Asi nejčastěji skloňovaným slovním spojením posledních dní je boj s terorismem. Jde však o výraz dosti nepřesný, ba v jistém smyslu matoucí. Různé definice terorismu obvykle hovoří o nelegálním, politicky motivovaném a nestátními aktéry prováděném násilí, jež primárně cílí na bezbranné civilní obyvatelstvo.

Ale terorismus sám o sobě není žádné politické ani náboženské hnutí – je to jen zlá metoda, kterou řada politických nebo náboženských či nábožensko-politických organizací v minulosti používala a i nyní používá.

Avšak určuje snad současné světové dění opravdu boj proti metodě, proti prostředkům, které z našeho hlediska nemůže ospravedlnit ani ten nejušlechtilejší vyšší důvod? Ostatně, radikální islamisté své metody za nemorální určitě nepovažují, poněvadž v jejich hlavách existuje účel, jenž ony prostředky takříkajíc světí. K jeho dosažení zvolili takzvanou asymetrickou strategii.

V tancích, letadlech či raketách se Západu rovnat nemohou, a válčí tudíž jinak. Tak, aby nepřítele dostali na kolena pomocí strachu a psychologického teroru, neboť ten je pravým cílem terorismu. Teroristická akce v užším slova smyslu přinese smrt zpravidla několika desítkám, maximálně stovkám lidí, v širším smyslu psychologických dopadů však může zasáhnout desítky ba stovky milionů.

Válka je dle známé Clausewitzovy definice pokračováním politiky jinými prostředky. Terorismus pochopitelně rovněž. Pokaždé bychom si tak měli položit otázku, jaká politika těmito prostředky zrovna pokračuje.

Nyní ve Francii, byť možná jen volně neboli inspirativně, politika organizací jako jsou Al-Káida nebo Islámský stát, které západní civilizaci považují za úhlavního nepřítele.

Primárně kvůli tomu, že stále globálně dominuje. Západ vládne světu a islamisté ho chtějí vystřídat, k čemuž je v jejich myslích opravňuje skutečnost, že vyznávají to jediné správné náboženství.

Vztah mezi náboženstvím a jeho politickou interpretací či dokonce válečným použitím je samozřejmě velmi komplikovaný a liší se případ od případu, a to i v rámci jednoho vyznání.

Islám je tudíž v aktuálním kontextu útoků ve Francii příliš široký pojem, nicméně, na druhou stranu, radikální teroristický výhonek nějakého náboženství může získávat sympatizanty i mezi umírněnějšími vyznavači, kteří si řeknou: Oni to ti hoši s kalašnikovy sice trochu přehánějí, ale v něčem mají pravdu.

V době pařížských útoků vyvraždila v Nigérii radikální islámská organizace Boko Haram údajně až 2000 lidí, patrně ve snaze ovládnout jisté území či vyostřit situaci před prezidentskými volbami.

Nejen pozůstalí obětí si – bohužel oprávněně – stěžují, že to na Západě nikoho nezajímá. Ale zvýšenému zájmu by se nyní měly těšit též organizační struktura, finanční zázemí i věroučné a sociální podhoubí všech hlavních islamistických organizací, tedy konkrétní skutečnosti, neboť současná debata se příliš často utápí v abstraktních pojmech.