Upřímně řečeno, moc se mně do psaní tohoto článku nechtělo, a to ze dvou důvodů: Zaprvé je to dosti choulostivé téma a jak řekl jeden světoznámý novinář, “každý, kdo by se pokusil napsat něco víc o novodobých dějinách, než je běžný novinový článek, jakoby sám, dobrovolně, strkal katovi hlavu na špalek“. A za druhé jsem strávil pracovně v Turecku šest let a dalo by se říct, že tam mám dost dobrých přátel. Měl jsem tu čest poznat osobně jak prezidenta Erdogana, tak i nynějšího premiéra Davutogla. Toho ještě více, od doby, kdy mne pozval na oslavu dospělosti jeho syna (obřízka). Tehdy ovšem ještě nezastával žádnou významnou funkci ve státním aparátu. Jen tak mimochodem, profesor Davutoglu je velmi vzdělaný a kultivovaný člověk, mluví plynně anglicky a arabsky, takže tam nebyl problém v komunikaci. President Erdogan je prchlivější povahy a někdy jsem měl dojem, že nejdříve něco udělá a teprve pak o tom přemýšlí. Tomu, myslím, odpovídají i jeho výroky na adresu Ruska po sestřelení jeho letadla tureckou stíhačkou.

Další můj handicap spočívá v tom, že nemám dost informací o Rusku. I když jsem se učil ruštinu a o Rusku na základní a střední škole, tak moje znalosti jsou zprostředkované a to nebývá moc dobrý základ pro sestavování jakýchkoli analýz. Na druhé straně mně to umožňuje něco si na satelitu poslechnout z místa dění v originále. Řeknu vám, když jsem slyšel mluvit v ruské televizi Žirinovského, tak to byla kanonáda na adresu Turecka. I když výroky byly určeny hlavně pro domácí publikum a jeho vlastní politický profit, tak samotný fakt nevěstí nic dobrého.

Turecko je ve skutečnosti v zoufalém postavení. Měl jsem tu možnost sledovat události vzestupu AKP až do bodu, kdy se stala vůdčí stranou ve státě. Erdogan vsadil všechno na islám a na podporu Západu v jeho pseudohumanistických představách o vládnutí. Do té doby vládli v Turecku z odkazu Atatürka vojáci, kteří tlumili všechny snahy o prosazení islámu v systému vládnutí. Bohužel, Západ ve své naivní představě o demokracii docílil toho, že vojáci byli pozavíráni do vězení a islám se ujal vlády (jistěže umírněný, jak by nám vysvětlili znalci demokracie). Tím bylo zaděláno na problém, který se nám dnes vrací jako bumerang ve formě uprchlíků do Evropy.

Turecko se ve svých začátcích pod taktovkou AKP chovalo celkem umírněně (teď to myslím bez jakékoliv ironie) a bylo dokonce dáváno za vzor všem ostatním islámským zemím. Se svými sousedy mělo bezproblémové vztahy. Jenomže s jídlem roste chuť. Islám začínal v Turecku nabírat na intenzitě a stále více, než stačil Západ zpočátku postřehnout, se prolínal do státní správy. Dnes už je pilířem státní správy a můžeme se přít o to, jestli umírněný nebo zatím ještě umírněný. Erdogan bohužel propadl okouzlení z vládnutí, přesně podle knihy Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Zhlédl se v Osmanské říši a tuto myšlenku se snaží prosazovat přes mrtvoly za pomoci islámu. Nyní už je ve vleku islámu a jeho stoupenců. Proto nemůže připustit, aby Rusko v Sýrii bombardovalo jejich turkmenské spoluobčany, kteří jsou v opozici vůči Asadovi. Vezmeme-li navíc v úvahu, že Erdogan je se svými podporovateli naladěn na stejnou vlnovou délku jako Islámský stát, od kterého odebírá ropu, na které je finančně zainteresován jeho syn, pak sestřelení ruského letadla dává smysl.

Dost lidí se mě často ptá, jací Turci ve skutečnosti jsou. Já na to odpovídám, že na jedné straně nesmírně pracovití a na druhé straně velcí ultranacionalisté. Pro jejich pracovitost si je vyčůraní Němci vybrali, aby jim z větší části pomohli znovuvybudovat Německo zničené druhou světovou válkou. V této souvislosti jsem často přemýšlel, jak je možné, že tak pracovití lidé nedokážou ve své vlastní zemi dosáhnout takového blahobytu, který by se alespoň z části dal přirovnat k vyspělým evropským zemím. Zrovna tak terminus technicus „turecké hospodářství“ - na základě čeho vznikl? Až po delší době jsem došel k názoru, že za tím vším je nezvládnutelné řízení a organizace práce. My jsme to po čase pobytu v Turecku nazvali „pravidlo tří“. Příklad: Když se nám rozbila pračka, zavolali jsme opraváře, protože tam bylo něco špatného v softwaru. Přišel opravář, chvíli se v tom hrabal, pak řekl, že na to musí přijít jiný člověk, o stupeň vyšší, ten přišel, také se v tom chvíli šťoural, než řekl, že na to musí přijít jiný člověk, o stupeň vyšší, a teprve až ten třetí v pořadí to opravil. Takto to chodilo u většiny věcí, které bylo potřeba udělat. Trochu mi to připomínalo vojnu, kde platil pro výkon služby článek jedna a dvě. Podle článku jedna má velitel vždy pravdu. Podle článku dvě, jestliže ji nemá, pak platí článek číslo jedna. V Turecku mně to připadalo, že platí pouze článek číslo jedna. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že v jakékoliv činnosti Turků chybí přidaná hodnota. Když kterýkoliv vedoucí, šéf nebo velitel něco řekne, tak nikdo nepřemýšlí, jak by se to dalo zvládnout lépe. A to je to „turecké hospodářství“. V tom je právě obsažen ten „německý zázrak“, v kombinaci turecké pracovitosti a německého smyslu pro řízení a organizaci práce. Vůbec mi Turecko svým ultranacionalismem připomínalo Německo třicátých let minulého století, kdy se vlády ujal Hitler. Ultranacionalismus v kombinaci s islámem mně působí mrazení v zádech a myslím, že svět z toho bude co nevidět mít dost velkou migrénu.

Jak je vidět, lidé jsou nepoučitelní, zvláště pak západní politici. Místo toho, aby si z toho vzali ponaučení, tak ze všech sil podporovali takzvané „Arabské jaro“, které nebylo ve skutečnosti nic jiného než pokračování turecké tragédie. Naštěstí se podařilo zachránit Alžír, kde to vojáci docela dobře zvládli, a za minutu dvanáct i jakž takž Egypt. Jinak všude jinde pohroma, Gomora a Sodoma, od Jemenu přes Sýrii až do Libye.

Znalcům jakýchkoli revolučních událostí je známo, že v první fázi politici ovlivňují masy lidí, ale pak nastává bod zlomu, kdy začíná působit zpětná vazba a ulice přebírá vůdčí roli. Politici jsou pak už jenom ve vleku událostí a nikdo neví, kde je hlava a kde pata. Názorným příkladem může být Velká francouzská revoluce, ale i VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce). Obávám se, že „scénárista“ rusko-turecké krize na toto spoléhá a když nevyšla Ukrajina, mohlo by vyjít Turecko.

Zatím, zdá se, je ještě čas, ale ve vzduchu už je trochu cítit zápach střelného prachu a to není dobré znamení. S určitou nadsázkou lze říci, že nyní se nacházíme ve fázi, kdy Švejk prohlásil: “Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku.“ Když se ho na to soudní rada ptal v rámci martýria, jestli je Švejk blázen nebo se jen tak přetvařuje, slovy: „Pane Švejk, vy jste prý prohlašoval, že bude brzo válka“, tak Švejk odpověděl: “Mejlit se může každej, mejlejí se i páni ministři... “ Dnes už víme, že se Švejk nemýlil, i když ho ostatní pokládali za blázna.

Podle mého názoru, není dnes ještě Rusko dost dobře připraveno na válku. K tomu potřebuje tak dva až tři roky, aby dozbrojilo. Toho si je někdo velmi dobře vědom a rád by využil nynějšího asymetrického rozestavení k zatažení Ruska do války s Tureckem. Nyní bude záležet na tom, jak se k celé události postaví NATO a Čína, ty teď drží esa v ruce. Turecku samotnému se do toho jít nebude chtít a bude se snažit do toho Západ zatáhnout. Jenomže Západu se do toho také moc nechce, byl by raději, kdyby si to Rusko s Tureckem „vyříkaly“ samy mezi sebou. Západ by dal přednost řešení, kdy by se Rusko i Turecko vzájemně vyčerpaly, tím by zabil dvě mouchy jednou ranou, protože dnes už začíná chápat, že ten islám v Turecku není zas tak moc umírněný, jak se navenek snaží pod vedením Erdogana tvářit.