Volby do Evropského parlamentu se blíží, nastal čas hodnocení uplynulých pěti let. Abych pravdu řekla, nic moc. Unijní politici museli vstřebat eskalaci konfliktu na Ukrajině plus definitivní ztrátu Krymu. K tomu nevídaná vlna brutálního terorismu, migrace, tragikomický brexit, sílící separatistické tendence ve Španělsku, diplomatická přestřelka mezi Římem a Paříží plus žluté vesty.

Z pozice Evropanky, což se ovšem ani zdaleka nerovná automatickému schvalování všeho, co k nám dorazí z Bruselu, si ovšem budu spojovat posledních pět let nejvíce s výsledkem amerických prezidentských voleb 2016. Nejmocnějším mužem světa se totiž stal ostřílený byznysmen, nekorunovaný král sociálních sítí Donald Trump, který touží po tom, aby USA byly „first.“ Ať to stojí, co to stojí!

A tak musel již v srpnu 2017 svět, včetně spojenců strávit americké odstoupení od Pařížské klimatické dohody. Bývalá hvězda vlastní reality show všem vysvětlila, že jeho země tímto ušetřila hodně miliard dolarů. Taky zachránila pracovní místa, zabránila zpomalení tempa růstu ropného, uhelného, plynárenského a zpracovatelského průmyslu. Navíc si Donald Trump velmi dobře spočítal, že k odstoupení dojde letos 4. listopadu, další rok bude trvat proces odcházení. A tak bude mít v rámci snahy o obhajobu úřadu v rámci oslovení amerických „klimaskeptiků“ v rukou další silný volební trumf.

Donald Trump podporuje rovněž brexit. Proto loni vzkázal britské premiérce, Therese Mayové, že pokud hodlá, na rozdíl od tvrdých brexitářů v čele s tehdejším ministrem zahraničních věcí Borisem Johnsonem zachovat více obchodních vazeb na EU, ohrožuje budoucí obchodní smlouvu mezi USA a Velkou Británii. Věřím tomu, že tento druh rétoriky rozpálil Berlín, Paříž i Brusel do běla. Stejně tak jako vřelé přijetí, kterého se necelé dva týdny před eurovolbami dostalo ze strany Donalda Trumpa zlobivému dítěti EU, Viktoru Orbánovi.

Jako bojiště proti EU posloužil americkému prezidentovi rovněž Írán, když loni v květnu zrušil dlouho cizelovanou jadernou dohodu. Marné byly apely Emmanuela Macrona, Angely Merkelové, ale také do té doby tolik oblíbeného Borise Johnsona. Sankce budou! A běda firmám spojeneckých zemí, které hodlají bránit své nemalé íránské investice! Kdo nejde se mnou, jde proti nám! Jak poznamenal v této souvislosti trefně vlivný britský list The Financial Times, 8. květen 2018 se možná zapíše do dějin jako den, kdy se USA vzdaly jakékoli víry ve své spojence. Vedle zemí EU má totiž smůlu rovněž Japonsko, Indie, Austrálie a Kanada.

A komu pak prospěje obchodní válka mezi USA a Čínou, v jejímž rámci si nejvýkonnější ekonomiky světa uvalují na své zboží až 25% cla? Evropě, včetně Česka, určitě ne!

Obávám se, že bude hůř! Jako velmi pravděpodobná se mi totiž jeví prognóza, podle které poté, co se americký prezident vypořádá s Čínou, zaměří svou pozornost směrem k Evropské unii. Loni v květnu přišla cla na hliník a ocel, letos v lednu se Brusel dozvěděl, že se k Londýnu chová stejně špatně jako k USA v oblasti obchodu. Ale to se změní. Ke změně stavu dojde možná hodně brzo, neboť EU poskytla dotace výrobci letadel Airbus. Odvetná opatření v podobě cel na evropské zboží v hodnotě 11 miliard dolarů, zahrnující vrtulníky, motocykly, vína, sýry, mohou být podle Washingtonu, rozuměj Trumpa, patřičnou odpovědí. Zvláště pak, když se Boeing topí v problémech. Vzápětí lze předpokládat adekvátní reakci ze strany EU, což v praxi potvrdí platnost rčení o tom, že neexistují trvalí spojenci, ale trvalé zájmy. Prostě spojenec spojenci vlkem!