Irák, Afghánistán, Taliban, al-Kájda, čímž se počet oprávněných bolehlavů nejen amerického prezidenta nevyčerpává. Dalším důkazem poslouží Sýrie, nyní již po víc než dva roky třeskutě si počínající. Tamější občanská válka ve státě s dvaceti miliony neboli dvojnásobkem počtu obyvatel České republiky již stála sto tisíc zbytečně zmařených lidských životů a miliony nedobrovolných uprchlíků do nevlídného exilu.

Na rozdíl od většiny svých islámských sousedů, Sýrie, zejména zásluhou své úrodné oblasti u řeky Eufratu, je schopna se ze svých zdrojů uživit. V 16. století tuto oblast pozřela turecká otomanská říše, po první světová válce se dostala do francouzské mandátní správy z pověření Ligy národů v Ženevě. Nezávislosti dosaženo v roce 1946 a naděje na zdárný demokratický stát pohřbeny v roce 1963 zavedením vojenského režimu.

Povstalci nyní usilují o svržení již čtyřicet let trvající diktatury vládnoucí rodinné dynastie Hajiz al-Assada. Ten se zmocnil vlády v 1970 a vládl 39 roků, až do své smrti v 2000, kdy tato moc zůstala v rodině. Prezidentem se stal syn Bašar, původním povoláním v Británii působící oftalmolog.

Většina států světa, jakož i globálních mediálních zdrojů se netají svými sympatiemi ve prospěch povstalců. Výjimkou jsou sousední Írán a vzdálenější Rusko a Čína, nadále s otevřenou, jakkoliv méně štědrou náručí.

Jak se mohl prosazovat ruský zájem obhajobou vesměs zdiskreditovaného syrského režimu? Eliminací alternativ jsem se prozatím proklopýtal v závěru, že převážila nebezpečná závažnost islámského náboženského radikalismu, spolu s kremelskými sympatiemi pro zachování statu quo, vojenský autokratický režim s dominantní rolí strany Baas, strany nacionalistické, dost i socialistické (podstatná část průmyslu znárodněna), rozhodně sekulární a racionálněji počínající, než je tomu v případě nezvládnutelných náboženských fanatiků.

Složení syrské společnosti: naprostá většina (90 %) Arabové, 87 % muslimové, většina jich sunnité. Etnickými menšinami jsou Kurdové, Arméni a Turci. Významnou skupinu tvoří alawité (13,5 %), odnož šíitů s některými křesťanskými tradicemi. Alawité, o nichž mi odborníci tvrdí, že jejich arabština je okamžitě rozpoznatelná, mají hlavní slovo ve státě, komandují armádu, dominují režim.

Po staletích nepřetržité nadvlády sunnitů taková tedy změna.

Nyní aby se zejména Washington potýkal s notným dilematem: jak proti syrské, nábožensky vesměs tolerantní vládě, leč spojenci fanatického íránského režimu, podporovat povstalce nesjednocené, zřejmě nesjednotitelné, mezi nimiž se zvlášť značně prosazují ty nejradikálnějsí, antidemokraticky militantní skupiny. Ta nejagresivnější, jménem Nusra Front, do jejíchž žoků plynou značné finanční částky od zahraničních dárců, je ta jediná, jíž se dostalo pocty uznání (an explicit stamp of approval) od al-Kájdy, jejíž je přímou iráckou odnoží. Teď tedy by Američané rádi dali dohromady koalici, v níž prominentně figuruje ona Nusra Front, Washingtonem označená jako teroristická organizace, zaslouživší se o velké množství teroristických útoků a sebevražedných explozí. Další džihádská složka jménem Sahaba Army of Levant přispěchala s prohlášením, jakou že bylo jejich ctí, když je americká vláda rovněž označila za teroristickou organizaci.

Na světě je odhadem 1,4 miliardy muslimů sunnitského přesvědčení. Prozatím jen menšina je ztotožňována s označením Salaf, nejblíže slovu "předchůdce". Patrně nejpregnantnějším vyjádřením této víry je čtyřsloví "Minulost je naše budoucnost". Svět zamrzlý v čase. Není místa pro hudbu, umění, jakékoliv rozptýlení. Západ, zejména USA, považován za nepřítele nejzarputilejšího, Osama bin Laden hodnocen jako salafista nejpříkladnější. Salafisté donedávna měli malý zájem o politické uspořádání - zda demokracie či diktatura. Uznávají totiž pouze suverenitu Boha. Nyní však z všemožných konců do Sýrie přijíždějí bojovat proti Assadovi.

Podařilo se jim najít spojení k převažující islámské škole wahhabismu z 18. století, k saúdským fondům, k získávání příznivců z řad milionů gastarbeiterů zejména v Emirátech. Slovy Mancefa Marzoukiho, prezidenta Tunisu: "My tady před sebou máme skutečné nebezpečí. Salafismus je něco jako rakovina. Čím déle budeme čekat, tím daleko obtížnější bude léčba."

Jak se pak v takovém světě vyznat?

- - -

Ještě před nedávnem nebylo slyšet hlasy předvídající pravděpodobnost, že Assadův režim by se mohl udržet či dokonce zvítězit. Řady jeho nepřátel rostly, příbývalo jak přeběhlíků z domácích řad, tak dobrovolných bojovníků i z velkých dálav. Sympatie světa byly převážně na jejich straně. Západní NATO aliance, zejména Velká Británie a Francie, jim vyjádřily podporu nejen pouhým slovem. Povstalci zejména bažili po materiální podpoře Američanů. Po delším váhání, se zdůvodněním Assadova údajného použití chemických zbraní, včetně vysoce jedovaté substance sarin (což on vehementně popírá), Washington projevil větší ochotu dodávkou zbraní označených jako "lehké", což vylučovalo dodávky požadovaných protiletadlových raket. Za takových okolností aby dárci počítali s eventualitou, že dodávek by se mohli zmocnit džihádisté, jak se již stalo v jednom chorvatském případě.

Assadovi se dostalo označení genocidního zloducha, všeobecně zatracovaného vyvrhela, s pramalou pravděpodobností mírového vyřešení konfliktu. Bez úspěchu proběhla mezinárodní konference v Istanbulu, s ujišťováním o přípravách další konference v Ženevě

Assadův režim, v defenzivě proti převládající globální a nikoliv jen mediální podpoře, se stal příjemcem 300 raket od Putina. Hlavním zdrojem podpory je ovšem Írán, jeho vojenští poradci, jakož i neméně zkušení příslušníci jeho Revolučních gard.

K tomu dlužno připočíst šíitské jednotky - cca 2000 mužů Hizballáhu z Libanonu.

Zatímco povstalci ovládají značnou část zejména severních rurálních oblastí, téměř všechna města, zejména jejich centra, jsou nadále pod kontrolou Assadových jednotek (cca 6000 mužů). Ty začátkem června 2013 docílily významného vítězství zmocněním se města s podivným jménem Ousayr, 30 000 obyvatel, v blízkosti libanonské hranice. Takový triumf je ovšem vítanou vzpruhou Assadovu režimu, pravděpodobnost kompromisního vyřešení poklesla: "Armáda, nikoliv dialog bude tím správným řešením," taková byla odpověď z Damašku, jakkoliv oslabeného mohutnou inflací, dezercí v armádních řadách, včetně mezi generály a plukovníky.

Protivládní opozice neustupuje od svého zásadního požadavku Assadovy rezignace, jenže stále se nedaří dohoda na vytvoření Syrské národní koalice, syrská vláda v exilu stále v nedohlednu. Podařilo se ale přeběhnuvšího generála Selima Idrisse jmenovat do funkce vrchního vojenského velitele.

Nejlepší bojovníci mají pověst těch nejvíc protiamericky motivovaných. Rovněž neprospívají dobré pověsti rebelů jejich krutosti, jako například nedávná poprava čtrnáctiletého chlapce pro spáchání zločinu - vyřknutí údajně nevlídných slov o proroku Mohamedovi.

Obama prozatím hodnotí syrskou situaci jako stalemate čili stav nevyřešený.

- - -

Přežití Assadovy vlády značně závisí na podpoře Íránu, silného státu v porovnání s tamějším sousedstvím. Nelze zcela pominout ironii nedávné historie: po osmi letech trvající irácko-íránské války, krvavé řezničiny obludných rozměrů, takoví nepřátelé se přerodili ve spojence.

Írán obtížně zápolí s dilematem koexistence teokracie a demokracie - dvou vzájemně se vylučujících sil. Nejvyšším vládcem v zemi je ajatolláh Ali Khamenei, jenž se znepřátelil s právě končivším prezidentem Ahmadinežádem, v podmínkách podstatného ochuzení národa (postiženého téměř 50% roční inflací).

V letošních prezidentských volbách, z celkem šesti kandidátů, schválených

vrcholnou muslimskou hierarchií, naprostou většinu hlasů (51 %) získal Hassan Rohani, rovněž náboženská postava, avšak s pověstí pragmatika, aniž s příliš zřetelnou lidskou tváří. (Jemu se například přisuzuje preference "zabít jen několik, ale tím zastrašit velké množství".) Saeed Jalili, ultrakonzervativní kandidát, nejvíc se těšící sympatiím vládce Khameneiho, získal necelých 11 % hlasů.

Euforie způsobená Rohaniho vítězstvím bude postrádat punc permanence. Rohani je znám svým působením ve funkci reprezentanta obhajujícího nukleární ambice svého státu. Kýžená meta dosažení jaderné bomby se odhaduje na maximálně osmnáct měsiců. Poté by se tedy mělo rozhodnout, zda dojde k mnohokrát opakovanému ujišťování Ahmadinežáda o totální likvidaci Izraele, oné odporné "sionistické entity."

- - -

Poněkud odlišně, leč rovněž s nepřekypující dávkou sympatie, se o Izraeli a jeho obyvatelstvu jako potomků opic a prasat vyjadřuje Mohammed Morsi, nynější hlava státu Egypta, druhého největšího příjemce americké zahraniční štědrosti: ročně 1,6 miliardy dolarů, a letos navíc s podarováním více než sto stihacími letouny F-16 a desítkami mohutných tanků typu Abrams.

Morsi, nejvyšší představitel Muslimského bratrstva, organizace založené v roce 1928 a až donedávna se nepodílející na správě státu, nyní po volbách s dosaženou většinou 51 % hlasů, avšak se stoprocentním odvrácením od preferencí oné téměř druhé, nábožensky méně zanícené poloviny egyptského národa, projevuje pramálo státnických schopností. Jakž tak přežívající ekonomika zaznamenala spěšný úpadek - kolaps zájmu zahraničních turistů hodně zřetelným příkladem. Naopak značně vzrostla náboženská intolerance vítězného režimu.

V prvních dnech druhé poloviny letošního roku 2013, velitelství armády dalo Morsimu ultimatum, aby kvůli své neschopnosti rezignoval, což však nemínil dobrovolně učinit a takovým dilematem přispěl k nemalému počtu starostí amerického prezidenta. Krátce po svém vlastním volebním vítězství 2008 Barack Hussein Obama přece odspěchal do Káhiry s nyní tolik proslulým projevem, v němž velebil mohutný civilizační přínos islámu Americe, čímž zřejmě, až nepochybně, mínil obohacení mohamedánskými školami, nemocnicemi, vědami a uměním, prózou a poezií, přívalem Nobelových laureátů.

Takže nikdo neví, co vlastně bude. Další takové starosti.

KONEC