliš nedívají

27.9.2011

Spojené státy zůstávají prvořadou hospodářskou a vojenskou mocností světa, i když už neurčují a nebudou určovat agendu světové politiky takovým způsobem jako doposud. Důvod je zřejmý: mají hospodářské a finanční problémy a ve světových dějinách zatím neznáme příklad mocnosti, která by při podobných problémech byla stále stejně respektovanou silou jako v dobách své slávy.

Spojené státy se budou muset ve světě koncentrovat na určité hlavní regiony a v nich si podržet vliv a autoritu. A většinou nepůjde o nějaké bezprostřední materiální zájmy Spojených států, ale o bezpečnostní zájmy, jak jejich vlastní, tak určitých spojeneckých zemí v daném regionu. Očekávání, že Spojené státy budou díky své velké vojenské převaze udržovat bezpečnost na nejrůznějších místech světa, jsou sice stále častější, jenže jim patrně nebude možné vyhovět.

Příkladem je Evropa, která se už musí probudit ze svého snu, že bude stále chráněna Spojenými státy a to jí bude umožňovat věnovat se jiným problémům než je starost o svou bezpečnost. Evropská unie se navíc bude muset věnovat mnohem víc záchraně své hospodářské a finanční stability, aby měla na případné budování vlastních obranných sil prostředky. Spojené státy, především za prezidenta Obamy, přitom ztratily chuť se tak intenzivně věnovat Evropě, včetně její východní části, jako tomu bylo za předchozího prezidenta.

Ten se nechal vést vizí, že je potřeba Rusko stále dál obkličovat vojenskými základnami a dusit ho americkou převahou. Neuvědomil si, že to bude mít opačné důsledky než se očekávalo. Zaprvé to posílilo v Rusku obavy o vlastní bezpečnost a tím posílilo postavení tehdy ruského prezidenta, dnes předsedy vlády Putina. Obecně řečeno, G. Bush mladší se podepsal na vzestupu V. Putina. Zadruhé se stalo Rusko aktivnější, podpořilo ukončení oranžové revoluce na Ukrajině a pokořilo Gruzii, která si začala myslet, že je jakousi vyvolenou výspou NATO a EU na Kavkaze. Za prezidenta Obamy nastal proto jistý obrat ve vztahu k Rusku, silný tlak ustal a převládá spíše očekávání, jak se bude vyvíjet vnitropolitická situace.

Rusko sice neustále zbrojí, ale je zjevné, že se spíše jedná o nabídku pro export zbraní do světa než o efektivní vybavení vlastních ruských vojenských sil. Koupilo sice od Francie dvě mimořádně dobré válečné lodi, schopné rychle dopravit na různá místa ve světě velké množství vojáků a vojenské techniky, ale je otázkou, zda to nebyla spíš politická investice. Francie totiž tento prodej udělala bez ohledu na názor svých spojenců na Západě a její sebestřednost ji znemožnila si uvědomit, že válečné loďstvo bude jednou z hlavních vojenských sil v 21. století. Za druhé světové války to byly velké tankové divize, které byly hlavní údernou silou válčících stran. Již v té době ale stoupal vliv válečného letectva, jenž pak vyvrcholil v desetiletích po konci druhé světové války a trvá v podstatě dodnes. Jenže jenom ze vzduchu nelze válku zcela vyhrát. Proto se stávají stále důležitější velké válečné letadlové lodě, schopné nést letadla, vrtulníky, rakety a samozřejmě speciální výsadkové jednotky. Všechno na jedné letadlové lodi, která se navíc musí pohybovat rychle po moři a zasahovat i neočekávaně.

Touto cestou se po vzoru Spojených států dala Čína, která zcela nedávno spustila na moře modernizovanou obrovskou letadlovou loď Shi Lang, která se stane symbolem nové čínské moci v Pacifiku. Nepřítelem Číny přitom nejsou Spojené státy, s nimiž je spojena finančně prostřednictvím dlouhodobých stamiliardových nákupů amerických dluhopisů, ale například Indie. Další asijská velmoc, která se nachází v obrovském růstu, populačním, hospodářském, ale také vojenském. Čína proto kooperuje s Pákistánem, jenž je v nepřátelských vztazích s Indií. Prodává mu stále nové zbraně a posiluje ho proti Indii. Přitom buduje v blízkosti Indie stále nové přístavy, z nichž některé mají mít vojenský charakter. Především jde o přístav Gwadar, jehož staré jméno je Urdu, ležící na břehu Arabského moře v provincii Balúčistán. Od roku 2002 zde vznikal velký námořní přístav pro dopravu ropy a dalších produktů, jenž byl otevřen v roce 2007. Přístav stavěla Čína a nedávno pakistánská vláda potvrdila, že ji ještě požádala o rozšíření přístavu o námořní základnu. Čína zde také staví letiště V Gwadaru ústí plynovod ze středoasijských republik a lze odtud kontrolovat dopravní cesty z Perského zálivu, například tankerů s ropou. Gwadar má proto obrovský strategický význam a vidina, že ho bude využívat loďstvo Čínské republiky je zneklidňující. Je to pro Spojené státy velká výzva, mnohem větší a strategičtější než například obrana nějakého evropského státu před možnou ruskou expanzí.

Jedním z hlavních problémů dneška a další budoucnosti je tedy čínský expanzionismus a svět očekává, že se bude moci přitom opřít o pomoc Spojených států. Paradoxně je to například Vietnam. V jeho blízkosti vybudovala Čína na ostrově Hainan velkou námořní základnu. Vietnam proto uspořádal vojenské námořní cvičení s americkým loďstvem, Indie mu nabídla nejmodernější proti lodní rakety atd. Čínské válečné loďstvo je ovšem už dost silné a nebojí se ani pravidelně porušovat výsostné vody jiných států.

Dalším klíčovým regionem dneška a do budoucnosti je Tichý oceán, Pacifik, kde jsou Spojené státy od konce druhé světové války velmocí, která zde zatím spolu se svými spojenci Jižní Koreou a Japonskem udržuje rovnováhu. Čínské námořní zbrojení má pochopitelně za následek zvýšené zbrojení těchto a dalších států. Přihlásilo se také Rusko, na jehož pacifickém pobřeží leží přístav Vladivostok. Dalším klíčovým oceánem je Indický oceán, a tak lze celkově říci, že se zájem světových mocností přesunuje do těchto dvou oceánů. Všechny, tj. Spojené státy, Čína, Indie a částečně také Rusko budou na nich ve 21. století hospodářsky a vojensky soupeřit a budou chtít z nich kontrolovat větší části zeměkoule. Dlouhá desetiletí to byla Evropa, kde se odehrávaly nejdůležitější konflikty velmocí, zvláště v době studené války a po ní. Dnes se hlavní dění přesunuje dál od Evropy a jejích starých konfliktů a dál od Atlantiku na druhou stranu světa. A protože jsou Indický a Tichý oceán tak rozlehlé, musí všechny dotčené velmoci usilovat o co nejmodernější námořní loďstvo. Střední Evropa měla poslední šanci hrát nějakou významnější politickou a strategickou roli za prezidenta Bushe. Propásla ji vlastní vinou a na další šanci bude muset čekat asi hodně dlouho. A na závěr malou poznámku. Podobně jsou na tom Palestinci. Propásli jaro arabských národů a ani se nepokusili zbavit se teroristů z Hamásu nebo zkorumpovaného Fatahu. Dnes jsou jejich požadavky naprosté většině států lhostejné a jsou tak nanejvýš figurkami ve zcela jiných hrách. Umění využít příhodné historické chvíle není totiž každému dáno.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6