SVĚT: Turecký med a přemet - 1
Přemnoho tedy zlověstných temných mraků na obzoru. Za nynějšího mediálního soustředění na rozličné katastrofy málo pozornosti se věnuje vývinu na Bosporu, kde teď zásluhou Turecka dochází k důkladnému posunu na mezinárodní šachovnici.
V dětství jsme mlsali turecký med k mání na jarmarcích. Poté v jinošském věku jsme okoušeli problematické slasti socialistického budování, o němž se – ovšem mimo doslech strážců totality – špitalo jako o tureckém hospodářství. V Koreji zatím probíhalo velké válčení, v němž na straně amerických imperialistů se značně podílela a hodně ztrát utrpěla turecká armáda jako součást agresivního paktu NATO.
Vraťme se do počátků našeho neblahého dvacátého století, k dopadu první světové války, jež pohřbila čtyři impéria. Nejméně jsme my v české kotlině věděli o tom otomanském. Na jeho rozpadu Kemal Atatürk zbudoval – pokusil se zbudovat – moderní stát, tam v mohamedánském světě. Ne vždy opatrně a ohleduplně prosazoval modernizaci, sekularizaci, důslednou odluku náboženských záležitostí od státu, domény světské. Latinizace tureckého jazyka, vymýcení středověkých zvyklostí, žádné přespřílišné zahalování, zabalování ženského torza, zákaz krýt si tvář škraboškami, v současné době v západní Evropě se nyní tolik množícími. A na tento pokrok dohlíželi vojenští páni.
Po poučení z debaklu první světové války a tehdejšího spojenectví s posléze poraženou stranou, z druhé světové války zásluhou zachované neutrality Turecko vyšlo bez šrámu. Na rozhraní Evropy a Asie, most mezi křesťanstvím a islámem, stabilizující faktor v komplikovaném mezinárodním kolbišti. Stát současně sekulární i islámský, ale též demokratický, s příznivým vztahem jak k arabskému světu , tak k Izraeli. Být ve společné NATO alianci s Řeckem, svým tradičním protivníkem, jejichž antagonismus dosud nevyhasl. Však rozdělený, dosud nesjednocený Kypr je toho důkazem.
Turecko jako člen NATO též zažádalo o členství v Evropské unii, jež vyžadovala splnění řady podmínek – reformy zákonodárství, hospodářství, záruky práv menšin a rovněž modifikace vztahu armády a národa.
Žadatel podmínky splnil a tím způsobil notné dilema na mnohých evropských adresách, zejména tam, kde pociťovali obtížný dopad koexistence s tam existujícím tureckým etnikem. Však již od šedesátých let minulého století se tito gastarbeiteři podíleli na hospodářském zázraku poválečného, důkladně porubaného Německa. Rovněž sousední Rakousko, jehož Vídeň se před několika stoletími ubránila tureckému obležení, tentokrát nemínilo dobrovolně otevírat své brány. V jiných částech Evropy, zejména se zkušeností se severoafrickým muslimským živlem, se náruč rovněž dychtivě neotevřela. Například bývalý francouzský prezident Giscard d‘Estaing se netajil svou preferencí zachovat si Evropu v podobě své křesťanské tradice. (Jeho stanovisko je mi rozhodně sympatičtější než názor Zbigniewa Brzezinského, preferujícího otevřenou náruč, aniž by se jako Američan u opačného břehu Atlantiku musel na realizaci svého dopadu osobně podílet.)
Evropská unie se prozatím s dilematem vypořádala nabídkou členství pouze podmíněného, omezeného, nic plnotučného, což významný publicista Thomas L. Friedman pokládá (International Herald Tribune, 17.6.2010) za key factor - zásadní chybu a hlavní příčinu odklonu Turecka od Evropy a jeho přiblížení , v některých očích i doslovného objetí arabského světa jakož i nearabského Íránu. Tato radikální změna se realizuje za vlády, jíž předsedá Recep Tayyip Erdogan (Justice and Development Party – „Strana spravedlnosti a rozvoje“), vesměs v zahraničí považován za umírněného moderate muslim. Nyní se však projevuje jako větší radikál než ti nejradikálnější Arabové. Podporuje ultranacionalistické nálady v národě, připomínající přehnanou verzi někdejšího našeho vlastenčení „co je české, to je hezké“. Neopatrný kritik čehokoliv tureckého se může ocitnout u trestního soudu. Sekulární, k náboženství neinklinující strany jsou na ústupu, v defenzivě je i armáda, v mediích převládá sebecenzura a stát postihuje provinilce pořádnými finančními tresty (2,5 miliardy dolarů daňové pokuty nejodvážnějšímu konglomerátu Dogan Holdings).
Teď tedy Turecko, náš dřívější spolehlivý NATO spojenec , se změnil v horlivého podpůrce Hamasu, hlasuje proti sankcím OSN vůči Íránu, má vládu islamistů, zaměřených nikoliv k Evropě, ale k Arabské lize, k jednotné protiizraelské frontě Hamas – Hizballáh – Irán. Taková solidarita nearabských Turků – jakož i nearabských Iránců (Peršanů) - není ovšem založena na arabském nacionalismu, ale na premise, že konflikt na Blízkém východě je zejména, až výlučně, náboženský (čili druh uvažování Osamy bin Ladena) a tudíž je neřešitelný, pouze s pokračujícím násilím na obzoru.
Vláda Otomanské říše trvala pět století, v obrovské části tehdy známého světa. Zejména na Balkáně po ní zbyly památky zaslechnutelné v hudbě, ochutnatelné v kuchyni. Do češtiny pronikly slovem tabák a prý i kabát. Univerzálním pojmem se stal bakšiš, na rozdíl od kdysi tuze populární hrůzostrašnosti khazouk, značící smrt kůlem, proraženým do konečníku ubožáka.
Turci si vysloužili nenávist v celé arabské oblasti Blízkého východu – nejen mezi křesťany, židy, šíity, ale i vlastními sunni souvěrci. Jejich skutečným hříchem byla podpora, podněcování sektářství, lokálních konfliktů, regionálních rozmíšek – realizace principu divide et impera, který zejména Britové dovedli téměř k dokonalosti. Arabská revolta proti Otomanské říši vypukla v roce 1916, za první světové války, o čemž se my Češi zejména dozvídali v biografu, promítajícím opus „Lawrence of Arabia“. Turecký nacionalismus inspiroval arabský nacionalismus, dodal jednotu, stmelil v odporu proti outsiderům.
Původně se Otomanské říši přičítala vina za všechny nedostatky v arabském větě. V následné metamorfoze se tím úhlavním nepřítelem staly evropské mocnosti – zejména ovšem Británie a Francie. V pozdějších dobách, jež trvají dodnes, satanská role je přisouzena Izraeli a Americe, která Araby podporovala po víc než polovinu dvacátého století, odvracela konflikty v jejich vlastních řadách a snažila se rozptylovat jejich neméně nebezpečné vlastní fantazie.
Poznámka redakce: V těchto dnech vychází další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.
Neoficiální stránky Oty Ulče
