V březnu 2006 administrativa USA promarnila asi nejvhodnější okamžik k útoku na íránská jaderná zařízení. Od té doby Američané sčítají mínusové body, protože uprostřed protiíránské jaderné kampaně uznali právo Indie na jaderné zbraně. Přitom dalšímu asijskému státu Íránu toto právo upírají. Snaha uvalit sankce na Írán pomocí Rady bezpečnosti OSN je od útoku na Irák zprofanovaným alibismem, po němž se očekává jakoby přes Radu bezpečnosti nepřímo posvěcený útok. Oddalování útoku Američanům škodí, protože se situace dostává pod drobnohled a stále jasněji se ukazuje, že se jedná jen o mocenský boj. O co jiného by se také mělo jednat…?
USA se úderům proti Íránu letos nevyhne, chce-li oslabit íránskou šanci získat atomové zbraně. V kampani USA se totiž nejedná o válku proti terorismu. Současné mocnosti pragmaticky vnímají protiíránskou kampaň (podobně jako iráckou) jako další tah na cestě k přerozdělování moci ve světě. Nebudou USA v tom bránit, nanejvýš spustí omezený propagandistický kriticky laděný humbuk. Boj s terorismem se změnil v účelový slogan.
1. Válka proti terorismu je fikce
Terorismus je jen epizodou, resp. jen jednou ne příliš důležitou silou na šachovnici přerozdělování moci ve světě.
Je proti oficiální morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001, 11. březen 2004 nebo 7. července 2005 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického pracovního průměru. Ale tehdy se nestalo skutečně mimořádného. Zazněly výbuchy a vybuchla i společenská hysterie: „Nic není po 11. září tak, jak bývalo. Zdá se, jako by se svět točil od té doby nějak jinak…“ (Udo Ulfkotte, Hrozba terorismu, Ikar 2003) „Evropa už nikdy nebude po 11. březnu stejná. Vyhozením španělských nádraží do povětří teroristé tyto iluze rozptýlili a učinili kontinent méně naivní a méně křehký,“ napsal po výbuchu list Izvěstija. 7. července 2005 ruský prezident Vladimír Putin pronesl univerzální zaklínadlo: „Kdekoliv se takový nelidský zločin stane - v Londýně, New Yorku nebo Moskvě - musíme jej okamžitě odsoudit a pak spojit všechny země v boji proti mezinárodnímu terorismu.“
Ve skutečnosti útoky byly očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Věděli také, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa vůči tamní dosavadní státní moci jsou naproti tomu jen průběžnými problémy. A masakry spojené s boji o moc v afrických státech byly vnímány také jenom jako místní lapálie, byť přitom umírali lidé po desítkách až stovkách tisíc.
Muslimský terorismus je důsledkem pnutí v islámském světě kvůli velkým sociálním nerovnostem a nedostatku příležitostí. Podobné pocity zažívají lidé i vůči úspěšnějším (bohatším) kulturám, se kterými mnohdy spolupracuje i neoblíbené vedení země (viz Pákistán či Egypt). Islám není reprezentován žádnou mocností. Větší míru vnější důstojnosti zajišťují islámskému světu jenom ropná naleziště. Islámský terorismus proto nemá jednotící myšlenku ani organizace odporu, Al-Kaida je spíše ideologickou značkou, inspirací. Mocnosti si to uvědomují. V rámci boje proti terorismu si proto více méně nenápadně přerozdělí vliv v muslimských oblastech a ve světě. Tím terorismus poslouží dosavadním a rodícím se mocnostem, ale velmi málo muslimskému světu.
Skutečně nebezpečná je pro euro-americký křesťansko-liberální svět demografická invaze - imigrace muslimů do EU. Ukazuje se, že žijí mimo evropské hodnoty a kultura a liberální prostředí a především chtějí získat další existenční prostor. Všední přistěhovalectví je po mnoha znepokojivých signálech po roce 2000 již lze vyhodnotit jako nevojenskou formu invaze.
2. Den samozřejmosti - 11. září 2001, 11. březen 2004 a 7. července 2005
V událostech typu 11. září 2001 hraje důležitou úlohu termín „samozřejmost“. Útok tohoto typu byl očekáván, tedy samozřejmý. Výsledek útoku byl z hlediska nasazení prostředků průměrný čili standardní. Pro pochopení omezených perspektiv teroristů je nutné zdůraznit, že útok z dnes již legendárního 11. září byl:
- technicky jednoduchou teroristickou akcí s minimem inovací, protože místo běžného automobilu s výbušninou bylo k útoku využito letadlo působící kinetickou energií a hořením paliva,
- pouze organizačně byl úder daleko náročnější a rizikovější pro nebezpečí prozrazení,
- útok na 2 budovy WTO byl mimořádně efektní, protože způsobil televizním živým přenosem kolektivní šokovou infekci ze znesvěcení symbolu akceschopnosti americké a západní společnosti,
- proti předpokladu byl devastační účinek úderu sotva poloviční, protože škody a oběti v objektu Pentagonu byly značně omezené, plnohodnotná destrukce nastala jen v mrakodrapech WTO, jedno letadlo ani nedoletělo k cíli,
- útok nezpůsobil ani významné škody v burzovním světě, protože z podnikatelského hlediska se jednalo jen o zcela omezený bodový úder na několik budov,
- zajímavým, ale zcela vedlejším produktem útoku, jsou ztráty na reklamách televizních společností, které místo reklam přenášely teroristické trauma,
- ekonomické škody ze zastavení letecké dopravy nad USA po útoku a dlouhodobější pokles zájmu o leteckou dopravu byly pro letecké společnosti významné, ale jen prohloubily jejich dosavadní potíže.
Ochrana proti únosu letadel byla tehdy také standardní. Politické reakce byly standardní, běžně teatrální, tedy univerzální. Stačilo vyměnit datum a místo tragédie, vypustit či upravit pár vět a projevy byly použitelné i v případě 11. března 2004 a 7. července 2005.
Také následný útok jednotek USA a jejich koaličních partnerů na Afghánistán byl samozřejmý, i útok na Saddámův Irák byl očekávaný a tudíž samozřejmý. Vyhrožování Íránu kvůli jaderným zbraním je též samozřejmé využití příležitosti k posílení vojenského vlivu USA v oblasti. Také užší spolupráce Ruska a USA v protiteroristických aktivitách je samozřejmá, pokud je výhodná i pro legalizaci ruských akcí v oblasti Čečenska. Také je samozřejmý tvrdší pohled Ruska na budoucnost, tedy i na budoucí (ne)spolupráci s USA. Spolupráce dneška nevylučuje budoucí konfrontaci. Je nutné se na ni připravit. Proto se rozpadla protiteroristická koalice kolem Afghánistánu.
2.1. Základní iluze
Po 11. září 2001 se nezměnilo nic, pouze si politici oddechli. Již nemusejí předstírat, že od roku 1990 začalo období mírové spolupráce a porozumění.
Mírová mystifikace z počátku devadesátých let politikům v bezpečnostní oblasti svazovala ruce. Založili svoji politiku na novém mírovém zítřku. Předstírali, že po zhroucení SSSR a východního socialistického bloku začíná nová perspektivnější éra. Byli nositeli nového světla plného míru. Ve skutečnosti ohniska regionálních sporů zůstala, pouze ztratila své dosavadní sponzory - soupeřící dva mocenské bloky.
Rozpad sovětské východní říše uvolnil cestu k rychlejšímu zvyšování vlivu nově se formujících mocností. Snižuje se síla EU, kde se snaží hrát prim bývalé koloniální mocnosti, a připravuje se nové přerozdělení vlivu ve světě. Neznamená to nutně, že musí dojít k celosvětové válečné konfrontaci. Žádná z mocností si to nepřeje, protože to škodí obchodu. Ale musí být připraveny, kdyby k takové situaci došlo, aby měly dostatek odstrašující síly k válečnému střetu. Zároveň si žádná politická reprezentace po roce 1990 nedovolí vojenské výdaje obhajovat přípravou na válku. Mírové operace jsou příliš komorní záležitostí, než aby legalizovaly vyšší zbrojní náklady. Celosvětový boj proti terorismu je naopak záminkou ideální. Úžasným paradoxem je, že důsledků teroristických výbuchů dovedou využívat především ti, proti kterým je terorismus zaměřen.
2.2. Útok z 11. září 2001 byl očekáván
Od osmdesátých let byly údery typu 11. září 2001 očekávány. Otázkou spíše je, proč k nim nedošlo dříve, než 11. září 2001? Např. IRA mohla výbuchem lodi naložené trhavinami těžce zasáhnout Londýn, nebo s letadlem „rozebrat“ některou z londýnských dominant již v osmdesátých letech. Vhodné technické podmínky měli teroristé k útoku již delší dobu.
V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným papalášem) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. Upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu.
Pokud tyto názory ve zprávách CIA byly, jednalo se o obecné prognózy, o průběžné obavy. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter. Naopak po sérii obecných varování se berou tato varování jako běžná informační kulisa.
2.3. Prevenci svazoval orwellovský syndrom
Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření byla průměrná a průběžná.
Teroristický útok musíme posuzovat očima okamžiku, kdy k němu došlo. V poklidném 10. září by byla protiteroristická opatření přijatá na letištích v USA po 11. září naprosto nepřijatelná. Křičela by orwellovským syndromem. Byla by označována za policejní hysterii. Nebyl hmatatelný důvod k mimořádným bezpečnostním opatřením. Orwellův román „1984“ popisuje stát absolutního špehování. Od této představy je odvozen orwellovský syndrom. Orwellovské je každé opatření, které omezuje svobodu člověka více, než jeho samého omezuje strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby neexistovala nepříjemná bezpečnostní opatření.
To platí v rovině vnitřní i vnější (vojenské) bezpečnosti. Demokratičtí (liberální) populisté vidí v bezpečnostních opatřeních především ohrožení svobody lidského jedince. Opatření z 11. září 2001 je proto nutné hodnotit jako běžná. Nic nenasvědčovalo tomu, že se právě připravuje několik skupin sebevrahů na teroristickou misi. Z hlediska bezpečnostních opatření fungoval všední organizační volnoběh.
2.4. Organizační volnoběh
Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh. Vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb.
Průměrná činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává na vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity.
Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů, pokud nebyli vyzbrojeni klasickými zbraněmi.
Madridský útok z 11. března 2003 přinesl daleko méně obětí než v USA, ale je stejného typu. Nebylo možné mu zabránit jinak, než shodou vzácných náhod, k čemuž nedošlo. Nebyl důvod obsadit madridská nádraží policií a způsobit chaos prohledáváním přicházejících cestujících.
Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států stále motivovány k ostražitosti proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší protiteroristická činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky a na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Nové resp. originální aktivity teroristů ale mohou být opět přehlédnuty, protože i teroristé se učí z předchozích zkušeností. Proti organizačnímu volnoběhu není obrana.
3. Útok z 11. září jako dar boží
Bezpečnostní opatření tzv. západního světa před teroristickými údery byla odborníky chápána nejpozději od poloviny devadesátých let jako nedostatečná, ale více méně nezměnitelná.
Nejen náboženské společnosti, ale také demokracie je v principu konzervativní typ organizace společnosti, což je zřejmé i v bezpečnostní oblasti. Občané se obávají propůjčení větší moci státním orgánům. Nedůvěřují jim, ačkoli ve volbách vyslovují rámcovou důvěru politikům, kteří státní aparát řídí. Proto zásadní změna v bezpečnostní politice mohla nastat jen díky šoku. Útok z 11. září 2001 byl tímto impulsem.
Mediálně velmi efektní požár a hroucení dvou mrakodrapů v New Yorku rozpoutalo obrovskou bezpečnostní show. Nepřítel má ideální vlastnosti: může totéž po 11. září 2001 způsobit kdekoliv na světě, je neviditelný, může použít jakýchkoliv prostředků, bojovat proti němu je třeba všude. Má firemní mezinárodní značku Al-Kaida. Je třeba použít vše dostupné: od kamerových systémů v ulici kde bydlíme přes monitorování internetu až po satelitní systémy, které odhalí hledaného teroristu a dokonce navedou na nepřítele přímo i raketovou střelu odpálenou z ponorky či letadla.
Preventivní monitorování všeho se začíná zahušťovat na provozní režim blížící se válečnému, blíží se tedy režimu nepřetržitého monitorování potenciálního nepřítele. Protože nepřítel - terorista může být zastižen kdekoliv na světě a s jakýmikoliv zbraněmi ( i zbraněmi hromadného ničení), vnitřní policejní a vnější vojenský rozměr zásahu se mísí. Je to ideální stav pro zvyšování bezpečnostních a vojenských rozpočtů.
3.1. Nový pohled na zbraně hromadného ničení
Také jaderné, biologické a chemické zbraně mohou být použity v teroristické válce, nejen v rámci velké války. To však není možné bez změny pohledu na oblast zbraní hromadného ničení.
Zbraně hromadného ničení (ZHN) již nejsou nejmodernějšími zbraněmi. Naopak, tvrdí ředitel Institutu pro výzkum války a míru při Kolumbijské univerzitě (USA) profesor Richard K. Betts, jehož článek Nová hrozba hromadného zničení, byl uveřejněn v americkém časopise Foreign Affairs January/February 1998. (Vojenské rozhledy, r. 1998, č.2) „stávají se stále více a více zbraní slabých, tj. států či aliancí, které jsou vojensky nanejvýš druhé kategorie. I důležitost jednotlivých typů ZHN se posunula. Největší zájem je o biologické zbraně; jaderné zbraně jsou na druhém místě a až daleko za nimi jsou chemické zbraně.
Stručně řečeno dočkáme se užití strategických zbraní na taktické úrovni kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv. Ve světě terorismu byla překročena pomyslná hranice mezi účelovými teroristickými akcemi a údery zaměřenými na plošné potrestání celých národů a politicko - náboženských skupin. Kdyby teroristé měli 11. září k dispozici taktické atomové bomby, nepoužívali by k úderu komplikovaného únosu dopravních letadel plných hrůzou se potících lidí. Použití chemických či biologických zbraní je limitováno jenom dostupností a nenápadností výroby.
3.2. Globální bezpečnost je regionální bezpečností
Internet byl v devadesátých letech chápán jako projev nového věku, nové svobody. Zároveň je komunikačním oceánem pro kohokoliv. Bezpečnostní organizace chtějí v elektronických vodách vysledovat teroristy a jejich sympatizanty, tedy i účelově oponenty státních režimů.
Zvyšování kontroly pohybu osob, zboží a informací bylo do 10. září 2001 zcela logicky chápáno jako omezování svobody, protože mágové globalizace káží o celosvětové vesnici a vzbuzují pocit volného svobodného pohybu a konání v celoplanetárním měřítku.
Jenže globalizace je jen idea, určitý typ takřka náboženského vyznání. Ve skutečnosti je třeba ponechat globální svět rozsekaný na regiony kontrolovatelné neviditelnými, ale účinnými závorami. Nová bezpečnostní politika po 11. září 2001 zní: Člověk má právo být „globálním“ občanem jen když je spořádaným „regionálním“ občanem. Globalizovaný svobodný prostor se stává iluzí. O lidské šanci v globálním prostoru bude rozhodovat hodnocení z domovské „střediskové vesničky“.
Nové evangelium bezpečnosti žádá:
a) schopnost zjistit kdekoliv a kdykoliv pohyb nebezpečných osob
b) možnost v reálném čase zjistit obsah jejich elektronické a telefonní komunikace
c) nutnost podrobně zjišťovat všechny dostupné informace o cizinci (hmotném nákladu, např. přepravním kontejneru), pokud chce vstoupit do „mého“ teritoria.
3.4. Biologický útok a honba za informačním virem nespokojenců
Další změnou, na kterou čekají bezpečnostní složky na celém světě, je první skutečný biologický útok, čili obdoba šoku z 11. září 2001. Čeká se na stovky nakažených, které se přemístí letadly do jiných koutů světa. Změna bezpečnostních parametrů v globalizovaném světě by byla ještě intenzivnější.
Mezi biologickou a ideologickou infekcí není z hlediska bezpečnostního aparátu velký rozdíl. Po výskytu biologických zbraní by bylo možné požadovat po cestujících osobách i určitý itinerář budoucích kontaktů.
Vize zítřka: Odchylky od pohybu musí být hlášeny, jinak správní orgán může přistoupit k sankcím. Je to nutné, pro případ, že by náhodou osoba A cestovala nebo se pohybovala v určitém místě společně nebo blízko osoby B, kterou je třeba izolovat kvůli infekci. Nelze přehlédnout, že totéž již bylo v daleko omezenějším rozsahu uplatňováno při krátkodobých opatřeních proti nemoci SARS. Totéž lze využít i v informační oblasti. Směřují k tomu protiteroristické zákony.
„Protiinfekční permanentní evidence osob“ není vizí. V obecnější formě tato praxe již nastupuje. Dojde k archivaci internetové pošty po dobu několika let, čili zmizí naprosto soukromí v korespondenci. Velká Británie se od roku 2006 stala první zemí na světě, která zaznamenává pohyb všech vozidel na silnicích. Nový celostátní systém, zaznamenávající, kam který jednotlivý automobil kdy jel, bude uchovávat tato data nejméně po dobu dvou let. Kamery budou schopny automaticky číst všechny poznávací značky projíždějících automobilů. Vznikne tak obrovská databáze pohybu vozidel, že budou policie a bezpečnostní služby schopny analyzovat všechny cesty, které všichni řidiči v Británii podnikli během několika let. V blízkém čase speciální programy umožní počítačům, aby automaticky rozeznávaly lidské tváře. Do roku 2010 to bude v bohatších státech v exponovaných lokalitách (městech) běžnou praxí.
4. Terorismus omezených perspektiv
Teroristické útoky od 11. září 2001 ukázaly své limity. Došlo je k velmi omezenému počtu úderů. Nepředstavují vážnou bezpečnostní hrozbu, ale pouze vážnou bezpečnostní stimulaci.
Teroristé prokázali, že nemají prostředky k nepřetržité kampani, akce jsou krátkodobé, skupiny mají omezené finanční a technické zdroje a omezený nábor odborníků, protože neposkytují kariérní růst. Nevytváří mocenskou strukturu. Proto teror je jen přechodnou aktivitou před přerozdělováním moci ve světě.
Pikantní na terorismu dneška je, že výhody z teroristické akce si může přičíst na své konto především postižený stát. V případě útoku z 11. září 2001 politické a bezpečnostní zisky zisky z tragédie inkasovala státní administrativa USA.