Americký prezident Donald Trump vykonává svoji exekutivní moc přesně jeden rok. Francouzský prezident Emmanuel Macron bude první výročí výkonu svého mandátu slavit teprve za několik měsíců. Přesto je v aktuálním politickém kontextu možné považovat jejich prezidentství za souběžná a provést první porovnání politických přístupů obou prezidentů. Je totiž stále zřetelnější, že dnešní spor o Západ lze, s jistou mírou zjednodušení, považovat za souboj mezi „trumpismem“ a „macronismem“.

Společné mají oba prezidenti snad pouze to, že získali své nominace navzdory establishmentu své strany (Trump) nebo zcela mimo systém tradičních politických stran (Macron). Volbou Trumpa či Macrona demonstrovala rozhodující většina voličů svůj odpor vůči panujícím politickým pořádkům, sterilitě, odtrženosti a nafoukanosti vládnoucích politických tříd ve Washingtonu a Paříži. Tím ovšem podobnost Trumpa s Macronem končí.

Dnešní Západ je soubojem o nezávislost vlastního státu. Americký prezident slíbil voličům, že se bude více a rozhodněji věnovat domácím tématům a „vývoz“ americké demokracie do světa postupně potlačí. Macron si počíná opačně. Vystupuje energicky, srší zahraničně-politickým elánem a nadšením. Svízelnou ekonomickou a společenskou situaci ve Francii „vyexportoval“ na bruselskou úroveň a z „domácího úkolu“ vytvořil úkol „evropský“. Obnovení velikosti Francie touží dosáhnout skrze agilní agitaci ve „znovuobnovení EU“, tedy v navození stavu, v němž by Francie s dnes dominantním Německem znovu hráli v EU nezpochybnitelnou roli „majitelů klíčů“.

Dnešní Západ obhájí (nebo ztratí) svůj civilizační hodnotový řád. Trump obhajuje tradiční hodnoty obyčejné americké rodiny, vysmívá se levicovému liberalismu feministických a genderových hnutí a odmítá zavléci Ameriku ještě hlouběji do environmentalistického šílení. Macron je zcela opačný: považuje sám sebe za světlonoše celoplanetárního boje s klimatem, hodnotový kolaps Západu jej nevzrušuje a mluvit o tradicích považuje za nutné pouze tehdy, pokud se to jemu osobně hodí.

Dnešnímu Západu vládnou média. Zatímco Macron je jejich miláčkem, ta americká záměrně udržují se svým prezidentem atmosféru permanentního konfliktu, který – jak ukazuje čas – bude Trump moci vyhrát jen obtížně. Při zběžné analýze hlavních amerických médií se sice dozvíme jen velmi málo o Trumpových návrzích reformovat dnešní Ameriku (zcela například absentuje seriózní debata o Trumpově daňovém balíčku – největším snížení daní od doby Ronalda Reagana), zato jsou první stránky přeplněny informacemi „zdrojů, které nechtějí být jmenovány“ tvrdících, že si „Trump neví s vládnutím rady“, „že je zmatený a chaotický“ a „jeho návrhy jsou dopoledne tak katastrofální, že je není třeba brát nijak vážně“.

Trump zůstává nadějí pro ty politické síly, které se ve svých zemích opírají o vlastenectví a patriotismus, o zdravý rozum, o víru ve vlastní síly, o touhu ve vlastní nezávislé rozhodování a svobodu. Ne vždy snad americký prezident vystupuje jednoznačně a ne vždy se vyvaruje sporných rozhodnutí, ale při nejobecnějším pozorování by nám Trumpův svět svobody měl být mnohem bližší.

Macron je Trumpovým ideovým protipólem. Za podpory médií se snaží prosadit vizi „nového Západu“ – opačnou k Trumpovu názorovému světu. Na cestě k tomuto cíli se francouzskému prezidentovi podařilo na sebe navázat dnešní vyčerpané evropské politické elity. „Bruselané“ pro své staré ideové koncepty našli v Macronovi mladého, energického, neokoukaného hostitele.

Při hodnocení prvního roku výkonu Donalda Trumpa a (brzy) Emmanuela Macrona bychom si tedy měli uvědomit, že jsme a budeme účastníky světového souboje mezi „trumpismem“ a „macronismem“. A měli bychom si přiznat, že i na výsledku tohoto sporu bude záviset příští podoba demokratického Západu.