Nevím, jaké měli mayští velekněží brejle do budoucnosti, ale nevylučoval bych možnost, že než tento rok 2012 dospěje k závěru, může opravdu nastat… no, konec světa ještě asi ne. Malér ktaklysmatických rozměrů však velmi snadno, jestli černě oturbanovaní pánové v Teheránu do té doby stačí za stálých protestů a sankcí Západu dohotovit svou atomovou bombu. Nebudu opakovat, co jsem napsal jinde, ale poprvé stojí svět před vyhlídkou, že dostane tuto apokalyptickou zbraň do ruky ne nějaký diktátůrek, který je zrovna tak rád naživu jako každý jiný, ale parta fanatiků, jimž nejenže nezáleží na životě vlastním i ostatních, nýbrž pokládají smrt za cíl žádoucí, za vstupenku do ráje. Kdo je lačen dalšího poučení, nechť se seznámí s učením šíitismu. Je asi nutno znovu a stále opakovat, že jeho pro náš západní mozek poněkud výstřední zásady berou zmínění pánové smrtelně vážně, a to doslova: smrtelně.

Jako obvykle v dějinách, ani v tomto případě se malér nevylíhl z ničeho, nýbrž má dlouhou předchozí historii. Vzpomínám si na ty tance na všech úrovních intelektuální fronty Západu v letech sedmdesátých, když jsem si schystával svůj exulantský raneček. Pokrokové studentstvo jen říjelo v demonstracích, univerzitní, umělecké a jiné kapacity se předháněly, kdo tvrději odsoudí íránského šáha pro jeho ne zcela demokratický způsob vlády, politické kruhy se od něj povýšeně distancovaly… vzpomínáte si? Až byl 11. února 1979 šáh Reza Pahláví svržen z pavího trůnu, z pařížského exilu se vrátil Ruholláh Chomejní, a započal vývoj, dozrávající tímto časem… raději si nepředstavovat k čemu. Zlatý Reza Pahláví!

Pro osvěžení paměti si uveďme několik výroků z doby, kdy každý, kdo hubu měl, zaléval semínko zla, až rozpučelo do prozatím dnešní podoby: "Momentálně nezbývá nic jiného než pragmaticky a nenápadně podporovat Chomejního a Bazargánovu (viz níže) vládu… každé jiné řešení je za daných podmínek pro Západ horší…" (komuniké NATO z 21. listopadu 1979). Ano. Až jsme pragmaticky a nenápadně tam, kde jsme, totiž v… "Po revoluci nastalo něco naprosto nepředvídatelného… klerus nás zcela vytlačil z vlády a sám převzal kontrolu nad zemí… a byli jsme to my, kdo mu to svými aktivitami umožnil." (Mehdí Bazargan, první předseda íránské vlády po šáhově svržení). Ano, ano, jak bychom neznali ten věčný žalozpěv bláhovců, když se stalo, čemu napomáhali, ledaže jen málokdy mívají tolik cti a slušnosti jako Mehdí Bazargán, aby se ke své vině přiznali. Zbývala ještě možnost, že situaci zachrání USA nějakým druhem intervence, avšak prezident Jimmy Carter ji svým výrokem na guadeloupské konferenci v lednu 1979 už předem vyloučil: "Vláda Spojených států se rozhodla šáhův režim dál nepodporovat." I bylo zaděláno. Jimmy Carter byl pak za tu zásluhu odměněn Nobelovou cenou míru… jest otázkou, zda by nebylo vhodnější přezvat ten velebný metál na Cenu politické slepoty.

Jak je to pořád, pořád stejné! Tak dlouho se volá po dokonalejší demokracii, až je veškerá demokracie v pekle. Tak dlouho se demonstruje za svobodu, až svoboda skončí šibenicemi. Tak dlouho se připravuje svržení, řekněme, ne zrovna ukázkově demokratického vládce, až ho nahradí šílený fanatik s rukou na atomové bombě. Bláznivý světe, nepoučíš se už jednou? Kdyby ti, kdo se před třiadvaceli lety tak dlouho domáhali svržení šáha, až se jej domohli, se teď aspoň chytili za nos. Ale kdepak. Všichni byli celí bez sebe z íránské revoluce, což už tedy nejsou, ale zato se nemohou dost vynachvalovat revolucí arabských. Nebo už pomaličku také ne? Jakou revoluci se jmete velebit, ušlechtilí duchové, až i tato bublina splaskne? Ale k tomu se ještě vrátím.

Ó, jak slavné to slovo: revoluce! Už po více než dvě staletí je vzýváno jako záruka spásy, vidina radikální změny, jež pochopitelně nemůže být než změnou k lepšímu, nic jiného se nepřipouští a nepřipouštělo. A ono… Nechme však elegií a pokusme se určit, co vlastně značí slovo "revoluce", i co naopak vůbec neznačí. Začněme od sebe: lze-li povědět něco pozitivního o naší až příliš sametové revoluci, pak především, že žádnou revolucí nebyla. Usilovala o návrat demokracie, návrat přirozených hospodářských vztahů, návrat osobní svobody, volného pohybu, svobodné diskuze a hromadu jiných takových návratů, což ovšem nemá s revolucí nic společného. Revolucí, buďme přesní, zveme opak: pokus o nastolení řádu zgruntu nového, k němuž není v dějinách příkladu, o utopii, jíž je určeno naráz odstranit všechnu chudobu, nerovnost, nespravedlnost a mnoho dalších zel. Že při tom lítají jakési třísky, je možná politováníhodné, avšak nezbytné: "Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu jedinců, kteří jej ohrožují. Nevidím jiný prostředek než smrt. Revolucionáři v r. 1793 patrně zabíjeli ještě příliš málo," tak pravil k fenoménu francouzské revoluce Jean Paul Sartre, svého času idol pokrokové mládeže. V sametové revoluci, jak známo, nepadla facka, potvrzení toho, co bylo vyřčeno výše: v pokusech o návrat přirozených pořádků facky nepadají. V pokusech o nastolení umělých rájů teče krev potokem. Návraty k ztracenému pořádku se mohou nepovést nebo povést tak napůl, jak právě vidíme; boje za pořádky nové, nikdy nebývalé, končívají tragediemi zákonitě. Příroda ani dějiny nemilují umělosti, což kdyby si zapsali za uši opravcové světa, lépe by bylo na Zemi. Avšak nezapíší, oni, věční majetníci Pravdy.

Ani Washingtonova americká revoluce nebyla revolucí, nýbrž něčím podstatně odlišným: akcí k dosažení nezávislosti. Vedla boje s britskými koloniálními jednotkami, nevyhledávala však a nevěšela zrádce, přívrženci starého pořádku se nestavěli před hlavně popravčích čet, nýbrž se svobodně vystěhovávali se vším majetkem do Kanady. A když odchodem britských vojsk všechno skončilo, pokračoval civilní život tam, kde byl přerušen, ledaže pod vlastním, hvězdnatým a pruhovaným praporem. O revoluci nemohlo být řeči. O pár let později, v Paříži, to už byl jiný tanec. Hlavy odpůrců se kutálely z popravčích lešení, život se obracel naruby, šlechta končila na popravištích nebo v exilu, místo ní přicházela ke slovu chátra,skvělé reformy byly vyhlašovány a ve zmatcích zanikaly, hlasatelé nových řádů se nakratičko roztáčeli před jásajícím davem, než se sami ocitli pod guillotinou, až nakonec byl výsledkem všeho Naopleon a dobyvačné války s miliony padlých. To byla skutečná revoluce: nepřinesla nic, co kladného se jí připisuje, bývalo by se dostavilo i bez ní. Je obtížná představa, že nebýt Robespierra s Maratem, ještě dnes by seděl v Louvru král Ludvík nevímkolikátý v napudrované paruce a hedvábných punčochách, jenž obklopen zhýralými aristokraty by opovrhoval tužbami lidu. Spíš by se vývoj bral podobnou cestou jako naproti v Anglii, stavší se bez všech revolucí vůdčí obchodní, průmyslovou i politickou velmocí, hýbatelkou skutečného pokroku. A svět by si býval ušetřil Napoleona, stránku dějin skvoucí, ale zbytečnou.

Nicméně se revoluce staly módou salonů a recepty na nové, zářné, spravedlivější etc. světy se líhly jako pulci v teplé louži, až se pytel neštěstí protrhl sovětskou revolucí se všemi dosyta známými důsledky. O něco mladší Hitlerova revoluce si zasloužila toho jména vrchovatě, ač to možná levicovější duchové neradi slyší; nicméně jsem dost starý, abych se dovedl rozpomenout na všechna ta hesla o nové Evropě a novém světovém řádu, jen co jednotky říšské branné moci zničí židobolševiky, angloamerické plutokraty a jinou takovou slotu. Jak by ne: zničit a na troskách pak cosi vystavět, toť hymnus revoluce. Počty nebožtíků, k nimž to obě revoluční ideologie přivedly, jsou zhruba vyrovnané s určitou převahou na straně sovětské; nelze však pominout, že nacionálně socialistická revoluce pobublává dnes už jen v hlavičkách výjimečně dubových, kdežto sovětská žije dál ve svých odnožích, kubánské, severokorejské, celém klubku jihoamerických, jakož i v mnohé hlavičce intelektuálské, čekající jen na vhodnou příležitost, aby ji v poněkud přešitém rouše znovu začala doporučovat. Jest Marxovo strašidlo pohřbeno jen velmi nedokonale; stačí málo, vstane a začne obcházet, znovu a ještě znovu.

Jakž se právě děje. Zadlužovaly se evropské vlády až po uši i vysoko nad ně ve jménu sociálního, o všechny a všechno pečujícího státu; když to sociální stát domydlil na kraj a nezřídka i za kraj bankrotu, rozkřičeli se všichni, kdo až do té chvíle s radostí projídali vypůjčené peníze – to kapitalismus! Kapitalismus nás ničí! Pryč s kapitalismem! Jaksi je nenapadá, že to byla jejich sociální revoluce, jejich nesplnitelné nároky, které je přivedly k těm koncům. Jó, miláčkové, řekly by k tomu naše babičky, nejdřív je to ejchuchů, ale pak přijde to ouvej. Babičky mívají víc rozumu než rozjásaní reformátoři.

A ještě zbývá jeden typ revoluce: té, jejíž cíl je nápodoba řádů už sice existujících a lépe či hůř fungujících, ve vlastní zemi se však nikdy nevyskytnuvších. Už více než rok je tomu, co od Libye přes Tunis, Egypt až do Syrie propukaly řežby za obdivuplného přitakání západní politiky a sdělovacích prostředků. Hle, arabská revoluce! Islámská demokracie! Nebylo pochyb, že vítězný lid nastolí svobodu, nezkorumpovaný právní řád, zodpovědnou vládu… nuže, přiznám se, že jsem dosažení těch vznešených met velkou naději nedával, a jak všechno vypadá, ani jsem se moc nemýlil. V Libyii se vraždí a mučí jako dřív, ledaže se vyměnili jedni mučitelé za druhé, v Egyptě se dál bouří nespokojené davy, třeskají výstřely a teče krev, o Sýrii škoda slov… co se to děje? Proč se nedaří zavést skutečnou, toho jména hodnou demokracii, nastolit onu zodpovědnou vládu a jiné krásné věci v zahradě Alláhově?

Inu proč. Už před více než stoletím napsal Gilbert K. Chesterton v povídce s dějištěm v Egyptě: "Když ke mně přijde snědý gentleman a sdělí mi, že ná nezadatelné právo nosit tvrdý klobouk, zeptám se ho – proč si ho, k čertu, v pěti tisíciletích svých dějin nevynašel sám?" Přesně, proroku Chestertone. Demokracie, svoboda jednotlivce, společenský konsens, z nějž jediného může vyplynout zodpovědná, nezkorumpovaná vláda, hájící zájmy ne jednoho klanu, jedné vybrané rodiny či party, nýbrž vší společnosti… toť tvrdý klobouk, který se lidem v Káhiře, v Damašku či v Tripoli ovšem velice líbí. Nevzešel však z jejich dílen, a je-li napodoben, je z něj maškara. Kolébka nejstarších civilizací světa měla dost času vynalézt své vlastní tvrdé klobouky, ale nestalo se tak a nebude daleko skutečnosti, že se ani stát nemůže. Snad za příznivých okolností dojde k volbám, vizme však, co z nich ve všech případech vzešlo: triumf politického islamismu. Demokracie, toť soutěž názorů, návrhů, koncepcí, ale jaké názory a jaká koncepce tam, kde je přípustný názor jediný, samým Bohem zjevený, od nějž se odchýlit je zváno odpadlictvím a trestáno smrtí? I uvidíme ještě, k čemu to přivedou islámské demokracie.

Snad abychom nechali těch vidin. Nenabízeli své tvrdé klobouky kulturám, jimž nejlépe sluší turban a hidžáb, našemu vkusu neodpovídající, ale z vlastní tradice, z vlastního genetického založení vzešlý. Můžeme jejich počínání sledovat; a kdybychom viděli, že v předněvýchodní díži kvasí něco nebezpečného, připravit se k obraně, o výměnu turbanů za tvrdé klobouky se však nepokoušet. A hlídat si, aby se kvas nepřelil na náš břeh. Snad se i my smíme odvážit toho, co je dovoleno na tom světě každému: hájit svůj vlastní zájem. A abych se vrátil k začátku, se slůvkem revoluce si raději nehrajme. Není čarodějnou formulí k dosažení nikdy nebývalých rájů, spíš předzvěstí strašlivých průšvihů. Nevyvolávejme démony minulosti jen tak, že si v jejich jménu můžeme pěkne zakřičet. zaprotestovat, na svou výtečnost upozornit. Mohli by se zjevit, a to pak není žádná legrace.

Hannover, 24. února 2012