Město sv. Františka, jehož jméno sahá až ke svatému Františkovi z Assisi, bývávalo kdysi perlou amerického tichomořského pobřeží. Kam se na ně hrabalo Město andělů, o pár set mil jižněji, nebo o pár set mil severněji Seattle, pojmenované po starém a vznešeném indiánském náčelníkovi z blízkého poloostrova Kitsap.

San Francisco, přezdívané též Frisco, bývávalo místem, kde se podle vzoru jeho svatého říkávala pravda, nic než pravda, tak nám dopomáhej kohokoliv si zvolíte, kde obyvatelstvo nemuselo nosit po kapsách klíče od bytu, protože v městě se nekradlo, a kde nedaleká federální věznice Alcatraz sloužila co nucená ubytovna těžkým trestancům odkudkoliv, jenom ne místním, protože takové lumpy jako ty z Alcatrazu by jeden v místě nenašel ani za bílého dne s lucernou v ruce.

Pak začala léta šedesátá minulého století a karta se začala obracet. Nastala doba, kterou úřední dějiny města popisují jako dobu kontra-kulturní. Pyšní se tím co revolucí. Dění opravdu mělo dalekosáhlé následky, ale že by bylo revoluční ve smyslu naučných slovníků, to se nedá říci.

Původní heslo hudebního divadla jménem Vlasy (Hair) pravilo ústy jakési sociální pracovnice: děti, můžete si dělat, co chcete, jak chcete, pokud tím neublížíte někomu jinému (kids, you can do whatever you want, however you want to do it, so long as you don’t hurt anybody).

Byla to doba, kde se místo válčení mělo souložit (make love, not war), nosily se kytičky, všichni se tvářili, jak se navzájem milují, a přitom se v duchu nenáviděli do aleluja.

Frisco bylo jedním z hlavních středisek toho dění. Jeho obyvatelé tím pádem volili stále zhovadilejší radní, až se stalo, co se muselo stát.

Ze San Francisca se stalo ohyzdné, špinavé město plně zločinců, kteří se dopouštějí násilných činů jak skupinově, tak o samotě.

A radnice se rozhodla, že zasáhne. Tvrdou pěstí potře zločin.

Jak? Jednoduše: ztrestá každého, kdo zmíní, že v San Franciscu mají zločince, kteří (světe, div se) se dopouštějí zločinů.

Kdo by to býval byl řekl?

Když ze slovníku zmizí slovo zločinec (felon), zmizí i výsledek jeho konání, tedy zločin (felony).

A tak vznikla vyhláška, že označení zločinec (felon) se zakazuje, neboť jde o osoby zasažené trestním právem. Doslova: persons impacted by criminal justice system.

Prosťáček by se domníval, že zasaženy jsou obětí, tedy ne ti, kteří poutají pozornost vykonavatelů trestního práva. Ale právě v tom je kouzlo tzv. post-modernismu. Vezmu slovo a posunu jeho význam. Nemám-li zločince, nemám ani zločiny.

V Severní Americe je známo, že kdo chce poznat sociální inženýrství zblízka, nechť cestuje do Kalifornie. Jakkoliv je zevšeobecňování nebezpečné, je pravda, že Kalifornie se stala přímo universitou sociálního inženýrství (a s ním spojené censury známé co politická korektnost).

Jistě, Kalifornii může srazit na kolena zemětřesení, a co nedokáže ono, dorazí lesní požáry, které jsou tak děsivě ohromné proto, že místní pokrokoví chytráci zadupávají do země návrhy na vytvoření pruhů volné půdy (bez porostu) mezi lesy a obcemi. Jak by k tomu přišla ta milá a nevinná zvířátka, volají jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří opravdovou divokou zvěř znají jenom z Disneyových kreslených filmů. Snad se mezi nimi najde pár vzdělanců, kteří někdy zabloudili do nějaké zoologické zahrady. Ti jsou ovšem pro zrušení veškerých míst, kde jsou jejich srdcím tak milá zvířátka držena proti své vůli. Těm se zase nedoneslo, že třeba kosatky, které byly díky jejich nesnesitelnému jekotu, vypuštěny zpět do oceánu, brzo skonaly hladem. Příroda už jim byla prázdným pojmem. Takže tady si nevybereme.

Rakovina

Choroba jménem zhovadilé myšlení je stará jako lidstvo samo. Jenže v posledních několika desetiletích se začala šířit až zhůvěřilou rychlostí. George Orwell by se divil. Kam se hrabe jeho ministerstvo pravdy.

V Orwellově vlasti před časem vznikla vyhláška, která zakázala výraz islámský terorismus. Verba non grata, řekl by latiník.

A co to tedy je, když někdo zakřičí, že Allahu akbar, a vlítne mezi nic netušící občanstvo náklaďákem, nebo po něm začne střílet ze samopalu, nebo nasadí pás s výbušninami a vyhodí do vzduchu sebe i je, nebo hodí granát mezi hrající si dětičky v mateřské školce?

Vyhláška podobné výstřelky označila výrazem anti-islámský aktivismus.

Ano: anti-islámský aktivismus. Pachatelé takových činů totiž v ostatním občanstvu vzbuzují nepříznivý názor na islám, ba co více: vzbuzují k islámu nepřátelský vztah.

Je sice pravda, že posvátná kniha islámu nabádá své věřící, že nevěřícím psům je zapotřebí ukázat, kdo je tady pánem, a nejlépe se toho dosáhne hromadným pobitím (cizím slovem: genocidium), ale nepříjemné dojmy ze čtení tohoto díla se zaženou lehce tím, že se zakáže nazývat věci pravými jmény.

A pak dojde naplnění věta přičítaná v pekle se škvařícímu socialistovi tzv. národního ražení, Josefu Goebbelsovi: stokrát opakovaná lež se stane pravdou.

Když nejde posunout význam slova, stačí nahradit je jiným.

Mistrovsky to předvádí dnešní Španělsko. Na tiskopisu rodného listu nenaleznete výraz otec nebo matka. Každému přece úplně postačí předek první a předek druhý (ascendiente primo, ascendiente segondo).

Nic z toho není k smíchu.

V kanadské Britské Kolumbii dva mladíci z městečka Port Alberni na Vancouverově ostrově zabili nejméně tři lidi. Královská kanadská jízdní policie je pak dlouho honila, až je našla mrtvé. Údajně sebevražda.

A teď dávejte pozor: jakási televizní reportérka si zajela do onoho jinak poklidného městečka Port Alberni, aby se místních poptala na ty dva vrahy.

Jakási paní si do kamery povzdechla (to bylo dříve, než ty dva našli) a s vážnou tváří řekla: chudáci, takhle si zkazit život.

Že vzali život nejméně třem lidem, kteří jim nikdy nic neudělali, že zničili životy jejich blízkým, to té paní tak nějak uniklo.

Co se jí stalo? Nic moc než to, že vypadala jako dítě, které začalo růst (avšak ne brát rozum) někdy v šedesátých letech minulého století. Vyrostla jako osoba (člověk je pro ni zbytečně kladný popis), která nemá ponětí o tom, že každé slovo něco znamená, a že posouvat původní významy někam jinam vede k naprostému zkreslení skutečnosti.

Ti, kdo takto nevidí skutečnost, jsou pak lehce ovladatelní. Elitami, které sice nikdo nikdy nikam nezvolil, ale které přesto vědí, co je pro lidstvo nejlepší.

Snaží se lidstvu naočkovat pevnou dávku marxismu, aniž by to slovo padlo. Současně snad ani jeden nečetl stěžejní dílo té ideologie, Das Kapital, v nezkráceném, neupravovaném znění. Kdyby tomu rozuměli, zjistili by, že ten Karl Marx opravdu neuměl psát jinak než kostrbatě, a podivili by se, kolik z jeho učení dnes naplňuje skutkovou podstatu nejrůznějších zločinů proti lidskosti.

Jenže o to jim ani nejde. Neusilují o vítězství taktikou rozděl a panuj. Rádi by lidstvo sdružili pod praporem úplného blbství, založeného na naprosté neznalosti životních skutečností.

Strašidelné je, že se sice najdou třeba i vzdělaní universitní profesoři, kteří s takovým postupem nesouhlasí, ale drží huby a krok: nechtějí spáchat vědecké harakiri.

Kdysi, za dávných časů, bývávalo vysoké školství jediným místem, kde platilo, že nikdo nemá patent na rozum. Pravidlo znělo, jak napsal dánský filosof Søren Aabye Kierkegaard, že pochybovat lze o všem (aneb: de omnibus dubitandum est).

Jenže, zdá se, tohle už dávno není pravda. A výsledek? Svět postavený na lži nemůže přežít.