V New Yorku na rohu 42. ulice je k nepřehlédnutí. Za vlajícími prapory 191 různě funkčních členských států se tyčí světoznámý komplex – hlavní stan OSN, s budovou Valného shromáždění, knihovnou, dalšími prostorami a zejména sekretariátem o 39 poschodích.

V závěru druhé světové války se uvažovalo, kde zřídit sídlo organizace, která by zabránila opakování další globální katastrofy. Mezi kandidáty byla Ženeva, adresa předválečné Ligy národů, synonymum následného fiaska, přemýšlelo se o některém z dávných měst v severní Africe či hodně vzdáleném ostrově v Pacifiku, až tedy vybrán byl New York. Příslušný pozemek v tehdy nevábném koutu Manhattanu, zvaný Turtle Bay („Želví záliv“), věnoval magnát John D. Rockefeller. Francie nominovala slavného Le Corbusiera jako vedoucího architekta. Ten sice dodal původní design, ale pak se od projektu distancoval. Ujal se ho americký architekt Wallace Harrison, který se předtím podílel na výstavbě Rockefellerova Centra na tomtéž Manhattanu. K slavnostnímu zahájení v sekretariátu došlo v roce 1950, tedy již před sedmdesáti lety.

V jednom z filmů Růžového pantera bývalý šéf policie Dreyfus, v podání našince Herberta Loma, jehož Peter Sellers jakožto inspektor Clouseau dohnal k šílenství, svým pekelným strojem budovu OSN zničí, všech třicet devět poschodí nám zmizí před očima.

Je to končina s vlastní jurisdikcí. Pokud by tam vstoupil prchající zločinec, pronásledování americkým policajtem tím končí: směl by vstoupit pouze se svolením generálního sekretáře. Několik filmařů se marně snažilo získat souhlas k natáčení v tamějších prostorách. Neuspěl ani slavný Alfred Hitchcock, tehdy tvořící svůj veleúspěšný opus North by Northwest (1959).

Režisér Sydney Pollack se ale nedal odradit a podařilo se mu přemluvit Kofiho Annana, aby natáčení povolil. Tam tedy vznikal film The Interpreter, který se v České republice promítal s titulem Tlumočnice. Jí je herečka Nicole Kidmanová, narozená na havajských ostrovech (pouze na jednom z ostrovů, ovšem), ale vyrostlá v Austrálii. Ve filmu se představuje jako rodačka z fiktivní africké země – dost paralela s dřívější skutečnou kariérou z Mosambiku pocházející Teresy Heinz Kerryové, nynější milionářky či spíše miliardářky, manželky senátora Kerryho, neúspěšného zájemce o nastěhování do Bílého domu.

Příchozím do New Yorku pravidelně doporučuji návštěvu OSN, nahlédnout do prostor, kde se ne vždy úspěšně usiluje o mírové řešení konfliktů, jejichž počet neutuchá.

Kochat se tam lze aspoň pohledem na výtvory mistrů kalibru Marka Chagalla, Fernanda Légera, Pabla Picassa. Obrazy, goblény, sousoší. Nahlédnout do zasedacích síní, do různých zákoutí, kde posedávají delegáti v pohodlných fotelech. Francouzský diplomat Alain Dejammet napsal instruktážní brožurku Places to Sleep at UN - o místech, kde ve světové organizaci lze nejlépe pochrupávat. Návštěvníkům nemohu doporučit návštěvu prostoru pro meditaci, temného, bez oken, připomínajícího modernistickou kapli. Ta je off limits, outsiderům nepřístupná, dostal jsem se tam jen s protekcí. Ono poklidné místo k přemýšlení dal zřídit Švéd Dag Hammarskjoeld, druhý generální sekretář (jeho předchůdcem byl Nor Trygve Lie), zahynul v leteckém neštěstí na cestě za mírovým urovnáním do Konga za okolností, jejichž vysvětlování vedlo k různým dohadům a též ke knižnímu zpracování.

Tehdy hodně lkala dívčina, jedna z mnohých tamějších zaměstnankyň. V době svých studií na Kolumbijské univerzitě jsem, zejména o víkendech a pracovním volnu, za ní chodil do její kanceláře ji vykořisťovat, načisto přepisovat mé písemné práce. Dotyčná pracovala pro UNICEF (United Nations Children’s Fund), patřilo jim celé 24. poschodí. (Pro úplnost: trvale jsem ji vykořisťoval i dlouho poté v našem harmonickém manželství.)

Generální tajemník má vyhrazeno 38. poschodí. Ještě výš jsou jen prostory pro tužení těla, zacvičit si, zašermovat nebo se jen nevinně utkat u pingpongového stolu. V budově jsou čtyři restaurace a přemnoho barů, v nichž lze mnohdy s větším úspěchem vyjednávat než na foru se stovkami přítomných. Dotyčná má vyvolená/lapená mě prováděla koridory, ukázala místo, kde byla svědkem, když Nikita Sergejevič Chruščov bušil botou do stolu.

Je to tam svět dost sám pro sebe. V místním obchodě lze koupit zboží, aniž by se k ceně připočítávala jinak nevyhnutelná americká spotřební daň. Však tam nejsme na americkém území. Po nákupu pohlednic návštěvník jistěže odspěchá na tamější poštu koupit známky OSN. Nechť známky nalepí a pohlednice na místě odešle. Kdyby je totiž mínil expedovat mimo tyto prostory - zpět v USA -, americká pošta nevyhoví, však proč by měla.

Koncem září pravidelně propukne bolehlav funkcionářům odpovědným za dopravu v metropoli. To je totiž doba , kdy zahajuje zasedání Valného shromáždění, když se sjedou potentáti z celého svět být viděni a slyšeni. Je součástí protokolu a věcí prestiže pohybovat se s kolonou limuzín, a jak tedy takové kolony synchronizovat, které dát přednost? Problémy vznikají i po úspěšném zvládnutí dopravní zácpy, když se případně přihodí konfrontace, ne-li hned pěstní utkání ve výtahu. Vláda versus reprezentanti povstalců, již se párkrát stalo.

K této světové organizaci jsem se v roli nikoliv jen návštěvnické přichomýtl jen jednou, a to v souvislosti s podivným odstraněním sira Alberta Henryho jako premiéra vlády Cookových ostrovů. On tehdy udělal prohlášení, že byl oloupen a že mě pověřuje být jeho mluvčím u OSN v New Yorku (to act as the Cook Islands honorary representative to the United Nations, jak jsem se posléze dočetl v Pacific Islands Monthly, listopad 1978). Od Papa Henryho jsem obdržel dopis: My dear Otto, Kia orana – pozdravení a osm stránek textu od dost zoufalého muže, psaných ale pevnou, ráznou rukou, abych jednal.

Cožpak jsem k tomu měl příslušný mandát? Dekret jsem dostal od Henryho v době jeho vladaření, teď už ale neúřadoval. Ovšem byl-li odstraněn neoprávněně, nemuselo by být mé počínání tak zcela neoprávněné. Nikde není psáno, že by kterákoliv privátní osoba nemohla u OSN žalovat – zejména u dekolonizačního výboru, tzv. Committee of 24. Byla to přece agenda velmi módní, kolonialismus byl už ze světa téměř vymýcen, a proto se tam chytali každé pitomosti.

Se svou kauzou jsem ale neuspěl. Výboru tehdy předsedal tanzánský Salim Ahmed Salim, který se k OSN dostal, když mu bylo pouhých 28 roků. Vysloužil si pověst arogantního Angry Young African. Značně protiamericky laděný a přitom, jak už to v takových případech bývá, jeho příbuzenstvo dávalo přednost pobytu a studiu v USA. A jeden z nich byl můj student. Salimovi Salimovi jsem poslal doporučeně dvě memoranda s přílohami, včetně kopie Henryho podrobného dopisu. Nikdy jsem nedostal odpověď, ale zřejmě má iniciativa úplně nezapadla. V kuloárech se o ní rokovalo a dokonce jsem byl označen jako foe of New Zealand – nepřítel, škůdce národních zájmů – tamějším ministrem zahraničních věcí. Tak vida, nejen pražským normalizátorům jsem se dovedl protivit.

Z Austrálie jsem obdržel zprávu, že záležitost se pokusí dát na pořad jednání buď sir Kamisese Ratu Mara, premiér Fidži, nebo Hammer deRoburt, prezident Nauru, veličiny s rozhodně větší váhou než nějaký obskurní americký profesůrek českého původu. Ale ani jim se to nepovedlo. Trošku lépe jsem pořídil na State Departmentu. Z oddělení jihopacifických záležitostí mi odpověděli a doporučili, abych se napřed registroval jako „agent cizí vlády“ (agent of a foreign government). „Cožpak máte kategorii agentů svržených vlád?“ zeptal jsem se a oni nevěděli. (V nepravděpodobném případě, že by se o souvislosti s tímto případem někdo zajímal, víc se dočte v mé knížce Naši mezi protinožci, kterou v roce 1998 vydalo pražské nakladatelstvíčko Faun.)

Pak tu ovšem máme nepominutelnou hrozbu terorismu. Už začátkem devadesátých let, kdy Osama bin Laden ještě setrvával v Súdánu, dva súdánští diplomaté byli přistiženi při pokusu dodat v automobilu bombu do podzemní garáže v OSN, aby to pak pořádně bouchlo. O opakovaných pokusech tohoto druhu nic nevíme, což ovšem neznamená, že by k nim nedocházelo.

K O N E C