aneb Islámský stát jako vítané zlo?

Spojenci v dnešním boji proti ISIS jen přebírají ve větším rozměru agendu, které se byla původně ochotna zhostit Sýrie. Přesto stálo sousedním sunnitským státům i Západu za to nechat problém dorůst do mamutích rozměrů. Může to být i kvůli aspiracím na obnovu legitimity k ovlivňování dění na místě, včetně snah vyšachovat syrský režim plnou normalizací vztahů s Íránem a Hizballáhem?

Před dvěma lety jsem zde publikoval poslední článek o Sýrii, který vyvolal určitou kontroverzi. Vrcholem mého údajného cynismu tehdy byla obhajoba snah syrské armády nastolit pořádek v zemi ohrožované islámskými fundamentalisty, ať již domácími rebely ze sunnitských bašt, nebo džihádistickými migranty. Přesto si stále myslím, že syrský režim měl ve svém vyhodnocení věcí pravdu a mýlili se jeho kritici.

Odvážím se nadále tvrdit, že pokud by v dané fázi byly věci nechány zcela na Syřanech, konflikt by už dávno skončil. Jenže salafistické frakce dostaly podporu zvnějšku, hlavně od zemí Zálivu, částečně i od Západu, zejména USA. V důsledku toho došlo k fúzi několika nejradikálnějších frakcí, zapojení Saddámových sunnitských milicí, angažmá islámských žoldáků a fanatiků i zúročení zkušeností uskupení typu al Káidy nebo čečenských mudžáhidů. V tomto tavicím kotli vznikl ISIS.

Na velikosti záleží: Čím větší, tím lepší

Ti, kdo věc přiživovali nebo nad ní zavírali oči, nyní de facto přebírají (preventivně) ofenzivní roli syrského režimu – jen s tím rozdílem, že ten se snažil zadusit problém v zárodku, spojenecké síly se jej s jakousi zvláštní ochotou a radostnou lehkostí chápou až v jeho hypertrofovaném a značně rozbujelém stadiu, zdánlivě tím naplňujíce oblíbené arabské úsloví o tom, že „(problém) se zmenší teprve potom, co nabyde“.

Právě masivní rozsah a přeshraniční charakter „problému“ může hrát do karet straníkům jestřábích strategií. I to může být důvodem, proč nechali věci dojít tak daleko, i toho, proč se zevrubně snaží i nadále (ostentativně) vynechávat ze hry všechny potenciálně „rušivé elementy“ – byť by se v terénu a problematice vyznaly sebelíp či mohly neocenitelným způsobem pomoci: na prvním místě syrský režim.

Vyhoďme ji z kola ven

Kulisy jsou zároveň trochu jiné než před dvěma lety: pozice Západu jako partnera je na Blízkém východě nevalná, vztahy s Ruskem jsou na bodu mrazu, potřeba diverzifikovat zdroje plynu ale eminentní. Úměrně tomu dochází k oteplování vztahů se sankcemi a embargem oslabeným, po evropských výrobcích dychtícím a plynem oplývajícím Íránem, který svou pasivitou dal jasně najevo, že za své syrské alavitské kvazisoukmenovce horké kaštany z ohně tahat nebude. Stále víc se zároveň politizuje a svým způsobem i deradikalizuje libanonský Hizballáh. Spojené státy si s ním za současné situace dokonce vyměňují strategické informace.

Ve vytrvale, ale nekoncepčně a nedůsledně budované „revoluční šíitské ose“ Teherán – Bagdád (či Nadžaf) – Damašek – Bejrút (či Hizballáh) byla vždy tak trochu chromou kachnou právě Sýrie. Pro vztahy íránských islámských „revolucionářů“ s Hizballáhem byla (zejména) alavitská spojka nepostradatelná. Je ale otázka, nakolik je revoluční étos, jehož přetrvání garantuje, íránskou a libanonskou šíitskou veřejností dnes považovaný za prioritu.

Musíme tam, bez nás by to nešlo

Je pravděpodobné, že syrští (sunnitští) sousedé a zejména USA vyhodnotili právě aktuální kontext jako vhodný moment pro intervenci. Ta může kromě obnovené reputace Západu i sunnitských patronů (Saúdská Arábie) přinést i to nejdůležitější: přirozenou a obhájitelnou (protože světovým společenstvím posvěcenou) dlouhodobou přítomnost na místě. V tomto ohledu je příznačné, že médii šířený strach z ISIS narůstal úměrně s tím, jak se stupňovaly přípravy na intervenci. Dokud řešil ISIS jen syrský či irácký režim, jednalo se sice o určitý problém, médiím ale nadlouho dominovaly jiné zprávy.

Přítomnost v regionu, v samé blízkosti Iráku, Kurdistánu i Sýrie, může dát spojencům či jimi podporovaným místním pozemním silám (protože jen bláhový si může myslet, že ISIS lze eliminovat jen ze vzduchu) další prostor k operativním akcím přímo v srdci regionu: pomoc či přísliby Kurdům (včetně jejich samostatného státu, popřípadě jeho využití jako vyjednávacího trumfu vůči všem státům, kde žijí jejich menšiny), prevence toho, aby se Irák nevydal chomejníovským směrem (a Nadžafu vládli maximálně klerikální tradicionalisté, ne revolucionáři), popřípadě koordinovaný postup proti syrskému režimu či jiná forma nátlaku na něj.

Zatím vás potřebujeme, potom…

Zatímco s „hodnými“ Kurdy a Iráčany spojenci jednají korektně (upozornění na útoky, výměna informací atp.), přístup k „darebáckému“ syrskému režimu je přesně opačný. Režim tuší jakousi čertovinu, proto průběžně zkouší různá gesta (možná pro zachování tváře, možná pro otestování, jestli na něj spojenci jen „nezapomněli“) ve formě návrhů spolupráce, kladení podmínek, protestů v Radě bezpečnosti či smířeného kvitování spojeneckých útoků na vlastním území. Spojenci to ale stále přecházejí mlčky a vysílají tím podtextový vzkaz v tom smyslu, že názory Sýrie ani Ruska neberou vážně. To jen utvrzuje v dojmu, že druhým trnem v oku spojenců je hned po ISIS právě Damašek.

Pokud by ale měly syrský režim Írán i Hizballáh oželet, pak jedině za cenu odpovídajících kompenzací, respektive adekvátní náhrady. A není vyloučeno, že taková náhrada přijde z té nejméně očekávatelné strany (tedy ze strany spojenců), a to v podobě prostého pokračování již započatého kooperačního úsilí vůči oběma klíčovým šíitským entitám. Postupným přiživováním eroze revolučních zásad, vizemi oboustranných ekonomických výhod, zvýšením bezpečnostní spolupráce, jakož i garancí normalizace vztahů mezi regionální sunnou a šíou tak může dojít k nalezení většího všestranného prospěchu než za stavu vzájemné animozity.

Spojenci tak mohou mít přirozený zájem na posílení otevřeného dialogu s Íránem i libanonskými šíity. Ten Chomejního pohrobkům pomůže vystoupit z izolace a tím otupí jejich mesianistické revoluční snahy (včetně verbálních agresí vůči Izraeli), z velké části živené pocitem vyloučení a méněcennosti. Tento pozitivní přístup může zejména ze Západu časem vytvořit určitou alternativní „spojnici“ íránských elit a Hizballáhu. A pak řada dosud neotřesitelných konstant ztratí na platnosti: jako první neochvějnost syrského režimu, který se v takto změněné situaci přes noc stane z klíčového partnera nikomu nepotřebným a lehce postradatelným reliktem. I to může být důvod, proč mu současní (staronoví) spojenci sice nepřímo, ale o to vytrvaleji dávají najevo, že po ISIS může v dalším kole černého Petra držet v ruce právě on.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce