Rozumové obzory Donalda Trumpa jsou dle jeho výroků a jednání nejspíše okleštěné. Prezentované ovšem se sebejistou, nezřídka jadrnou arogancí. S ní americký prezident svede nastolovat také to, co je pro sdělovací prostředky vděčným momentem – konflikt. To může být rovněž, vedle pochybné „dovednosti“ rázně zhodnotit kdykoli cokoli a kohokoli, příjemné vrstvám, jež do něj projektují svou frustraci z pořád zamotanějšího světa. Líbí se tím společenským třídám žádajícím si vůdce s jasnými postupy a optimálně i maximální tvrdostí. Uplatňovanou třebas proti ilegálním imigrantům z Mexika. Nebo dejme tomu vůči putinovsky asertivnímu Rusku. (Českou paralelou zaštítění „obyčejného člověka“ je nezlomná víra v (proruského) prezidenta Zemana.)

Když se tak ovšem v Helsinkách, při jednání nezkušeného Trumpa s Putinem, protřelým machiavellistou, nestalo, bylo lze. Zvedla se stavidla vody na mlýn šiřitelům věčně omílaných podezření, že Kreml drží Američana v hrsti. Slavný byznysmen zareagoval nasazením osvědčeného, ne-li jediného krizového „algoritmu“, kterým bezpečně vládne a jenž lze shrnout do věty krále z pohádky Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Aby ne, multimiliardář s ním už prorazil linie „teflonové“ Hillary Clintonové, favoritky prezidentských voleb. A průlom učinil i do desetiletí mrazivých vztahů s jadernou Severní Koreou, jejímuž vůdci Kim Čong-unovi předtím vyhrožoval nukleární zimou.

Spodní proud jeho prolongované, křečovitě účelové kritiky Moskvy, u níž twitterově „předpověděl“, že bude ovlivňovat senátní volby ve prospěch demokratů (!), směřuje zejména do Íránské islámské republiky. U nich obou, stejně jako u nedaleké Kuby, otáčí Trump kola dějin nastavená demokratickou administrativou Baracka Obamy. S Kremlem, majícím dlouhé prsty, se bude muset nezbytně dohodnout. Jenže na Teherán si věří. Regionální mocnost je jiné váhové kategorie než největší stát světa Ruská federace, a tak se opětovně stává politickým hromosvodem. Bez ohledu na další a nikoliv prvně.

Jak známo, Trump již v květnu odvolal variaci na mírovou smlouvu s Peršany, aniž při tom uvažoval nad zájmy transatlantických spojenců alias „ekonomických nepřátel“. Tlak stran Íránu vyvíjí nyní rovněž na ně, jejich firmy a banky, využívá-li kupříkladu tradiční dolarové páky.

Nejsou to tak docela jasnozřivé postupy. Předák Spojených států jimi naráz umocňuje nepřipravenost EU na změny v globální bezpečnostní architektuře. Dále tím nepřímo rozhojňuje nikterak nové ambice postavit mezinárodní obchodní výměnu na jiných tvrdých měnách. V neposlední řadě nepřímo podporuje antiamerické radikály v rozpínavé Islámské republice, kde nepanuje občanská svornost a odkud dorazila zpráva – doufejme, že fakeová – o jurodivém generálu, jenž obvinil Izrael z „krádeže íránských mraků“.

V mediální palbě na Teherán se vyjevuje prostředky nápadně připomínající ono manifestační strašení Pchjongjangu, než Trump v Singapuru přátelsky poplácal Kima (III.) po zádech. Pozadu pochopitelně nezůstává ani osmdesátimilionový Írán, kterýžto ústy velitele svých elitních útvarů Kuds pohrozil supervelmoci vojnou. Přímá konfrontace dvou sebevědomých kohoutů naštěstí není na pořadu dne. Načež mezi Washingtonem a Teheránem vypukla alespoň „válka twitterová“. V ní je první občan USA úplný přeborník, verzálkami píšící šáh. Zaminir Džavád Zaríf zase oplátkou Bílému domu po sociálních sítích vzkázal jakousi vyzývavější obdobu dávného Palackého výroku, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm…

Záležitost má bohužel své perspektivy. Nejspíše neskončí „toliko“ u osočování, propagandy a tajných subverzivních operací. Staronové napětí se moc zamlouvá Izraeli, jenž velice lobboval za oduznání mnohostranné jaderné dohody s Íránskou islámskou republikou. Na jednu loď se přitom dostal s aktéry, co židovskému státu oficiálně vyjadřují nepřátelství. Rozpracován je tudíž projekt bezpečnostního paktu USA, entit Perského zálivu, Egypta a Jordánska čili Blízkovýchodní strategická aliance (MESA). Původně saúdský nápad, jemuž se začalo říkat „arabské NATO“, má být projednán na říjnovém summitu pod Trumpovým žezlem a v každém ohledu přináší narůst instability v regionu.

Je docela smutné, že Obamův pokus uvolnit vztahy s Íránem, napjaté od revolučního roku 1979, byl nejspíše „excesem“ americké zahraniční politiky. Výstřelkem mezi vzájemnými kampaněmi konkurentů, jelikož Teherán je příliš hrdý na to, aby skákal, jak Washington píská.

Co bychom si však zajisté měli uchovat v paměti, jsou nebetyčné rozdíly v konstruování mediálních obrazů soupeřící země. Prezentované přitom v rychlých sledech za sebou. Dle aktuálních okolností. Dle toho, jak se zrovna mocipánům hodí.

Komentář vychází z textů pro slovenský deník Sme a Reflex.cz