Je Evropa ohrožována terorismem, nebo už je ve válce?
Citát z Wikipedie: „Asymetrická válka je takový konflikt, jehož strany se výrazně liší svými vojenskými silami nebo se výrazně liší jejich taktika. Pro asymetrickou válku je typické, že zatímco pro jednu ze stran se zpravidla jedná pouze o omezený konflikt, ve kterém bojuje o dosažení nějakého svého partikulárního zájmu, pro druhou stranu se zpravidla jedná o boj o vlastní přežití. „Slabší“ strana nemůže válku vyhrát obvyklým způsobem, tj. poražením protivníka na bojišti, jelikož její kapacity jsou nesrovnatelně nižší. Jejím cílem (a dosažení tohoto cíle pro ně odpovídá vítězství) je vytrvat takovou dobu, aby došlo k vyčerpání protivníkovy vůle nadále se konfliktu účastnit a jeho následnému stažení z bojových operací. Dochází tak často k zaměření na různé teroristické akce, podkopávající soupeřovu morálku či podle možností k šíření protiválečných nálad v protivníkově zázemí.“
Asi jako každý jsem si po útocích v Paříži položil otázku, co se to vlastně děje. Obligátní řeči politiků a většiny novinářů o soucitu, solidaritě, o společném boji proti teroristům apod. už na mne opravdu nepůsobí. Chybí mi totiž solidní analýza, na základě které bychom jako Evropané byli schopni zvolit odpovídající reakci. Nejsem bezpečnostní expert, přesto se dnes pokusím zamyslet nad tím, jak by asi mohl uvažovat stratég chalífátu.
Především musí vycházet z toho, že mu bůh uložit šířit islám do celého světa. Jenže postavit se euroamerické civilizaci v otevřené válce je nemožné. To se projevilo v drtivých porážkách Iráku jak v roce 1991, tak i 2003. Na druhé straně ani takto silné armády nedosáhly konečných úspěchů, kterými by byla demokratizace poražených zemí jak v již zmíněném Iráku, ale ani v Afganistánu (tu zkušenost získali i Rusové). A tak začne studovat hlavní důvody jejich neúspěchu.
Prvním je skutečnost, že západní armády – i ruská v Afganistanu – nebyly přijaty jako pomoc lidem proti vládnoucímu režimu, ale jako nepřátelé vlastní země. Pomoc dosazenému novému režimu je pak vnímána jako okupace prostřednictvím loutkové vlády, proti které vedou domácí hrdinní bojovníci gerilovou válku. A místní obyvatelstvo je podporuje.
Druhým důvodem je vedení psychologické války. Pokud se jedna strana kryje civilním obyvatelstvem a ztráty takto vyvolané na vlastním obyvatelstvu prezentuje jako válečné zločiny protivníka, získává. Názorný příklad vidíme v konfliktu Izraele s Araby. Pozornému stratégovi samozřejmě nemůže uniknout ztráta schopnosti Evropanů vyhodnocovat dění na Blízkém východě racionálně a vyvozovat z toho příslušné závěry.
Pro tažení na Evropu vzniká příznivá situace. Ještě je ale potřeba vyřešit několik zásadních otázek.
1. V evropských státechsvět: je dostatek občanů, jejichž rodiny pocházejí z islámských zemí. Ty je potřeba pro džihád získat a vycvičit. Jenže odchody jednotlivců do výcvikových táborů a jejich návraty po nasazení do bojů jsou tajné služby schopné relativně dobře sledovat a vynaložené úsilí neodpovídá získaným pozicím.
2. Pokusy prolomit ochranu evropských hranic z Afriky přes Kanárské ostrovy energicky zastavila španělská administrativa.
3. Slabým místem se ukázala jižní hranice. Nejprve se postupně zvyšoval tlak na Itálii, a když se reálná ochrana hranice zhroutila, nastala příležitost. Mezi obyvateli utečeneckých táborů bylo možné šířit informace o zaslíbených zemích, hlavně Německu, potvrzovaných mnoha úspěšnými migranty. Po prolomení ochrany hranice v Řecku již stačí podporovat sílící proud migrantů, do kterého se lehce přimísí vycvičení a přesvědčení džihádisté. Evropské úřady nejsou schopné tento dav ani regulovat, o dodržování společně přijatých pravidel pro imigraci nemá smysl mluvit.
4. Ideologická ofenziva se zaměřuje především na vyvolávání soucitu k migrantům, kteří jsou bez výjimek prezentováni jako uprchlíci, zdůrazňováním viny Evropanů na jejich utrpení (komplex bílého muže), potlačováním svobodné diskuse o problému a jeho řešení, zatajování problémů s imigranty atd. atd.
Hranice neobstála, nekontrolovatelný dav se valí do Evropy a na řadu přichází další etapa.
Che Guevara: „Každá partyzánská válka, která je vedena bez podpory místního obyvatelstva, je odsouzena k porážce“.
Německo je hlavním cílem migrace z mnoha důvodů. V zemi existuje již teď silná muslimská komunita, kterou se pod vlivem hlásaného multikulturalismu nepodařilo integrovat. Německo je nejdůležitějším a ekonomicky nejsilnějším státem Evropy a jeho vliv na společná rozhodování je dominantní. V Německu je nejštědřejší sociální systém, který příchozím zajistí důležité příjmy. Němci jsou vyhlášení svou disciplinovaností a proto je potřeba výrazně narušit občanskou solidaritu a národ rozštěpit. Budou-li se Němci prát mezi sebou, nedokáží se včas shodnout na pojmenování problému a soustředit se zajištění vlastního území a obyvatel.
Vysoký počet neintegrovaných muslimů v mnoha oblastech bude dále posilovat a rozšiřovat zóny, kde státní moc nebude schopná prosadit dodržování zákonů demokratických zemí a postupně přejde pod správu místních struktur. To není jen iracionální úvaha. Takových míst, jako jsou například divoké Romské osady po celé Evropě, se kterými si státní správa neví rady, existují už desítky, možná i stovky let. Stratégovi chalífátu takové informace rozhodně nemohou uniknout. Pokud se tedy muslimské komunity budou nekontrolovatelně dále rozšiřovat, stanou v některých oblastech většinovým obyvatelstvem a budou se jen dál zvětšovat no-go zóny, které vyřeší i Che Guevarovo zjištění, že gerilová válka není bez domácího zázemí možná.
O tom, že evropské politické špičky jsou mimo realitu, například svědčí i to, že jsme byli ještě v září ujišťováni, že s příchodem podzimu a zimy proud migrantů zeslábne. A v polovině listopadu naopak vidíme, že sílí. Je tedy zřejmé, že velikost přílivu se neřídí podle přirozeného chování lidí, ale je někým posilována.
Co z toho plyne? Především je potřeba opustit nebezpečnou představu o tom, že teroristické útoky jsou skutečně jen projevem teroristů bez dalších souvislostí. Stejně tak, jako otevřená válka není jenom boj na frontě, také asymetrická válka je komplexní problém. Dovedl by si někdo představit, že by Britové v létě 1940, v době letecké bitvy o Británii, nechali otevřené hranice a masově přijímali migranty z kontinentu včetně Němců, kteří by se sice odmítli prokázat doklady, ale prohlásili by o sobě, že jsou pronásledovaní antifašisté a mají tedy nárok na politický azyl?
Co tedy musíme po politicích požadovat? Aby zastavili příval migrantů a zajistili dodržování zákonů na území vlastního státu. A vždy, když se objeví rozpor mezi různými koncepty ochrany lidských práv, jednoznačně upřednostňovat práva pasivní (ochrana života, zdraví, majetku, svobody vyjadřování...) před pochybným konceptem ochrany práv aktivních, která můžeme souhrnně nazvat „právem na pomoc od druhých“. A je-li to nutné, nasadit na hranice armádu (k tomu je především zřízena) a také mít odvahu k potřebným změnám zákonů i mezinárodních smluv.
Jsme ve válce. Co všechno se ještě musí stát, aby se idealisté a multikulturalisté probrali ze svého snu, zahodili politickou korektnost a začali skutečně efektivně jednat?