Finanční trhy se staly globálním kasinem, kde se velké peníze nevydělávají, ale "dělají"
Vraťme se ještě jednou k masovým protestům známým pod názvem "Occupy Wall Street", než první mrazíky zaženou jejich účastníky z ulic. Formálně je hnutí namířeno proti velkým korporacím, finančním institucím a jimi zkorumpovanému demokratickému systému. Spouštěcím psychologickým mechanismem je nepochybně nespokojenost s přílišnou komplikovaností současného světa, která ho činí takřka neprůhledným. Jak napsal Nassim Taleb v knize Život v nejistotě: "Současný ekonomický systém zbankrotoval, protože se svět stal příliš složitým a křehkým. Křehký systém konfrontovaný s neustálým narůstáním složitosti dříve nebo později musí explodovat." Finanční trhy se staly globálním kasinem, kde se velké peníze nevydělávají, ale "dělají". Profesor harvardské univerzity Benjamin Friedman tvrdí: "Není správné, když nejvíce vydělává ten, kdo je schopen najít mikroskopické rozdíly v ceně aktiv nikoli za tři, ale za jednu tisícinu vteřiny." Předseda správní rady Úřadu finančních služeb Velké Británie Adair Turner míní: "Velikost některých částí finančního systému přesáhla sociálně rozumnou míru." Daň z finančních operací dříve nazývali Tobinovou daní podle jména ekonoma, který ji navrhl. Lidová tvořivost nyní překřtila tuto daň na Robinovu, podle slavného loupežníka ze Sherwoodského lesa. Sympatický raubíř však určitě neřešil problém nadvlády velkých nadnárodních korporací. Že by dnešní protesty měly cosi společného s jánošíkovskými pohnutkami středověké doby?
Charakteristickým rysem těchto hnutí je jejich nekonkrétní a neorganizovaná povaha, což velice usnadňuje naprosto protichůdné interpretace jejich pravého obsahu. Většina vykladačů se snaží odvodit živelná protestní hnutí od vlastního politického programu. Levicoví intelektuálové na Západě i u nás již označili protesty za naplnění svých věšteb o vzniku nové konfigurace protestního hnutí mas. Věcná podstata jevu tu velkou roli nehraje, vždyť ani podporovatelé protestů si nemyslí, že by mohli nějak radikálně ovlivnit stav světa. Do popředí se dostává spíše střet interpretací.
Energetický potenciál stanových táborů na dolním Manhattanu totiž nelze zužitkovat v žádném stávajícím politickém projektu. Právě proto, že je vnitřně mimořádně rozporuplný. I když se protestní hnutí tváří jako pokus o vylepšení moderní civilizace, jeho vnitřní motivy směřují proti samotné její podstatě. Přiznaným terčem politických vystoupení jsou "korporace" a od nich odvozené finanční instituce, jakož i způsob politiky, který je na hony vzdálen ideálům participační demokracie. V teorii bojují hnutí proti strukturám, jež rozhodují o životě většiny občanů, je samotné však vylučují z přímé účasti na mechanismech tohoto rozhodování.
Položme si otázku, proč vůbec vznikly korporace? Asi proto, že to byl účinný způsob organizace života v těch oblastech, kde občanům scházejí síly, čas nebo vědomosti na spravování vlastních financí a majetků. Zhruba ze stejných důvodů vznikly i politické instituce. Jinými slovy, novým životním prostředím moderního člověka už není důvěrně známé lokální prostředí sousedských vztahů a skupinového rozhodování – dnes žije v odcizeném světě a odmítá jej uznat za svůj vlastní. Hnutí "Occupy Wall Street" protestuje právě proti tomuto systému "organizované racionality", jenž vystupuje jako síla vnější a nepřátelská vůči jednodušším a srozumitelnějším formám civilizace. Jako každé populistické hnutí i toto si bere do hledáčku jen špičky korporátního světa, jen to, co ční nad povrchem. Korporace přece nikam nezmizí, i když lidé z manažerských pater si manifestačně sníží platy, v lepším případě budou pracovat o něco hůř.
Máme tedy co dělat nikoli s levicovým politickým protestem, i když se tak může tvářit, nýbrž s jevem starým jako společnost sama. Máme co dělat s romantickou touhou zbavit se samotné podstaty této společnosti. Z podobného popudu snil Jean Jacques Rousseau svou utopii o "přirozeném člověku", o "ušlechtilém divochovi", kterého zkazila civilizace. Vrátit se do lůna této přirozenosti, kde nejsou monstrózní racionální systémy zvané korporace, kde se obyčejní občané scházejí na paloučku nebo na agoře, aby zde svorně řešili své politické problémy, není možné, aniž bychom zrušili civilizaci samotnou. Zda si to opravdu přejí a jsou k tomu vážně připraveni lidé, kteří si v nejbližším supermarketu nakoupili hotové polévky a konzervy, stany a spací pytle, a kteří, až udeří zima, se vrátí do svých příbytků vytopených a osvětlených komunálními korporacemi na mnoho způsobů propojených s jinými monstrózními korporacemi – toť otázka.

Autor je publicista