SVĚT: Turecký med a přemet - 2
USA začaly být vnímány i v jim sympaticky nakloněných kruzích jako tzv. spent force – vadnoucí činitel historie . Navíc i jako nespolehlivý spojenec, zejména v době Obamova nynějšího prezidentování. Začal převládat oprávněný předpoklad, že Washington se nepustí do ničeho riskantního, aby zastavil, účinně zkrotil mocenské aspirace Íránu, brzo již s nukleárním vybavením. Že v Obamově uvažování Amerika má jen jednoho nepřítele a tím je al-Kájda, a rozdíl mezi spojenci a odpůrci splývá do téměř nerozeznatelna.
Arabský svět prožívá podstatné otřesy, započaté svržením režimu v Tunisku, nedobrovolnou abdikací Mubaraka v Egyptě, notnou krizí v Bahrajnu a nepochybně končící dlouhodobou érou pramálo racionálního Kaddáfího v Libyji. Roste váha periferních útvarů jako Katar (225 000 obyvatelstva), uplatňující v arabském regionu vliv jako sousední Saúdská Arábie (30 mil. obyv.) a zeměpisně vzdálenější Egypt (80 mil. obyv.). Značnou váhu nemůže prosazovat nevelká Sýrie či příliš nejednotný, dosud občas třeskutý Irák.
Arabové nezřídka prokázali svou náklonnost k sebeklamu a amnézii. V Egyptě se rozrůstá přesvědčení, že Turci teď přebírají kauzu Palestiny od Íránu , po třicet let Teheránem prosazovanou. Turecký premiér Erdogan se stal nejpopulárnější politickou postavou v celé arabské oblasti, po své mediálně celosvětové rozmáznuté explozi v Davosu v roce 2009. Tam na shromáždění osobností nejvýznamnějšího kalibru tuze nediplomaticky sepsul Šimona Perese, izraelského státníka veskrze smířlivého, až holubičího temperamentu. Erdogan od té doby neméně vehementně velebí Hamas, proklíná a z neutuchajících krutostí obviňuje Izrael, svého někdejšího partnera, blízkého spolupracovníka také v záležitostech vojenské důležitosti. Obviňuje Izrael ze systematického vraždění a v Ankaře hostí súdánského prezidenta Bašíra, stíhaného mezinárodním trestním tribunálem. Tohoto darfurského velevraha obhajuje slovy, že „Není možné, aby muslim spáchal genocidu.“ A je to.
Nearabské Turecko, tento historický nepřítel po mnohá století, v očích arabské veřejnosti povýšil na nejdůležitější oblastní mocnost, záruku arabských zájmů, významnější než (neméně nearabský) Írán. Turecko a Írán se staly dominantním mocenským faktorem na Blízkém východě. Někteří pesimisté – či optimisté - nevylučují, že tato oblast se navrátí k svému někdejšímu historickému rozdělení a následné otomansko-turecké a persko-íránské rivalitě. Takové předpovědi o případném vzkříšení by ovšem byly k prospěchu Turků, vyznavačů sunnitské verze islámu – stejně jako většina Arabů, na rozdíl od šíitských Íránců. Lze dokonce číst tvrzení, že Arabové dají přednost všemu jinému před perskou hegemonií – Izrael patrně, nepochybně, nepočítán.
Žádný arabský stát nebyl víc protiturecký, než baasistická Sýrie. Nyní však Erdogan pozval do Ankary na státní návštěvu Sýrií sponzorovaného vůdce Hizballáhu jménem Nasrallah, Čechy snadno pamatovatelným. Erdoganovou zásluhou došlo k vytvoření jednotné fronty Írán-Sýrie-Hizballáh-Hamas aliance.
Přibývá hlasů, že k tomuto pohybu východním směrem došlo až poté, co Turecko neuspělo se svou žádostí o členství v Evropské unii. Ankara se nyní nabízí jako intermediary – zprostředkovatel mezi svými nynějšími muslimskými spojenci a Evropou. Tento most opačným směrem budující Turci obhajují ujištěním, že Írán přece nechce být druhou Severní Koreou a o získání jaderných zbraní vůbec neusiluje. Nikde však nelze slyšet sebemenší zmínku o Ahmadinežádově opakovaném ujišťování , že Izrael musí být zničen, vyhlazen.
Reálpolitika – turecký praktický zájem: Írán je významným dodavatelem zemního plynu. Milion Íránců ročně tráví svou dovolenou v Turecku, se znatelným příznivým dopadem na místní hospodářství. Velká turecká firma buduje hlavní letiště v Teheránu.
Turci, na rozdíl od Američanů – a nejen jich – víc rozumějí mentalitě Íránců. Však jejich řeč je podobná dialektu azeri, jímž se mluví na severu Íránu.
Každopádně prapodivné společenství člena NATO, s ústavou zaručující sekularismus, teď jakoby ruku v ruce s Íránem, islámskou republikou s programem nukleárního vyzbrojení. Pořádný to turecký přemet.
.Spěchám s přiznáním, že ač se o onu část světa zajímám, nikdy nebyla mou prioritou. Turecko znám pramálo, nahlédl jsem pouze do Istanbulu.
Naše škola (Binghamton University, New York) se už řadu roků věnuje spolupráci, čilému výměnnému programu s předním tureckým učilištěm. Nejeden jejich student u nás absolvoval doktorské studie a někteří se pak vrátili v roli mladých pedagogů.
S nimi s stýkám, vyptávám, dozvídat se jejich názory. Ač na nejen první pohled nejsou od svých západních protějšků k rozpoznání, nicméně nemohu vylučovat limity jejich upřímnosti, otevřenosti. Však proto nezahájím přátelské popovídání zmínkou, že v Německu nejeden turecký otec zabije vlastní dceru, poněvadž urazila čest rodiny svým nedostatečné muslimským chováním. Jak ohleduplně se přeptávat na jejich dojmy ze vzdálené rurální Anatolie? Jak bychom asi my reagovali na komentáře nás litujících outsiderů o našich spoluobčanech odněkud ze Slovače, nějakých primitivů dráteníků či ještě dál ze zakarpatoruských kopců?
V rozjímání o jednom tématu jsem z jejich strany nepociťoval nějakou taktickou opatrnost – o možnosti, pravděpodobnosti přijetí jejich země do Evropské unie. Hodnotili ji jednoznačnou nulou. Že turecký zpáteční přemet kýženým směrem se konat nebude.
Poznámka redakce: Před pár dny vyšla další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.
Neoficiální stránky Oty Ulče
