Pádem dvojčat v roce 2001 odstartovala další epizoda mezinárodního terorismu. Ten byl odsunutý na vedlejší kolej pádem Sovětského svazu a jeho satelitů, včetně Československa, kdysi velmoci ve výcviku „pokrokových aktivistů" z Palestiny, Sýrie, Libye a podobně. Jako by se oblast průniku arabského světa a islámu, která je v podstatě zodpovědná za existenci samotného slova terorismus, potřebovala nadechnout a najít nového nepřítele. K tradičním primárním cílům typu Izrael či Spojené státy přibyla rázem celá euroamerická kultura, do té doby se krčící na jakési vedlejší koleji.

Nacházíme se v tragikomické situaci. Objevem ropy a hlavně nárůstem světové spotřeby se arabský prostor začal před dvěma sty let posouvat z reálné doby kamenné do současnosti. Bohužel, takto rychlý sociální vývoj nutně neproběhl úplně košer. Arabské země, z nichž vznikly regulérní státy, se začaly topit v námi s úctou zaslaných petrodolarech a nerozvinutá kultura a občanská společnost umožnila růst radikálních hnutí, která zaštítěna Koránem a hromadou zbraní, nakoupených právě za ty naše petrodolary, začala hledat jasně definovaného vnějšího nepřítele. Čemuž důrazně sekundovala militantní povaha islámu. Vznik Izraele byl ideální příležitostí. Spolu se Spojenými státy byl na světě rázem vhodný nepřítel jako vyšitý. Co na tom, že vznik židovského státu je de facto sovětský počin. Co na tom, že Američané na Izrael získali vliv až poté, co Rusové pochopili, že Židé bez ohledu na jejich představy hodlají žít po svém. Co na tom, že v téměř celý islámský terorismus po celou dobu tancoval, jak sovětský režim pískal. Arabští muslimové, a to je obzvláště pikantní, s myšlenkou na ušlechtilou smrt ve svaté válce vlastně třicet let umírali za zcela materialistické zájmy Rusů, dělajíc za ně špinavou práci.

Má snad někdo v dnešní době pod tíhou zkušeností pocti, že bombou opásaný vousatý primitiv s utěrkou na hlavě a plnou hubou allákakbara, snažící se na poslední chvíli chytit autobus s židovskými dětmi, je terorista? Nebo Hizballáh a klidně i Al Kajda? Jde vesměs o primitivy, když už vzdělané, tak na západě a zásadně až po důkladném náboženském vymytí mozku. Ať už odpalují sami sebe, rakety, či boří mrakodrapy, teroristé to nejsou. Jsou to zbraně.

Levné, efektivní, samoobnovitelné, relativně – ve srovnání s dnešní úrovní technologie – inteligentní, avšak pouze zbraně. Nůž, útočná puška ani jaderná bomba nejsou samy o sobě ani špatné, ani dobré. Záleží až na úmyslu, s jakým jsou použity. O islámských teroristech to platí také, jak ostatně dokázali během posledních čtyřiceti let Rusové i Američané v Africe, na Blízkém i Středním východě či v Malajsii. Proměna pokrokového aktivisty v teroristu je čistě geografická záležitost. Muslimští teroristé jsou stále ještě dostatečně primitivní na to, aby se dali snadno ovládat. Jenže kdo je vlastně ovládá? Kdo drží detonátor utěrkářova výbušného opasku?

Zatímco dříve byly motivace i vodítka, na kterých arabské loutky běhaly, vzhledem ke geopolitickému uspořádání jasné, svět se pádem komunismu změnil. Partikulární zájmy vytvářejí ad hoc koalice, měnící se přes noc. Demokracie bohužel ze své podstaty vždy dává prostor propagandě druhé strany, která jej bez skrupulí a důkladně využívá. To důležité v dnešní době už nejsou politické či ekonomické motivace, nýbrž toky peněz. Jestli se dřív mezinárodní zločinci financovali hawallou, kdy tajným službám stačilo pozpřerážet několik vhodně vybraných čelistí či končetin, aby v případě potřeby získali detailní mapu finančních toků syndikátů, dnes už to tak nefunguje. Je jasné, že pro západní tajné služby je orientace v takto narychlo změněném pořádku věcí nesmírně složitá. Moderní zákonem daná opatření na ochranu občanů sice ještě žádného občana neochránila, avšak spolehlivě chrání ty, kteří drží spoušť od živých muslimských bomb.

Všimněme si, že po jedenáctém září se ve všech spotech o Al Kajdě, záběrech na výcvikové tábory v Afghánistánu a vůbec vší té marketingové přípravě na válku s Talibanem ztratilo něco důležitého. Alespoň zpočátku se hovořilo o zdrojích, zmražených účtech, sledování finančních toků přes všechny světové banky včetně švýcarských, zkrátka o spojení živá zbraň-logistika-náklady-zdroje. Hlášky do médií o úspěšně završených finančních operací proti zdrojům peněz ale brzy tiše odezněly. To může znamenat dvě věci – buďto se daří, a proto se vše drží pěkně pod pokličkou, ale spíše západní státy totálně selhaly v boji s majiteli obrovských sum, zaštítěných nejlepšími světovými odborníky, o nichž se HR oddělením tajných služeb jen může zdát.

A jak už to tak bývá, pokud někdo platí za služby, definuje si i jejich rozsah a kvalitu. Pokud má obchodník se zbraněmi dost peněz na to, aby utěrkářům zaplatil odpálení pár raket v době těžce nasmlouvaného příměří, má vystaráno. Pokud aktuální ruský diktátor potřebuje rozmělnit mediální pozornost, jinak pevně zaměřenou na schopnost Rusů dodávat nasmlouvané množství zemního plynu, opět stačí jen těsně před počátkem klíčových rozhovorů stisknout spoušť na islámské živé bombě. Pokud někdo z OPECu potřebuje vlivem eskalujícího napětí na Blízkém východě zvýšit ceny ropy navzdory vůli většiny kartelu, není nic jednoduššího než podsunout Izraelcům komplexní dezinformaci o zbrojním skladu Hamásu a nechat je vybombardovat nemocnici nebo školu.

Moderní technologie toto vše usnadňují. Rostoucí výkony výpočetní techniky a internet dělají ze zadavatelů naprosto anonymní postavy v pozadí, tentokrát na rozdíl od dob minulých nevystopovatelné. Vymyslet šifru je totiž vždy jednodušší, nežli ji zlomit. A čím složitější šifra, takřka na hranici dnešní výkonnosti počítačů, tím nemožnější je její zlomení v reálně dostačujícím čase. Moderní komunikace z těch, kteří islamisty financují, vytváří skutečné duchy, zhmotněné pouze na pár milisekund těsně před úderem. Snad se vyvinou pokročilé diagnostické metody, které spolu s osvědčeným práskáním a ještě osvědčenější korupcí umožní západním tajným službám na tato nová rizika reagovat. Bohužel, je to vysoce nepravděpodobné. Sotva tento trend nastal, a zločinci už mají takový náskok před spravedlností, že je prakticky nedohnatelný. Za příklad nechť slouží skutečný český policista se střední zahradnickou školou, který je hlavním vyšetřovatelem ekonomické kriminálky v jednom moravském okrese. On sám k tomu říká – jak mám s dvaceti naráz přidělenými případy čelit podvodníkovi s MBA z Harvardu, který svůj čin plánoval do nejmenšího detailu třeba půl roku? Než kvalita technologie i lidských zdrojů státní sféry dožene tu top zločineckou, to dřív rozkvete suchý pařez. Do té doby, není li k dispozici léčba kauzální, zbývá bohužel pouze ta symptomatická. Tedy hromadná likvidace nepřátelských zbraní.

Euro 6/2009