Dosud si mnozí mysleli a doufali, že příliš ne, a to je hlavní důvod obecného rozčarování z nynějšího uprchlického náporu do Evropy z Asie a Afriky, který se nás jako státu začíná citelně týkat. Lidé a jejich političtí zástupci reagují úlekem z možného přílivu cizinců s islamistickými teroristickými sklony. To je celkem pochopitelné a ne bezdůvodné.

Co nyní prožíváme, je logický důsledek závažných zahraničně politických rozhodnutí vůdčí a naštěstí demokratické světové americké supervelmoci v dosud pokračující éře prezidenta Baracka Obamy. Ta zásadně popřela zahraničně politické úsilí předcházejícího amerického prezidenta George W. Bushe, odstartované krvavým a masovým ozbrojeným útokem v Afghánistánu sídlící teroristické islamistické organizace Al-Káida na symboly a sídla moci Spojených států amerických z 11. září 2001. Bushovou strategií bylo úsilí o postupnou likvidaci nejnebezpečnějších teroristicky orientovaných a demokratickou civilizaci cíleně ohrožujících režimů světa v pořadí: Afghánistán, Irák, Írán a Severní Korea. Během obou Bushových prezidentských období se podařilo úspěšně odstranit režimy v Afghánistánu a Iráku. Jako američtí spojenci a členové NATO se Česká republika na obou operacích účinně podílela. Po taktické stránce se hlavně irácká operace dostala v důsledku počátečního amerického ignorování tamější sociálně mocenské kmenové struktury do slepé uličky krvavé občanské války, kterou se ale koncem Bushova prezidentství podařilo úspěšně překonat.

Nový americký prezident Obama se jak v prezidentské kampani, tak po nástupu do úřadu proti dosavadní politice Bushovy strategické války proti světovému islamistickému terorismu zásadně vymezil. Důsledkem bylo jak předčasné americké a spojenecké vojenské stažení z Iráku a nyní ve valné míře i z Afghánistánu, tak konkrétní kroky usmíření s agresivním, islamistický protizápadní terorismus expanzivně podporujícím íránským režimem. Prezident Obama se přes svá dřívější veřejná ujištění odmítl vojensky angažovat v syrské občanské válce na straně prodemokratických, prozápadních sil. Předtím se rovněž nepokusil účinně zasáhnout v Libyi po porážce Kaddáfího diktatury, kdy se země propadala do kmenové války za viditelné účasti islamistických teroristických organizací.

Důsledkem Obamovy zahraniční politiky vůči islamistickému teroristickému hnutí byl a je úspěšný postup tzv. Islámského státu a Íránu v Sýrii a Spojenci překotně vyklizeném Iráku. Dalším logickým vývojem je nynější uprchlický nápor do Turecka, Jordánska, a nyní i Evropy z Blízkého a Středního východu. A do Evropy neméně z Afriky, hlavně přes rozvrácenou a militantním islamismem již značně prostoupenou Libyi.

Pokud se nynější americká zahraniční a obranná politika vůči příčinám a postupu islamistického terorismu v Asii a Africe radikálně nezmění ve prospěch dlouhodobé ofenzivní strategie a příslušných specifických územních taktik, bude Evropa stále drastičtěji vystavena tlaku těch, kdo jsou její koncovou lidskou obětí.