Nerozumíte evropské dluhové krizi? Pochybujete, že Evropa se z ní vyhrabe? Ztrácíte důvěru v konkurenceschopnost starého kontinentu? Učte se čínsky.

Vypadá to jako reklamní slogan na jazykovou školu. Ale při všem zjednodušení ty věty obsahují jádro pravdy. To jádro probleskuje pozvolna a po kouskách. Švédský ministr školství chce, aby všechny školy v zemi poskytly podmínky pro výuku čínštiny. Šéfka Diplomatické akademie Věra Jeřábková řekla Lidovým novinám, že pro uchazeče o zahraniční službu je znalost čínštiny plusem. A ekonom Miroslav Zámečník v debatě LN s ohledem na konkurenci Číny prohlásil, že naše adaptace na 21. století bude velmi bolestivá.

Přesluhujeme, řekl Zámečník. A s doklady přesluhování se setkáváme stále častěji. Čína je největším věřitelem Ameriky. Rostoucí vliv Číny zabránil prosadit Kjótský protokol o emisích CO2. Zástupcem Christine Lagardeové v čele Mezinárodního měnového fondu je Min Ču, první Číňan ve vedení světové finanční instituce. A kancléřka Merkelová je možná poslední vůdkyní západní mocnosti, která se – i za cenu domácího politického sporu – osobně setkala s dalajlamou. To už asi neuvidíme. Stačí připomenout, že Barack Obama – navíc jako čerstvý nositel Nobelovy ceny míru – se přímému setkání s dalajlamou vyhnul.

Žijeme ve světě, kde stále více informací se týká Číny a jejího vlivu; přitom drtivá většina těchto informací koluje v angličtině. Je ta nerovnováha udržitelná? Těžko, bude se měnit – a hádejte, v čí prospěch.

Máme se tedy učit čínsky? Jako plošný apel je to samozřejmě nadsazené. Každý ví, že naučit se pro Zápaďana čínsky není jako naučit se anglicky, německy či rusky. Po ročním kurzu angličtiny se jakž takž domluvíte. Ale domluvili byste se v Pekingu po ročním kurzu čínštiny? A přece je to švédské gesto progresivní – přinejmenším proto, že upozorňuje na problém. I ti, kteří se sami nehodlají učit čínsky, ho mohou vnímat i takto: Co z Číny, čínského uvažování, kultury i přístupu k realitě si můžeme osvojit? Nebo i opačně: Víme, že čínští studenti zaplavují západní univerzity, a myslíme si, že spolu s angličtinou čerpají i západní uvažování a současné vidění světa. Je to ale pravda? I když si neosvojíme čínštinu, měli bychom se naučit poznávat způsob, kterým nás – Západ – Číňané čtou.

Víra, že z angličtiny se stane univerzální jazyk, druhá mateřština těch, kteří touží sdílet informace, dostává trhliny. Jistě, angličtina zůstává komunikačním jazykem planety, ale jak píše v knize Poslední lingua franca jazykovědec Nicholas Ostler, celkově vzato je za zenitem. Už v roce 1990 neprošel v Holandsku návrh, aby se angličtina stala výhradním vyučujícím jazykem na univerzitách. A představa, že angličtina bude novou středověkou latinou, prostě jazykem, bez jehož znalosti nelze být vzdělancem, končí s nárůstem vlivu Číny i nových technologií.

Jaká je tedy budoucnost angličtiny? Jako lingua franca se bude podle Ostlera vytrácet. Ne proto, že by ji nahradil jiný jazyk, třeba čínština, ale proto, že díky počítačovým překladačům slábne potřeba univerzálního jazyka pozemšťanů. Znáte Schmitta a Strausse?

Aby bylo jasno, více než o jazyk tu jde o způsob přistupování k realitě, ke světu kolem nás. Jürgen Kaube v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung srovnává studenty společenských věd ze západních univerzit. Stále vzácněji se na seminářích objevuje dříve běžný typ – student, který získal teoretické vědomosti, prokousal se pár klasiky a z toho nachystal ostrou diskusi. Dnes převládá konzumní pojetí seminářů. Ale pokud to pro někoho neplatí, tak pro studenty původem z Číny, stále dychtící po nových poznatcích.

Zatím Čína sází na „výrobu“ inženýrů a přírodovědců. Ale za pár let se mezi její elity prosadí i dnešní studenti humanitních oborů. Jsou-li tak dychtiví po vědomostech, o co se vlastně zajímají? To by mělo zajímat už teď nás.

Americký filozof Mark Lilla líčí, jak jednomu čínskému studentovi – již známému v intelektuálních kruzích Pekingu – nabídl zlepšení angličtiny. „Proč?“ zeptal se student. „Pomohlo by vám to doma v kariéře.“ – „Tím si nejsem jist.“ – „A co tedy budete dělat o prázdninách?“ – „Jazyky, ale latinu, ne angličtinu. Musíme studovat Římany, protože oni vybudovali impérium, které vydrželo staletí. Od nich se musíme učit.“

Tohle nám zní nově. Ani národně zanícení Číňané se neuzavírají Západu. Studují ho i jeho filozofy, ale ne ty, které my velebíme. Carl Schmitt či Leo Strauss, pokud je vůbec známe, jsou pro nás antiliberálové německého či elitářského ražení. Pro mladé Číňany jsou inspirací („nikdo vás nebere vážně, nevíte-li nic o těch dvou mužích a jejich ideách“) právě proto, že ta země cíleně pěstuje vzdělané elity.

Není třeba, aby se každý na Západě učil čínsky, ale měli bychom vědět, z jakých zdrojů čerpají budoucí čínské elity.

LN, 14.7.2011

Autor je komentátor LN