Nezničí si prezident na konci mandátu úspěchy své blízkovýchodní politiky?
Donald Trump udělal řadu chyb, ale jedna věc se mu nedá upřít – úspěšná blízkovýchodní politika. Je sice otázka, nakolik jeho kroky vycházely z jeho vlastních nápadů nebo byly iniciativou poradců v čele s jeho zetěm Jaredem Kushnerem, ale důležité je, že je schválil a provedl.
Největší prospěch z nich měl nepochybně Izrael. Trump už v prosinci 2017 šokoval svět, když v rozporu s převažujícím názorem mezinárodního společenství uznal Jeruzalém za izraelské hlavní město a o pár měsíců později tam přemístil americké velvyslanectví. Navzdory varování před nepokoji v regionu však žádné větší protesty muslimů nevypukly, a dokonce i arabské státy se omezily jen na formální vyjádření zklamání, protože si Trumpovu vládu nechtěly znepřátelit. Ještě slabší reakci u nich vyvolalo Trumpovo uznání Golanských výšin za izraelské území v březnu 2019.
Prezident dal také Izraeli zelenou k Západem zuřivě odmítanému rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu, dovolil, aby se produkty tamějších židovských osad označovaly v Americe jako „vyrobené v Izraeli“, a předložil novátorský návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu. K Palestincům zaujal nový postoj – zatímco všichni jeho předchůdci je utvrzovali v jejich nerealistických požadavcích, Trump tomu učinil rázný konec a opustil tradiční přístup založený na hranicích z roku 1967 a východním Jeruzalému jako hlavním městu Palestiny.
Palestinci reagovali tak vzdorně a nezdvořile, že si Trumpa znepřátelili a přišli o veškerou americkou finanční pomoc. Palestinská samospráva se tak vlastní vinou ocitla v nejhorší finanční situaci od svého vzniku a ztratila i své zastoupení ve Washingtonu.
Trump také přestal financovat Úřad OSN pro palestinské uprchlíky, který jejich kauzu jen protahuje a neřeší, protože za uprchlíky považuje i všechny jejich potomky na celém světě.
Zcela přelomové, historicky významné a trvalé jsou dohody o normalizaci vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem a Marokem a příslib podobné izraelské smlouvy se Súdánem. Izrael měl do té doby jen dvě mírové dohody – s Egyptem a Jordánskem, ale s oběma zeměmi jde dodnes o takzvaný „chladný mír“; Egypťané a Jordánci nemají Izrael rádi, nenavštěvují ho a ve svých zemích Izraelce nevítají. Naopak s emiráty vypuklo hned velké přátelství a rozběhla se bohatá turistika; s Marokem probíhají čilé styky už dávno a s Bahrajnem to bude podobné.
Trump si všechny čtyři země tak trochu koupil. Emirátům slíbil vyspělé americké zbraně, Maroku uznání práva na spornou část Západní Sahary a Súdánu vyškrtnutí ze seznamu teroristických států, uvolnění zablokované hospodářské pomoci a peníze na odškodnění obětí útoků z jedenáctého září. Takové uplácení se může někomu zdát amorální, ale důležitý je výsledek – Súdán za prezidenta Umara Bašíra spolupracoval s teroristy, poskytoval útočiště členům al-Káidy a umožňoval Íránu dodávat přes své území zbraně palestinskému Hamásu. Pokud se teď stane mírumilovnou zemí, je to obrovský úspěch.
Trump navíc normalizačními dohodami prolomil dlouholetý diktát Palestinců, kteří desítky let trvali na tom, že každé takové smlouvě musí předcházet vznik jejich státu podle jejich podmínek. Emiráty toto tabu rozbily a po čtyřech odvážných muslimských zemích budou snad následovat i další.
Významné bylo i Trumpovo odstoupení od mezinárodní dohody o omezení íránského jaderného programu, která Teheránu umožňovala, aby za čas bez překážek vyráběl jaderné zbraně. Trump ji nahradil tvrdými sankcemi, a i když se mu nepodařilo dosáhnout zastavení íránského programu a Teherán dnes znovu obohacuje uran na nepovolených 20 %, aspoň ho přiměl k větší zdrženlivosti v eskalaci konfliktů. Trump také zbavil svět nebezpečného velitele íránských Revolučních gard Kásema Solejmáního, který před rokem zemřel při cíleném americkém útoku.
Po všech Trumpových novátorských krocích varovali západní komentátoři před vypuknutím nepokojů, protestů, bouří či snad i válek, ale nic z toho se nenaplnilo. Pravda je taková, že například tradiční a politicky korektní přístup k Palestincům nikam nevedl a jen je povzbuzoval k neústupnosti a neochotě ke kompromisům. Většina světových politiků nahrazovala nedostatek vlastních nápadů a iniciativ trváním na prošlapaných, ale nikam nevedoucích cestách, zatímco Trump ukázal, že existují i jiná řešení.
Přijal i špatná rozhodnutí – opustil syrské Kurdy, kteří se nejvíc zasloužili o porážku Islámského státu, dovolil Turecku, aby je vyhnalo z domovů, a umožnil posílení Ruska v Sýrii. Dovedl však do konce tažení Baracka Obamy proti chálífátu, zlikvidoval vůdce Islámského státu Abú Bakra Bagdádího, zahájil jednání o míru s Talibanem v Afghánistánu a na konci svého mandátu pomohl usmířit Saúdskou Arábii a další státy v Perském zálivu s Katarem. Nezatáhl Spojené státy do žádné nové války a mírovými dohodami mezi Izraelem a arabskými zeměmi přispěl k bezpečnějšímu Blízkému východu.
Trumpovy úspěchy v této oblasti však zásadně poznamenalo jeho podněcování k středečnímu útoku na americký Kongres a ohrožení americké demokracie. I u tak bezvýhradných obdivovatelů jako Izrael vyvolalo prezidentovo chování obavy, že tato událost devalvuje úspěchy jeho zahraniční politiky a vyvolá snahu je zvrátit. Jeho počínání v závěru prezidentství může ovlivnit a zpochybnit i to dobré, co udělal. Možná se objeví sklony změnit všechny jeho kroky, třebaže některé podpořili i demokraté. K případnému rozhodnutí, co zrušit či pozměnit a co ponechat, je proto třeba střízlivého úsudku a zdravého rozumu.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus