Vstřícnost a ústupky jen povzbuzují chuť islámistů

Pro návrh Grahama Morrise z opoziční Labour party, aby britská vláda uznala Palestinu jako stát, hlasovalo v Dolní komoře parlamentu 274 poslanců, proti bylo 12. Více než polovina ze 650 poslanců tvořících Dolní komoru se hlasování nezúčastnila. Návrh je pro vládu nezávazný a sotva bude znamenat změnu její dosavadní zahraniční politiky, přesto však má značný význam symbolický. Jeho hlavním účelem je zvýšit tlak na Izrael, aby přijal tzv. dvoustátové řešení dlouholetého arabsko-izraelského sporu, tedy v zásadě to, co OSN rozhodla už v listopadu 1947 a co Arabové tehdy odmítli.

Na území někdejšího britského mandátu Palestina, které se mělo rozhodnutím OSN rozdělit na dva státy, židovský a arabský, se od skončení mandátu odehrálo několik válečných konfliktů. Šlo v nich vždycky jen o jedno: Arabům o likvidaci Izraele, Izraelcům o jeho udržení. Po každé válce, jak už to ve světě chodí, došlo k určitým územním změnám, podle toho, kudy právě probíhala bojová linie v okamžiku vyhlášení příměří. Izrael, země znovu a znovu napadaná okolními arabskými státy, obsadil území, odkud byl ohrožován nejvážněji: Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu. Sinajský poloostrov, jižní Libanon a pásmo Gazy, které rovněž dobyl, postupně opět vyklidil. Přinejmenším ohledně Gazy se však přepočítal: výměnou za území nezískal mír, nýbrž permanentní ostřelování granáty a raketami, o tunelech, únosech a atentátech ani nemluvě. Takže na rozdíl od r. 1948, kdy dvoustátové řešení odmítli Arabové, jsou to dnes pro změnu Izraelci, kdo se ptá: k čemu může být dobrý další teroristický stát?

Prosazovat samostatnou a nezávislou Palestinu v situaci, kdy její vládnoucí politická garnitura vyhlašuje likvidaci Izraele, členského státu OSN, za svůj oficiální program a nezměnitelný cíl, by bylo od Británie i Švédska, které s tou iniciativou přišlo jako první, otevřeným výsměchem Chartě OSN. Současné vlády obou zemí jsou si toho naštěstí dobře vědomy a těžko si to mohou dovolit, takže jde spíš o symbolické gesto, mající Palestince a islámský svět aspoň trochu uchlácholit. Což o to, Palestincům to přichází náramně vhod; utvrzují se tak v přesvědčení, že stačí dělat dostatečně hlasitý povyk, sem tam odpálit raketu nebo vyhodit do povětří nějaký autobus, aby nakonec dostali to, co chtějí, aniž by museli vyjednávat s Izraelem. Živit v nich tuto iluzi je ovšem bláznovství a krajní nezodpovědnost, které povedou jen k další frustraci a výbuchům násilí. I kdyby se ke Švédsku a Británii přidala celá Evropa a navrch i Spojené státy, Izrael zůstává „realitou na zemi“, se kterou musí i každá budoucí Palestina počítat. Ani OSN ji nemůže odhlasovat pryč, jakkoli by tam jistě leckomu chuť nechyběla. Izraeli nelze jeho definitivní hranice vnutit diktátem, stejně jako Palestina si svoje hranice nemůže nadiktovat. Jedině vzájemná dohoda obou sousedů zajistí, že jejich hranice budou z obou stran respektovány a nepovedou se o ně nekonečné tahanice. Teprve po tom, až se oba státy uznají navzájem a jeden přestane usilovat o zničení druhého, může být takové řešení uznáno i na mezinárodní úrovni. Postupovat opačně je totéž jako zapřahat vůz před koně.

Izrael už za svou šestašedesátiletou historii prokázal dostatečně, že svou existenci uhájit dovede. Z každé vnucené války vyšel silnější než předtím. Arabové si mohou dovolit prohrát třeba desetkrát, pro Izrael by jediná prohra znamenala jeho konec. Trvalý mír a přátelství mezi Izraelem a islámským světem nebude nikdy – korán to muslimům výslovně zakazuje. Švédsko a Británie, resp. Evropa a USA, ať už si to uvědomují či nikoliv, jsou s Izraelem na téže lodi: z hlediska džihádu jsou to všechno „nevěřící psi“. Krátkozrakou podporou Abbásovy „sjednocené“ Palestiny objektivně napomáhají dobytí světa islámem a sami si tak pod sebou podřezávají větev.