Neznám žádného politicky správně korektního myslitele, který by zapochyboval o nesmyslu, nehorázném tvrzení, že Amerika byla a pořád vlastně je tím prapůvodním zdrojem rasismu a vlastně i prapříčinou otroctví, že Američané mají otrokářské impulzy v krvi, zdědili je od svých otroky vlastnících předků - vykořisťovatelů. A ukřičen bude opovážlivec, který si troufne ozvat se s pochybami, že Američané otroctví vynalezli, což by tedy znamenalo, že před rokem 1492, kdy Kolumbus Ameriku objevil, otroctví jakoby vůbec neexistovalo, existovat nemohlo. Například v antickém Římě s tehdejšími vládci kalibru lidumilů jako třeba Nero či Caligula.
Ano, je stále velmi populární pokládat otroctví za americký prvotní hřích, jakkoliv přece existoval nejedno tisíciletí, už daleko dřív před zrodem Ameriky. Však to byl způsob života všech ras, se souhlasem všech vládců. Nikdo nechtěl být otrokem, ale tak to fungovalo ve všech civilizacích. Takový systém přece Američané nevynalezli, ale naopak oni a Britové v osmnáctém stoletím byli ti zcela první, kdo o jeho zrušení začali usilovat. Byla to pouze západní civilizace, která se takto zasloužila.
A jak že otroctví končilo? Významným byl výsledek americké občanské války, v níž za ztrátu života každého bojovníka došlo k osvobození šesti otroků. Stálo to velice značný počet životů, zejména v porovnání s naší dobou a ztrátami na nynějších bojištích. V konfliktu Severu proti Jihu, 1861 - 1865, padl odhadovaný počet 620.000 Američanů - desetkrát víc ztrát než ve válce vietnamské. K nejkrvavějšímu střetu v celé americké historii došlo na bojišti Antietam - 26.194 ztrát v jednom dni. V bitvě u Cold Harboru velící generál Ulysses Grant (a prezident USA po vyhrané válce) během jednoho dne ztratil 7.000 mužů a nejvíc jich padlo v prvních deseti minutách.
Konec otroctví v původním evropském vlastnictví vesměs probíhalo proti tvrdému odporu obyvatelstva v jiném prostředí. A leckde - například v Súdánu či Mauretánii - přece dodnes setrvává.
- - -
Otroctví jako působ života v různých stupních podřízenosti se pokládalo za samozřejmost tehdejšího světa, kdežto svoboda, jejíž součástí bylo břemeno odpovědnosti za vlastní rozhodování, byl vynález, s nímž si nynější pozemšťan mnohdy neví rady, co si takto svobodně počít. Však ona závislost na nějaké vyšší autoritě byla jeho jedinou zkušeností, byl na ni zvyklý, připadala mu jako jediná přirozená, normální.
V západní Evropě rozhodnutí rozloučit se s kolonialismem a z něho plynoucím otroctvím jako zcela poslední bylo Portugalsko, pozbyvší své africké državy Angolu a Mosambik.
Německo přišlo o své zámořské majetky zásluhou porážky v první světové válce a z ní vzešlé přísné mírové smlouvy. Docházelo pak k všemožným přejmenováním, ze souostroví Neu Meckleburg se stal New Ireland, z Neu Pommern vzešla New Britain.
Kdosi mě upozornil na podezřele nápadnou podobu dvou německých slov: Sklaven což jsou otroci, a Slaven, což jsou Slované, a požádal mě o vysvětlení. Nedovedl jsem přesvědčivě posloužit.
Indie je dosud druhý a brzo snad již i první nejpočetnější stát světa, s až perverzně komplikovaným systémem kast a podkast. Úděl ubožáků, zejména těch untouchables - „nedotknutelných“: donedávna, jestliže stín někoho z nich by zasáhl příslušníka brahmánské kasty, poté by následoval přísný až krutý trest.¨
- - -
Zopakujme si: 18. století, první zřetelné iniciativy britské a též americké, se záměrem otroctví se zbavit, zcela ho vymýtit. Zpravidla se dočítáme, s oprávněným morálním rozhořčením reagujeme na filmové opusy, jak Američané a jiní běloši zotročovalí lapené africké domorodce, o svobodu je připravovali. Což ovšem neodpovídalo skutečnosti. Divák z velké dálky a ještě větší časové vzdálenosti neměl příležitost pochopit, že ti zámořští zájemci z domorodců otroky nečinili, ale kupovali je od jiných Afričanů, včetně vlastních sousedů či dokonce i u místního příbuzenstva. Taková tehdy byla standardní realita, na níž se velmi podíleli a na nejednom místě se dodnes v tomto druhu lukrativního kšeftaření angažují zejména Arabové, muslimové, následovníci proroka Mohameda.
Mám tu před sebou knihu s názvem Islam´s Black Slaves, autor Ronald Segal, New York, 2001. Zabývá se osudem právě tohoto druhu islámského otrokářství, jež postihlo odhadovaný počet 14 milionů obětí. Svět se ale o jejich osud nikdy pořádně nezajímal. Toto muslimské ujařmování se nikdy nestalo zajímavým tématem, natož zdrojem morálního rozhořčení. To se soustřeďovalo výlučně na provinilce z Evropy a Ameriky.
Islámské otrokářství začalo už daleko dřív, než v Atlantiku došlo k tomuto druhu obchodování. Toto zboží se do značné míry používalo k jinému účelu. Tam šlo zejména
na nákup kandidátů do rolí strážců, hlídačů, vojáků, kuchařů, hudebníků, lazebníků, též konkubín ovšem. Rovněž sloužili jako důkaz okázalého až luxusního způsobu života, co že všechno ten který zbohatlík si mohl dopřát. Například v 10. století kalif v Bagdádu se mohl pochlubit vlastnictvím 11.000 otroků.
Některým z nich se dostalo povýšení, o jakém by se nikomu na bavlníkových plantážích amerického jihu nemohlo ani snít. Rovněž vzdálenost mezi otroctvím a svobodou v nejednom případě nebyla příliš zřetelná. Například ottomanští sultáni nezřídka své sestry i dcery učinili manželkami vlastních otroků, s vylepšením i jejich vlastního údělu. Jeden z nich, bývalý turecký otrok, se dokonce stal velitelem armády, která zvítězila nad mongolskou invazí do Egypta v roce 1280, čili zhruba v době našeho Přemysla Otakara II. Někteří otroci dosáhli povýšení na generály, jeden takový Habešan se stal vezírem sultána v indické Dillí a posléze guvernérem celé provincie. Ne všichni otroci byli afrického původu. Mezi nimi byli i Slované. jeden z nich dosáhl povýšení na guvernéra Valencie v tehdy islámském Španělsku.
Důkladné to dilema: vysoká funkce za cenu ztráty svobody. Podstatně hůř ale dopadli otroci pozbyvší své genitálie. Pokud operaci přežili, což se ne vždy povedlo, eunuchům připadla role strážců v harému - kariéra vcelku pohodlná, ovšem zřetelně o pozemské karnální radovánky ochuzená.
Rovněž se vyvinul podivný obyčej povyšovat starší zasloužilé kleštěnce do funkcí guvernérů a generálů. Jeden černošský eunuch se dokonce stal hlavním administrátorem Mekky a Mediny, nejposvátnějších islámských míst.
Dotyčným vyvoleným se dostalo i společenských poct, porovnatelných rovněž s osudem oficiálně sdíleným vyššími preláty katolické církve. Ti ovšem nebyli zbaveni příležitosti nesdílet ponurý celibát, což věru mnozí, včetně papežů, se zálibou činili.
Závěr s tématickou výhybkou: Seymour Drescher, jeden z významných historiků, zabývajících se abolicionismem, koncem otroctví, se takto vyjádřil: „Před 200 roky osobní nevolnictví bylo převážnou formou pracovního zařazení ve většině míst na světě.. Svoboda, nikoliv otroctví, se pokládala za něco podivného. Nevolnictví se rozšířilo od Ruska do dálav k plantážím s cukrovou třtinou v Karibiku, k domorodému otrokářskému systému v Africe, který zásoboval arabské a atlantské obchodování.“
KONEC HLÁŠENÍ