SVĚT: Turecko míří na východ
Množí se známky toho, že se prohlubuje propast mezi tureckým vojenským velením, stále ještě orientovaném na Západ, a vládou vedenou Stranou spravedlnosti a rozvoje oddanou idejím budování islámského státu a hledající spojenectví s militantními protizápadními blízkovýchodními režimy. Posledním příkladem ideového posunu Ankary se stalo zrušení izraelské účasti ve vojenských cvičeních NATO v Turecku. Tentýž den, kdy se Izrael dozvěděl, že je náhle vyloučen ze seznamu účastníků, oznámilo Turecko, že hodlá místo toho uspořádat společná vojenská cvičení se Sýrií, zemí která je stále na americkém seznamu států podporujících terorismus.
Stalo se tak jen pár týdnů poté, co Ankara a Damašek ustavily Nejvyšší radu pro strategickou spolupráci. Znamená to prakticky konec letité vojenské a ekonomické spolupráce Turecka se židovským státem.
Prudce se oteplilo také ve vztazích mezi Ankarou a Teheránem. Islámská teokracie nepokrytě dodává zbraně a výbušniny teroristům v Afghánistánu a Iráku, kteří je pak využívají k zabíjení vojáků mezinárodní koalice. V posledních letech Turecko a Írán podepsaly celou řadu dohod o bezpečnostní spolupráci a je to teprve pár měsíců, co turecký předseda vlády Erdogan oznámil, že jakékoli sankce proti Íránu bude pokládat za nezákonné a že íránský jaderný program by neměl znepokojovat mezinárodní společenství. Po červnových volbách prezident Turecka Abdulláh Gul jako jeden z prvních přispěchal s blahopřáním Ahmadínežádovi ke znovuzvolení, které většina soudných pozorovatelů pokládá za podvodné. Doma mezitím ve snaze umlčet kritiku islamistická vláda důsledně omezuje občanské svobody a nezávislost soudů. Pomocí podzákonných aktů byly prudce navýšeny daně a uvaleny nehorázné pokuty, které vedly k úpadku skoro všech nezávislých a sekulárních sdělovacích prostředků. Političtí oponenti byli zatčeni a odsouzeni k vězení na základě pochybných obvinění z pokusu o vládní převrat.
Politický zvrat, ke kterému došlo v Turecku, činí jej neslučitelným se základními hodnotami, jež platí pro členské země NATO. Zakládající charta Aliance žádá po jejích členech odhodlání "chránit svobodu, společné dědictví a civilizaci národů založenou na zásadách demokracie, individuální svobody a vlády zákonů". Změna orientace snižuje také odhodlání Ankary dostát svým závazkům v oblasti kolektivní obrany. Zatímco v Afghánistánu turecký kontingent je pořád ještě součástí mezinárodní koalice, v jiných regionech politická vůle Turků stát po boku svých spojenců zjevně ochabla. Především to platí o konfliktních oblastech na postsovětském prostranství. Nejednoznačný byl již turecký postoj vůči ruskému vpádu do Gruzie. Předseda vlády Erdogan prohlásil, že "vzájemný obchod s Ruskem má pro Turecko nezanedbatelný význam a jeho vláda se ve všem řídí národními zájmy své země."
V minulosti armáda hrála roli garanta sekulární povahy tureckého státu a jeho prozápadní orientace. Jak už to často bývá, Západ pod sebou uřízl větev, když krátkozrace donutil tureckou armádu jednou provždy zůstat v kasárnách a vzdát se zasahování do politických záležitostí. Během posledního desetiletí generální štáb tureckých ozbrojených sil byl personálně obměněn a nyní vojáci mohou jen bezmocně přihlížet tomu, jak se demokratická světská prozápadní republika založená počátkem 20. století Kemalem Atatürkem pozvolna stala minulostí. Na lámání chleba zřejmě dojde v roce 2014, kdy se nejnovější generace stíhacích bitevníků zvaná Joint Strike Fighters stane součástí výzbroje armád členských zemí NATO. Bude třeba odpovědět na otázku, zda spojenci mohou svěřit islamistické vládě nejnovější vojenské technologie. Západ očividně Turecko ztrácí a jestliže tento proces bude dokonán, bude to nejdramatičtější obrat v regionu od roku 1979, kdy se v Íránu uskutečnila islamistická revoluce.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
